Židle

Aneb korespondence mezi vrahem a elektrickým křeslem během posledního dne vrahova života…

Můj milý, očekávaný vrahu,

pro začátek malou hádanku:

Jsem jenom obyčejná židle, ale když si na mě sedneš, už se nikdy znovu nepostavíš…

Kdo jsem?

                                                                                              Tvé věrně čekající elektrické křeslo

Má ironická židličko,

vím, kdo jsi. A vím, že budeš to poslední, na co si sednu.

Ale dneska se mi nevysmívej. Nejsem náfuka, ale teď nemám náladu dělat si ze sebe srandu.

                                                                                            Tvůj očekávaný

Milý očekávaný,

dobře, nechávám ironii stranou. Chceš se bavit vážně. Buďme tedy solidní. Odpověz mi ale na pár otázek. Proč jsi takhle skončil? Na starý, zabijácký židli. Měl jsi usínat vedle svý milovaný ženy, myslet na krásný vnoučata a pak prostě spát a nedočkat se rána jako v kýčovitym filmu….

Zvoral jsi to. Lituješ?

                                                                                                        Tvá budoucnost

Má jistá smrti,

mám se teď litovat? Sebe? Ne, teď nemyslím na sebe. Ani na to, co jsem udělal. Měl jsem plno plánů. Ty má ale i ten prcek, který jen trochu myslí. Kam se ale vždycky podějou? První větší bouře je rozboří. A ty další je pak ničej víc a víc, až nezbytou ani základy. A člověk už nežije, jen přežívá. To byl můj případ. Leknul jsem se prvního blesku a ty sny nechal chátrat, nezačal jsem stavět znovu. Prohrál jsem.

Teď, s navštívenkou z pekla v kapse, myslím už jen na jednu. Sakra, děsná fráze, ale co zmůžu? Mami, ty mi odpusť….

                                                                                                                   Tvoje troska

Můj vyděšený chlapče,

nejsem tvoje matka. Ta tě sem s bolestí přivedla, já tě teď s bolestí vyprovodím. Ale můžeš na mně sedět, jako dítě na maminčině klíně. Můžeš se smát, můžeš křičet. Když uvidím tvojí  slzu, nebudu zlá. Budu brečet s tebou. Stejně jako s těmi předtím. Chtěla bych být jen malinkou židličkou u baru, nenápadným oprýskaným křesílkem nebo stoličkou neúspěšného pianisty. Ale jsem to, co jsem. A ty jsi tím, čím jsi byl. Dostaneš další šanci? Dají ti maltu a cihly, aby jsi, jak píšeš, mohl začít stavět? To já nevím. Ale budu věřit s tebou. Teď už  pojď,

nechci to zdržovat. Nestůj , sedni si…..

                                                                                                           Tvá konečná stanice

Má poslední zastávko,

Tak tu tak sedím, nic na těle mě nebolí. Jen ten pocit- v hlavě? Břiše? Srdci?

Už to začíná….