Mé myšlenky jsou

jako rozhozená slova po polštáři,

která za svitu svíčky zoufale hledám a sbírám,

abych si je mohl vložit do úst,

abych je mohl nahlas vykřičet

do očí a uší celému světu:

Evo !!!

Byla jsi tu, ale to je tak dávno.

Už celých pětadvacet let !

Přesto tě občas vídám jakoby vedle sebe,

ležící a milující,

tělem i duchem u mě přítomnou,

a tak živou.

Dnes však nejsi o nic hmatatelnější,

než rozhozená slova po polštáři,

která za svitu svíčky zoufale hledám a sbírám pro tebe,

ale proboha, proč tak dlouho ?

proč tak často ?

proč vůbec ?

Já to vím, ale ty určitě ne.

Nic nevíš o mých bezesných nocích.

Je to tak lepší.

Možná...