| Provozované WEBy: Totem.cz | Čítárny | Český film | Seaplanet | Humor/Hry/Flash | Flash CHAT | Chcete svůj WEB? Napište nám | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||
|
DVOJÍ KÓDOVÁNÍ Často se při hodnocení internetové tvorby stává, že se i přes ovace čtenářů najde jedinec, který dílo hodnotí negativně a nechápe důvody většinového nadšení. Nebo v jiném případě u díla, které bylo označeno za banální, marně menšinová skupina čtenářů nabádá ostatní k zamyšlení. Příčina mnohdy bývá v double-codingu, dvojím kódování. Samozřejmě teorie dvojího kódování nevznikala jako reflexe internetové tvorby - pánové Bachtin, Jenck a Eco se zabývali literaturou tištěnou (a i toto tvrzení v Jenckově případě kulhá), nicméně já bych chtěl právě jejich názory promítnout do problematiky objektivního pohledu při hodnocení literatury internetové. Je třeba si uvědomit, že většina literárních děl má více vrstev. Právě na čtenáři a jeho schopnostech mnohdy záleží, kolik takovýchto vrstev dokáže odkrýt. Čtenáře si tak můžeme rozdělit na čtenáře běžného a čtenáře elitního. Běžný čtenář přijímá to co je napsáno, interpretuje na základě prvního dojmu, za pomocí nejběžnějších významů či konotátů. Čtenář elitní je schopen dešifrovat odkazy, které autor do svého díla vložil, je schopen přemýšlet ve více rovinách, protože je díky své čtenářské zkušenosti obeznámen se stejným základem, z něhož autor čerpal. Ovšem skutečně kvalitní dílo by mělo uspokojit oba tyto typy čtenářů, mělo by fungovat v obou vrstvách. To dokázal právě Umberto Eco ve svém románu Jméno růže. Tuto knihu můžeme vnímat buď jako historický román s dobrodružnou zápletkou a nebo při čtení, pakliže jsme schopni vnímat jeho intertextovou ironii, dosáhnout zážitku mnohem hlubšího*. Podstatné je, že uspokojení nad touto knihou skutečně naleznou oba zmíněné typy čtenářů, což je ideální případ. Většinou však bohužel dochází k jiným situacím, které u internetové tvorby můžeme, díky možnosti okamžité zpětné vazby, snadno pozorovat. Při popisu takovýchto případů (tj. onoho základního modelu – bold) svůj záběr zúžím pouze na internetovou poezii. Báseň určená primárně pro elitního čtenáře – běžný, méně sečtělý vnímatel nemá šanci dílo pochopit, nedokáže odhalit jeho význam či význam odkazů v díle přítomných. Báseň mu připadá prázdná, vykonstruovaná, umělá. K1 – čtenář, který dokáže autorův vklad odkrýt, zpravidla bývá spokojen, ale v mnoha případech jde především o uspokojení z vlastního „dešifrování“, které pak mylně přikládá kvalitám textu. Často jsou přitom takovéto básně skutečně pouhým konstruktem. Báseň „bez přesahů“ – běžný čtenář vnímá prosté autorovo sdělení, se kterým buď souhlasí a báseň hodnotí pozitivně, a nebo naopak. Pro čtenáře elitního je příliš banální, právem. K2 – dochází ovšem k případům, kdy si elitní čtenář druhou vrstvu do textu zkrátka dosadí, prosté autorovo sdělení vnímá jako metaforické vyjádření apod. Lacinou cetku tak vidí jako drahý šperk pro skutečné znalce. Platí, že i sebejednoduššímu textu se dá přisoudit hlubší význam. Banální detektivní příběh můžeme vnímat jako jistou alegorii, věčný boj dobra a zla, například. Toto „darování významového přesahu“ nemusí být vždy neúmyslné, často slouží k budování kultu osobnosti u průměrných básníků (např. „největší moderní slovenský básník“ Ján Smrek). Báseň „více vrstev“ – již dříve popisovaný ideální případ. Báseň na čtenáře působí a je srozumitelná i bez odhalení všech vrstev. Čtenářský zážitek se samozřejmě zvyšuje dle schopností vnímatele text interpretovat. K3 – mnoho klasických děl, která dnes považujeme za poklady literatury, ve své době nebyla vnímána jako umělecký vrchol. Případ dokonce i „světského“ Shakespeara – kdo především tvořil jeho publikum? V oné době šlo spíše o kulturu středního proudu. Co z toho tedy plyne pro hodnocení internetové poezie? Zůstaneme-li u toho, že základní devízou internetové tvorby je možnost okamžité zpětné vazby díky vzájemné komunikaci autora a čtenáře, mělo by nám být jasné, že mezi „normální“ a internetovou tvorbou není na první pohled toliko dalších výrazných rozdílů. Vše výše popsané tedy při jejím posuzování můžeme uplatnit, ale také na rozdíl od tištěných textů využít při diskuzi. Optimální výsledek je v podstatě obligátní, pokusit se na dílo nahlížet z více směrů, nepodléhat pouze svému subjektivnímu dojmu. Umět dílo zasadit do určitého rámce, který mu patří. I „obyčejný“ čtenářský dojem je pro autora velmi cenný, ale teprve až bude poměr čtenářských dojmů a aspoň částečně objektivní kritiky vyrovnaný (což na Totemu zatím ani zdaleka není), budou jej moci tyto reakce skutečně někam směrovat a zajistit, podle mého názoru, tu nedůležitější funkci literárních serverů – totiž správný vývoj autora a umělecký posun jeho tvorby. * Sám Eco vysvětluje takto: Jméno růže začíná vyprávěním o tom, jak autor nalezl starý rukopis. Stojíme před plným citacismem, protože topos nalezeného rukopisu je úctyhodného věku a v přímém důsledku toho se okamžitě dostáváme do oblasti double coding: pokud chce čtenář získat přístup k vyprávěnému příběhu, musí přijmout pár dosti učených úvah a techniku metanarativity na třetí, protože nejen že si autor do puntíku vymyslí text, se kterým bude vést dialog, ale představuje ho jako novogotickou verzi původního rukopisu z konce 14. století. „Lidový“ čtenář si nebude moci vychutnat vyprávění, které sleduje, pokud nepřistoupí na hru s tímto zahalením zdrojů, které dává události nádech nejasnosti, vzhledem k tomu, že zdroj se nejeví jistý. Ale pokud pamatujete, název stránky, kde se hovoří o rukopisu, je „Starý rukopis, přirozeně“. Toto „přirozeně“ má různé odstíny, protože na jedné straně má v úmyslu zdůraznit, že je použit literární topos a na druhé straně odhaluje „obavu z vlivu“, vzhledem k tomu, že to má být odkaz (alespoň pro italského čtenáře) na Manzoniho, který nechal vzniknout svůj román právě na základě rukopisu ze sedmnáctého století. Kolik čtenářů zachytilo nebo by mohlo zachytit různé ironické odstíny tohoto „přirozeně“? A, dejme tomu, že je nezachytili, budou moci i přesto získat přístup ke zbytku příběhu, aniž by byli ochuzeni o značnou část jeho chuti? A hleďme, jak nám toto „přirozeně“ naznačuje, co je to intertextová teorie. (Umberto Eco: Intertextová teorie a úrovně čtení)
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
 |
Napsat autorovi (Stálý) |  |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.  Addictive Zone Orbital Defender Game |
|
||