|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Kolekce Tao-te ting
Autor: 3022 (Občasný) - publikováno 15.11.2001 |  |
Tao-te ťing
Lao-c´
1.
Cesta, po níž lze kráčet, není věčná Cesta,
jména, která lze jmenovat, nejsou věčná Jména.
Bezejmenné je počátkem nebe a země,
pojmenovatelné je rodištěm bezpočtu tvorů.
Věru: Kdo se zbavil žádostí, vidí tajuplnou hlubinu,
kdo se nezbavil žádosí, vidí omezené věci.
Toto obé je společného původu,
ale rozličného jména.
Tuto jednotu nazývám tajemstvím,
tajemstvím hlubším než jakékoliv tajemství,
branou, z niž vycházejí utajené síly.
2.
Vědí-li všichni pod nebem, že krásné je krásné,
je tím dáno také ošklivé.
Vědí-li všichni pod nebem, že dobré je dobré,
je tím dáno také nedobré.
Neboť: Bytí a nebytí vyrůstají jedno z druhého,
těžké a lehké se vzájemně doplňují,
dlouhé a krátké se vzájemně určují,
tón a hlas se spolu vzájemně snoubí,
před a po se vzájemně následují.
Proto tedy povolaný:
Působí bez činění,
učí beze slov.
Bezpočet tvorů vyvstává a on se jim neodpírá.
Plodí, ale nevlastní,
tvoří, ale nepodržuje.
Je-li dílo dokonáno, nesetrvává u něho.
A právě proto, že u něho nesetrvává,
neunikají mu jeho plody.
3.
Nedávat přednost vynikajícím
a lidé si nebudou závidět.
Necenit si těžce dosažitelných statků
a lidé nebudou krást.
Nedívat se na věci, které vzbuzují žádost,
a srdce lidí nebude znepokojeno.
Povolaný vládne takto:
činí jejich srdce prázdným
a jejich tělo statným.
Zeslabuje jejich chtění
a zesiluje jejich kosti.
Dbá o to, aby byli bez vědění a neměli žádostí,
a aby se ti, kdo mají vědění, neodvažovali jednat.
Dělá nedělání -
a vše je v pořádku.
4.
Tao je prázdné,
ale ve svém působení nevyčerpatelné.
Bezedné - je praotcem bezpočtu věcí.
Otupuje jejich hroty,
rozmotává jejích uzliny,
mírní jejich lesk,
stírá jejich prach.
je jako hluboký rybník, jenž nikdy nevysychá.
Nevím, kým bylo zplozeno.
Jako nehmotný obraz
bylo dávno před Velkým Předkem.
5.
Nebe a země neznají slitování:
tvorové jsou jim jen slaměnými obětními zvířaty.
Povolaný nezná slitování:
lidé jsou mu jen slaměnými obětními zvířaty.
A přece jsou nebe a země
a prostor mezi nimi
jako dmýchací měch:
Je prázdný, ale jeho zásoba je nevyčerpatelná.
Pohybuješ-li jím, vychází z něj tím více.
Mnohá slova tu však selhávají.
Lépe je střežit to, co je v nitru.
6.
Duch údolí neumírá.
Tomu se říká: tajuplně ženské.
Tajuplně ženská brána -
tomu se říká: kořen nebe a země.
Je neustále zde, uvnitř nás.
Čerpej mnoho-li chceš, nevyschne nikdy.
7.
Nebe je věčné, země trvá.
Čímpak to, že žijí tak dlouho?
Nežijí samy sobě,
proto žijí tak dlouho.
Proto také povolaný:
staví svou osobu do pozadí -
a jeho osoba je v čele.
Nestará se o svou osobu -
a jeho osoba je uchována.
Není-li to proto, že se nežene za svými cíli?
Proto je s to dosáhnout svých cílů.
8.
Nejvyšší dobrota je jako voda.
Dobrota vody je v tom, že prospívá bezpočtu tvorů,
ale sama nezápolí.
Je spokojena s místy, jimiž lidé pohrdají.
Proto je blízka Tau.
Dobrota se při bydlení projevuje v místě,
při myšlení v hloubce,
při dávání v lásce,
při mluvení v pravdě,
při vládnutí v pořádku,
při působení ve způsobilosti,
při jednání v pravém čase.
Kdo se neprosazuje, zůstává bez úhony.
9.
Naplň nádobu až po okraj,
a budeš litovat, žes nezdržel včas.
Zakal meč co nejostřeji,
a shledáš, že se brzy otupí.
Plní-li zlato a drahokamy síň,
nikdo ji neuhlídá.
Bohatství a postavení plodí pýchu,
pýcha vyvolává pohromu.
Je-li dílo dokonáno, odejdi do ústraní!
Taková je cesta nebe.
10.
Jsi s to utvářet svou duši tak,
aby objímala jediné a netříštila se?
Jsi s to soustředit svou životní sílu
a dosáhnout takové měkkosti,
abys byl jako děcko?
Jsi s to vyjasnit své vnitřní zření tak,
aby bylo bez poskvrny?
Jsi s to milovat lid a vládnout říši,
a přece zůstat bez činění?
Jsi sto, když se brány nebe otevírají a zavírají,
sedět jako samička ptačí?
Jsi s to proniknout vše svým jasným pohledem
a nepotřebovat přitom vedomostí?
Ploď, ale nevlastni,
tvoř ale nepodržuj,
veď je, ale nebuď jejich pánem!
Tomu se říká:hluboký Život.
11.
Třicet loukotí se sbíhá na jedné hlavici,
jen její prázdnota činí kolo upotřebitelným.
Hněteme hlínu a děláme z ní nádoby,
jen jejich prázdnota je činí upotřebitelnými.
Prolamujeme do zdí dveř a okna, aby vznikl dům,
jen jejich prázdota činí dům upotřebitelným.
Proto: Jsoucí je užitečné,
ale jen nejsoucí je činí upotřebitelným.
12.
Příliš barev oslepuje,
příliš zvuků ohlušuje,
příliš chutí kazí lidský jazyk.
Dostihy a hony činí lidské žádosti divokými.
Težce dosažitelné statky činí cestu člověka zkázonosnou.
Proto tedy povolaný:
pečuje o tělo, nikoli o oko.
Nechává vzdáleného a drží se blízkého.
13.
Přízeň a nepřízeň velice zneklidňují.
Čest je utrpením stejně tak, jako tělo.
Co znamená rčení:
"Přízeň a nepřízeň velice zneklidňují"?
Dostane-li se poddaným přízně,
stávají se neklidnými.
Co znamená rčení:
"Čest je utrpením stejně tak, jako tělo"?
Zakoušíme bolest, protože máme tělo.
Jakpak bychom mohli zakoušet bolest,
kdybychom neměli tělo?
Proto:
Kdo si cení své cti jako svého těla,
toho lze pověřit vládou.
Kdo miluje lid tak jako své tělo,
tomu lze svěřit říši.
14.
Díváme se, ale nevidíme nic,
nazýváme to nepostižné.
Nasloucháme, ale neslyšíme nic,
nazýváme to jemné.
Hmatáme, ale nenahmatáváme nic,
nazýváme to nepatrné.
Toto trojí je nevyzpytatelné,
proto splývá v jediné.
Jeho hořejšek není světlý,
jeho dolejšek není tmavý.
Nepřetržitě proudící, nemůže být pojmenováno.
Vrací se opět tam, kde není nic.
Tomu se říká beztvarý tvar,
bezpodobná podoba,
neviditelný obraz.
Jdeme-li proti němu, nevidíme jeho čelo,
jdeme-li za ním, nevidíme jeho záda.
Chopíme-li se Taa dávnověku,
ovládneme jím poměry nynějšku.
A poznáme to, co bylo kdysi, na počátku.
Tomu se říká průběžné vlákno Taa.
15.
V dávnověku byli ti, kdo uměli být mistry,
jemní, nepochopitelní, hlubocí a pronikaví.
Ve své hloubce nemohou být poznáni.
A právě proto že nemohou být poznáni,
mohu jen stěží načtrnout jejich obraz.
Jak byli obezřelí!
Jako když v zimě přecházíme řeku.
Jak byli ostražití!
Jako když máme strach před svými sousedy.
Jak byli zdrženliví!
Jako host.
Jak byli ústupní!
Jako led, jenž začíná tát.
Jak byli prostí!
Jako neotesané dřevo.
Jak byli prázdní!
Jako údolí.
Jak byli neprůhlední!
Jako kalný proud.
Kdo je s to jako oni vyčistit kalné tichostí?
Kdo je s to jako oni oživit klid trvalým pohybem?
Kdo má toto Tao, nepřeje si být pln.
A právě proto, že není pln,
spokojuje se s tím, co je,
a nevytváří nové.
16.
Dosíci krajní prázdnoty,
uchovat neporušený klid.
Bezpočet tvorů může pak vyvstávat zároveň,
vidím, jak se zas obrátí zpátky.
Ze všech bytostí, jakkoliv se rozmnožují,
každá se navrátí ke svému kořeni.
Navrátit se ke svému kořeni, toť spočinout v klidu,
spočinout v klidu, toť naplnit určení.
Kdo naplnil určení, je věčný.
Znát věčné, toť být osvícený,
neznat věčné, toť jít slepě do neštěstí.
Kdo zná věčné je snášenlivý,
kdo je snášenlivý, je nestranný,
kdo je nestranný, je královský,
kdo je královský, řídí se nebem,
kdo se řídí nebem, patří Tau.
Tao je věčné, a kdo je má,
nepřichází po celý život v nebezpečí.
17.
O největších vladařích
neví se skoro, že tu jsou.
Menší lid miluje a velebí,
ještě menších se bojí,
ještě menším spílá.
Věru:Nedůvěřuješ-li lidem,
nedůvěřují též oni tobě.
Jak opatrně užívali ti dávní
svých vzácných slov!
Úkol byl splněn, dílo dokonáno,
a všichni říkali: Jsme samostatni.
18.
Byla-li velká Cesta opuštěna,
vzniká mravnost a povinnost.
Rozšířila-li se chytrost a vědění,
objevují se vlké lži.
Nejsou-li pokrevní příbuzní v souladu,
mluví se o úctě k rodičům.
Upadla-li říše ve zmatek,
slyšíme o věrných služebnících.
19.
Odstraň mudrování, odhoď vědění,
a prospěch lidu bude stonásobný.
Odstraň mravnost, odhoď povinnost,
a lid se vrátí k lásce a smyslu rodinnému.
Odstraň obratnost, odhoď zisk,
a nebude zlodějů a lupičů.
V těchto třech věcech krásné zdání nestačí.
Proto:dbej, aby lid k čemu přimknouti se měl,
uchovej čistotu,
ukazuj prostotu!
Tak zmenší se sobectví,
tak bude míň žádostí.
20.
Odlož učenost, budeš bez starostí.
"Ano" a "zajisté": jaký je rozdíl mezi oběma?
"Dobré" a "nedobré": jaký je rozdíl mezi oběma?
To co všichni uctívají,
nelze prý beztrestně nechávat stranou!
Ó zmatku, což jsme ještě nedospěli tvého vrcholu?
Lidé světa jsou samá veselost,
jako by slavili velký svátek,
jako by se vypravovali na jarní karneval.
Jen já jsem váhavý,
jako děťátko, které ještě po ničem nevztáhlo ručku,
jako novorozeně, které se ještě nezasmálo.
Jak se to potácím sem a tam,
jako bych neměl, kam se uchýlit!
Lidé světa mají nadbytek,
jenom já vypadám, jak bych ztratil všechno.
Mé srdce, toť srdce hlupáka, věru!
Jak jsem popletený!
Lide světa jsou samá osvěta,
jen já jsem jako ve tmách.
Lidé světa jsou tak čiperní, tak sebejistí,
jen já jsem tak sklíčený, tak těžkopádný.
Jsem zmítán, ach, jako moře!
Pln neklidu, ach, jako bych neměl, kde spočinout!
Lidé světa jsou vesměs k něčemu,
jen já jsem tak jalový, tak neužitečný.
Já jediný se liším od ostatních,
neboť ctím živící matku.
17.
O největších vladařích
neví se skoro, že tu jsou.
Menší lid miluje a velebí,
ještě menších se bojí,
ještě menším spílá.
Věru:Nedůvěřuješ-li lidem,
nedůvěřují též oni tobě.
Jak opatrně užívali ti dávní
svých vzácných slov!
Úkol byl splněn, dílo dokonáno,
a všichni říkali: Jsme samostatni.
18.
Byla-li velká Cesta opuštěna,
vzniká mravnost a povinnost.
Rozšířila-li se chytrost a vědění,
objevují se vlké lži.
Nejsou-li pokrevní příbuzní v souladu,
mluví se o úctě k rodičům.
Upadla-li říše ve zmatek,
slyšíme o věrných služebnících.
19.
Odstraň mudrování, odhoď vědění,
a prospěch lidu bude stonásobný.
Odstraň mravnost, odhoď povinnost,
a lid se vrátí k lásce a smyslu rodinnému.
Odstraň obratnost, odhoď zisk,
a nebude zlodějů a lupičů.
V těchto třech věcech krásné zdání nestačí.
Proto:dbej, aby lid k čemu přimknouti se měl,
uchovej čistotu,
ukazuj prostotu!
Tak zmenší se sobectví,
tak bude míň žádostí.
20.
Odlož učenost, budeš bez starostí.
"Ano" a "zajisté": jaký je rozdíl mezi oběma?
"Dobré" a "nedobré": jaký je rozdíl mezi oběma?
To co všichni uctívají,
nelze prý beztrestně nechávat stranou!
Ó zmatku, což jsme ještě nedospěli tvého vrcholu?
Lidé světa jsou samá veselost,
jako by slavili velký svátek,
jako by se vypravovali na jarní karneval.
Jen já jsem váhavý,
jako děťátko, které ještě po ničem nevztáhlo ručku,
jako novorozeně, které se ještě nezasmálo.
Jak se to potácím sem a tam,
jako bych neměl, kam se uchýlit!
Lidé světa mají nadbytek,
jenom já vypadám, jak bych ztratil všechno.
Mé srdce, toť srdce hlupáka, věru!
Jak jsem popletený!
Lide světa jsou samá osvěta,
jen já jsem jako ve tmách.
Lidé světa jsou tak čiperní, tak sebejistí,
jen já jsem tak sklíčený, tak těžkopádný.
Jsem zmítán, ach, jako moře!
Pln neklidu, ach, jako bych neměl, kde spočinout!
Lidé světa jsou vesměs k něčemu,
jen já jsem tak jalový, tak neužitečný.
Já jediný se liším od ostatních,
neboť ctím živící matku.
21.
Obsah hlubokého Života vyplývá cele z Taa.
Neboť Tao působí neviditelně, neuchopitelně.
Nepochopitelné, neviditelné,
jsou v něm obrazy.
Neviditelné, neuchopitelné,
jsou v něm věci.
Podobná stínům, temná,
jsou v něm semena.
Tato semena jsou spolehlivá.
Tato semena jsou pravá.
Od pradávna podnes
jsou jejich jména nepostradatelná
k pochopení vzniku všech věcí.
A jakpak vím, že je tomu tak se vznikem věcí?
Skrze to nejbezprostřednější!
22.
Co je neúplné, bude doplněno.
Co je křivé, bude narovnáno.
Co je prázdné, bude naplněno.
Co je staré, bude obnoveno.
Ti, kdo mají málo, dostanou více,
ti kdo mají mnoho, zbloudí.
Proto tedy povolaný:
objímá jediné
a stává se vzorem světa.
Nechce sám zářit, proto je osvícen.
Nechce sám něčím být, prot dosahuje znamenitosti.
Nevynáší, proto uspívá.
Nepyšní se svým dílem, proto jeho dílo trvá.
Nezápolí, proto s ním nemůže nikdo pod nebem zápolit.
Staré rčení:
"Co je neúplné, bude doplněno"
není věru prázdné rčení.
Neboť pravé úplnosti lze dosáhnout pouze návratem.
23.
Málo mluvit, toť ve shodě s přírodou.
Vichřice netrvá celé ráno,
příval deště netrvá celý den.
A kdo je to, jenž je způsobuje?
Nebe a země.
Čeho nedokáží nadlouho ani nebe a země,
jak by mohl dokázat člověk?
24.
Kdo stojí na špičkách, nestojí pevně.
Kdo dělá dlouhé kroky, nekráčí nejrychleji.
Kdo chce sám zářit, nebude osvícen.
Kdo chce něčím sám být, nedojde znamenitosti.
Kdo se pyšní svým dílem,
nedosáhne ničeho trvalého.
Je pro Tao jako zbytky jídel nebo vřed
a žádný z tvorů ho nemá v lásce.
Proto kdo má Tao, neprodlévá v tom.
25.
Je cosi, co působí tajuplně.
Před nebem a zemí bylo to.
Jak tiché, jak prázdné!
Stojí samo a nemění se.
Obíhá v kruhu a neselhává.
Třeba pokládat je za matku světa.
Neznám jeho jméno.
Mám-li je označit slovem, pravím:Cesta.
Mám-li povědět, jakého je druhu, pravím: velká.
Velká znamená ztrácející se,
ztrácející se znamená odcházející daleko,
odcházející daleko znamená vracející se.
Proto právě tak jako Tao je velké
a země je velká a nebe je velké,
může i panovník být velký.
Na světě jsou čtyři velcí,
a pravý panovník je jedním z nich.
Člověk má svým vzorem zemi,
země má svým vzorem nebe,
nebe má svým vzorem Tao.
Tao má svým vzorem samo sebe.
26.
Těžké je základem lehkého,
klidné je pánem neklidného.
Proto tedy povolaný,
ačkoli putuje po celý den,
neodlučuje se od svého těžkého rance.
I když má skvostné výhledy,
sedí tiše a bez pohnutí.
Oč méně smí tedy panovník
být lehčí než ti, jimž vládne?
Je-li lehký, ztrácí základ,
je-li neklidný, ztrácí vládu.
27.
Kdo umí chodit, nezanechává stop.
Kdo umí mluvit, nepotřebuje vyvracet.
Kdo umí počítat, nepotřebuje počitadlo.
Kdo umí zavírat, nepotřebuje zámky a klíče,
a přece nikdo nemůže otevřít.
Kdo umí vázat, nepotřebuje provazy a motouzy,
a přece nikdo nemůže rozvázat.
Proto tedy povolaný
umí ze všech nejlépe pomáhat lidem,
neobrací se k nikomu zády.
Tomu se říká hluboké osvícení.
A tak věru, dobrý učitel je učitelem nedobrých.
Nedobří jsou látkou dobrého.
Kdo si svého učitele neváží,
kdo o svou látku nepečuje,
ten, byť i byl učený, je velmi zaslepený.
Toť velmi závažné tajemství.
28.
Kdo zná svou mužskost,
a přece podržuje svou ženskost,
stává se úžlabím světa.
Je-li kdo úžlabím světa,
neopouští ho hluboký Život
a on se vrací k prvotnímu dětství.
Kdo zná svou bělost,
a přece podržuje svou čerň,
stává se vzorem světa.
Je-li kdo vzorem světa,
nechybí mu hluboký Život
a on se vrací k nevzniklému.
Kdo zná svou slávu,
a přece podržuje svou hanu.
stává se údolím světa.
Je-li kdo údolím světa,
sytí ho hluboký Život
a on se vrací
k prvotní prostotě.
29.
Dobýt svět a zasahovat do jeho záležitostí
-viděl jsem že se to nedaří.
Svět je živoucí věc,
do níž nelze zasahovat.
Kdo do něj zasahuje, ničí jej.
Kdo po něm sahá, ztrácí jej.
Neboť z tvorů jedni se drží vpředu, druzí vzadu,
jedni vydechují horko, druzí zimu,
jedni jsou silní, druzí slabí,
jedni vítězí, druzí podléhají.
Proto tedy povolaný:
vyhýbá se přílišnému,
vyhýbá se výstřednímu,
vyhýbá se krajnostem.
30.
Kdo podle Taa pomáhá panovníku,
neznásilňuje zbraněmi svět,
neboť takové konání se odráží zpět.
Kde táboří vojska, rodí se trní a hloží,
po velkých bojích následují hladová léta.
Proto dobrý vojevůdce
plní svůj účel a dost,
neodvažuje se dobývat násilím.
Plní svůj účel a nevynáší se,
plní svůj účel a nevychloubá se,
plní svůj účel a není pyšný.
Plní svůj účel, ale jen proto, že nemůže jinak.
Plní svůj účel, ale není násilný.
Neboť co zesílilo, upadá.
Je to proti Tau, a co je proti Tau, brzy zaniká.
31.
I nejkrásnější zbraně
jsou nástroje neštěstí.
Nejsou to nástroje pro šlechetného.
Jen nemůže li jinak, používá jich.
Pokoj a mír jsou mu nejvyšší.
Vítězí-li, netěší se z toho.
Kdo be se z toho chtěl těšit,
těšil by se z usmrcování lidí.
A kdo se těší z usmrcování lidí,
nedosáhne svého cíle pod nebem.
Kdo usmrtil větší množství lidí,
měl by je s lítostí oplakávat.
Kdo zvítězil v boji,
měl by být přijímán se smutečními obřady.
32.
Tao je věčné a nemá jméno.
Jakkoli se zdá být
ve své bezejmenné prostotě malým,
je větší než cokoli pod nebem.
Kdyby se ho králové a knížata dovedli přidržet,
přišlo by bezpočet tvorů samo sebou vstříc,
aby jim vzdalo poctu,
nebe a země by se navzájem spojily
a seslaly sladkou rosu,
a lid, aniž by mu to kdo přikazoval,
by byl sám sebou spořádaný.
Začalo-li vnější utváření, objevují se jména.
A jsou-li tu jednou jména,
je třeba vědět, kdy se zastavit,
můžeme se vyhnout nebezpečí.
K Tau přichází vše pod nebem,
jako se říčky a potoky vlévají v řeky a moře.
33.
Kdo zná druhé, je chytrý.
Kdo zná sebe sama, je moudrý.
Kdo přemáhá druhé, je silný.
Kdo přemáhá sebe sama, je mocný.
Kdo je spokojen s tím co má,je bohat.
Kdo se prosazuje, dosáhne snad svého.
Ale jen ten, kdo neztrácí své místo, trvá.
Zemře-li, není ztracen.
Toť jeho dlouhověkost.
34.
Veliké Tao se rozlévá všude.
Může být vlevo, může být vpravo.
Bezpočet tvorů mu vděčí za svůj život
a ono se jim neodpírá.
Když je dílo dokonáno, nezve je svým majetkem.
Živí a šatí bezpočet tvorů
a nedělá jejich pána.
Protože si nikdy nic nežádá,
lze jej nazývat malým.
Bezpočet tvorů ho poslouchá,
aniž vědí, že mají pána.
Proto jej nazývám velkým.
Stejně tak povolaný
nedělá se nikdy velkým,
proto dosahuje velikosti.
35.
K tomu, kdo se drží Velkého Pravzoru,
přichází vše pod nebem.
Vše přichází a není zraňováno
v klidu, rovnosti a bezpečí.
Při zvucích hudby, při vůni dobrého jídla
cizinec jdoucí kolem se zastaví.
Jak liší se od toho slova o Tau!
Jak jsou nevábná, jak bez chuti!
Díváme-li se po něm, nevidíme nic.
Ale užíváme-li ho, je nevyčerpatelné.
36.
Chceš-li něco stáhnout,
musíš se tomu nejdříve nechat roztáhnout.
Chceš-li něco zeslabit,
musíš tomu nejdříve nechat zesílit.
Chceš-li něco převrhnout,
musíš to nejdříve postavit.
Chceš-li od někoho neco dostat,
musíš mu nejdříve něco dát.
Tomu se říká tlumit své světlo.
Takto měkké vítězí nad tvrdým,
slabé nad silným.
Nejlépe je nechat rybu v její hlubině.
Nejlépe je nechat nejostřejší zbran říše v skrytu.
37.
Tao nečiní nic,
a přece nic nezůstává neuděláno.
Kdyby se ho knížata a králové dovedli přidržet,
utvářelo by se bezpočet tvorů samo sebou.
A kdyby, utvářejíce se, přece zatoužili jednat,
držel bych je na uzdě bezejmennou prostotou.
Bezejmenná prostota přináší oproštění od žádostí.
Být prost žádostí, toť být klidný.
A tak, sama sebou, celá říše by byla v pokoji.
38.
Vyšší Život nehledá svůj život,
protože má Život.
Nižší život hledá svůj život,
proto nemá Život.
Člověk vyššího Života nečiní a nemá úmysly,
člověk nižšího života činí a má úmysly.
Lidská dobrota činí a nemá úmysly.
Spravedlnost činí a má úmysly.
Obřadný mrav činí, a jestliže mu člověk neodpoví,
vykasá si rukávy a přinutí ho.
Proto není-li tu Tao, není tu hluboký Život.
Není-li tu hluboký život, je tu lidská dobrota.
Není-li tu lidská dobrota, je tu spravedlnost.
Není-li tu spravedlnost, je tu obřadný mrav.
Tento obřadný mrav,
toť nedostatek věrnosti a důvěry
a počátek zmatku.
Opatrnost, toť sice zdání Cesty,
vpravdě však počátek bláznoství.
Proto tedy povolaný
drží se jádra, nikoli slupky,
chápe se plodu, nikoli květu.
Nechává vzdáleného a drží se blízkého.
39.
Co pochopilo od počátku celek?
Nebe pochopilo celek a je čisté.
Země pochopila celek a je pevná.
Duchové pochopili celek a mohou působit.
Hlubiny pochopily celek a mohou se naplnit.
Bezpočet tvorů pochopilo celek a žije.
Vladaři pochopili celek a jsou vzorem světa.
Toto vše způsobuje celek.
Bez něho by nebe nebylo čisté.
a rozpuklo by se.
Bez něho by země nebyla pevná
a zhroutila by se.
Bez něho by duchové nemohli působit
a ustrnuli by.
Bez něho by se hlubiny nemohly naplnit
a vyschly by.
Bez něho by bezpočet tvorů nemohlo žít
a zhynulo by.
Bez něho by vladaři nebyli vzorem
a zřítili by se.
Věru: nepatrné je kořenem ušlechtilého,
nízké je základem vysokého.
Proto také knížata a králové
nazývají sami sebe sirotky, ubožáky, maličkostí.
Tím označují nepatrné jako svůj kořen.
Či tomu není tak?
Věru:Vyjmenuj jednotlivé součástky vozu,
a stále jsi neřekl co je vůz.
Nepřej si bt jako lesklý šperk.
Buď jako drsný kámen.
40.
Návrat je pohybem Taa,
slabost je způsobem jeho působení.
Vše na světě povstává ve jsoucím.
Jsoucí povstává v nejsoucím.
41.
Slyší li člověk vysokých schopností o Cestě,
horlivě si jí hledí.
Slyší li člověk prostředních schopností o Cestě,
brzy si jí hledí, brzy ji zanedbává.
Slyší-li člověk nízkých schopností o Cestě,
velice se jí posmívá.
Kdyby se jí neposmíval,
nebyla by ani Cestou.
Odtud rčení- Kdo zná Tao, podobá se tmáři.
Kdo pokročil v Tau, podobá se zpátečníku.
Kdo je na výši Taa, podobá se zbloudilému.
Nejvyšší život se jeví prázdným.
Nejvyšší čistota se jeví poskvrněností.
Nejobsáhlejší Život se jeví nedostatečným.
Nejpevnější život se jeví chatrným.
Skutečná pravda se jeví nepravdou.
Veliký čtverec nemá úhlů.
Veliká nádoba bývá nejpozději dokončena.
Veliký zvuk je neslyšitelný.
Veliký obraz nemá tvar.
Tao je skryté a nemá jméno.
A přece právě ono živí a dovršuje.
42.
Tao plodí jednotu.
Jednota plodí dvojici.
Dvojice plodí trojici.
Trojice plodí bezpočet tvorů.
Bezpočet tvorů má na zádech stín
a na břiše světlo.
Životní dech zjednává jejich rovnováhu.
Co lidé nenávidí, toť osiřelost, ubohost, maličkost.
A přece je knížata a králové volí za své označení.
Věru: Veci se buď zmenšováním zvětšují
nebo zvětšováním zmenšují.
Čemu učí jiní, tomu učím i já.
Silní neumírají přirozenou smrtí.
To budiž výchozím bodem mého učení!
43.
TO nejměkčí pod nebem
překonává to, co je pod nebem nejtvrdší.
Nejsoucí vniká i v to, co je naprosto pevné.
Z toho lze poznat cenu nečinění.
Učit beze slov,
působit bez činění,
toho dosahují pod nebem jen málokteří.
44.
Sláva nebo život,
co je přednější?
Život nebo majetek,
co je více?
Nabýt nebo ztratit,
co je horší?
Proto:Kdo příliš šetří,
platí nakonec nejdráže.
Kdo příliš hromadí,
ztratí nakonec nejvíce.
Kdo zná míru,
nesetká se s nezdarem.
Kdo se dovede zdržovat,
toho nic neohrozí.
Dosahuje věčného trvání.
45.
Veliká dokonalost se podobá nedostatečnosti,
proto je nekonečná ve svém působení.
Veliká plnost se podobá prázdnotě,
proto je nevyčerpatelná ve svém působení.
Veliká přímost se podobá křivosti.
Veliká zručnost se podobá neohrabanosti.
Veliká výmluvnost se podobá koktání.
Pohyb vítězí nad chladem.
Klid vítězí nad žárem.
Čistota a klid
uvádějí do pořádku všechno pod nebem.
46.
Vládne-li v říši Tao,
vozí jezdečtí koně hnůj.
Ztratila-li říše Tao,
pasou se váleční koně na pažitu.
Není větší viny
než schvalování žádostí.
Není většího zla
než nespokojenost s tím, co máme.
Není většího neštěstí
než touha po zisku.
Věru: kdo je spokojen s tím, co má,
je vždycky spokojen.
47.
Aniž bychom vyšli ze dveří,
můžeme poznat svět.
Aniž bychom vyhlédli oknem,
můžeme uzřít cestu nebe.
Čím dále kdo vyjde,
tím menší je jeho poznání.
Proto tedy povolaný:
neputuje a přece poznává,
nerozhlíží se, a přece pojmenovává,
nečiní a přece dovršuje.
48.
Kdo si hledí učení, denně přibírá.
Kdo si hledí Taa, denně ubírá.
Ubírá a ubírá,
až dojde k nečinění.
Nečiní,
a přece není, co by zůstalo neučiněno.
Říši získává jen ten,
kdo upouští od činění.
Kdo činně zasahuje,
není s to získat říši.
49.
Povolaný nemá vlastního srdce,
činí srdce lidí srdcem svým.
K dobrým jsem dobrý,
a k nedobrým jsem také dobrý,
neboť hluboký Život je dobrota.
Věrným jsem věrný
a nevěrným jsem také věrný,
neboť hluboký Život je věrnost.
Povolaný žije ve světě docela tiše,
ale otevírá mu své srdce.
Lidé naň hledí s údivem a s údivem mu naslouchají.
Povolaný s nimi jedná jako s vlastními dětmi.
50.
Komu jde o život, ten dosahuje smrti.
Je li průvodců života třináct,
musí být i třináct průvodců smrti.
jak to, že smrtelných míst
je v lidském životě rovněž třináct?
To proto, že lidé příliš pěstují život.
Říká se: kdo vskutku ovládl své žití,
prochází zemí
a nemusí se vyhýbat tygru ani nosorožci.
Prochází vojskem a nemusí mít štít ani zbraň.
Nosorožec nemá, kam vrazit svůj roh.
Tygr nemá, kam zatnout své drápy.
Zbraň nemá, kam zaseknout své ostří.
Proč to?
Protože nemá smrtelného místa.
51.
Tao plodí, Život živí,
podstata utváří, síla dokonává.
Proto není mezi tvory jediného,
který by neuctíval Tao
a nevážil si hlubokého Života.
Tao je v úctě, hluboký život ve vážnosti,
a netřeba k tomu příkazů:
vše se děje samo sebou.
Nechť tedy Tao plodí,
nechť Život živí a chrání,
nechť dává růst a vychovává!
Plodit a nevlastnit,
tvořit a nepodržovat,
vést a neovládat,
tomu se říká: hluboký Život.
52.
Počátku světa říkám matka světa.
Kdo nalézá svou matku, poznává své dětství.
Kd poznává své dětství,
přimyká se tím úžeji k matce.
A je po celý život v bezpečí.
Kdo uzavírá své průchody a uzamyká své brány,
zůstává celý život bez trampot.
Kdo otevírá své průchody a rozmnožuje své konání,
tomu není po celý život pomoci.
kdo vidí drobné, vidí jasně.
kdo si zachovává svou měkkost, je silný.
Kdo používá vnějšího světla,
aby se vrátil k vnitřnímu světlu,
je uchráněn všeho nebezpečí.
Tomu se říká zdědit věčné.
53.
Mám-li trošku poznání,
abych kráčel ve shodě s velkou Cestou,
nemusím se ničeho bát, vyhýbám-li se oklikám.
Neboť velká Cesta je rovná a bezpečná.
Ale lidé milují cesty postranní.
jejich dvůr je pěkný a čistý,
ale pole jsou ponechána na pospas pleveli
a sýpky zejí prázdnotou.
Oblékají se do přepychových šatů a nosí ostré dýky,
přecpávají se jídlem a pitím,
mají více, než mohou potřebovat.
To jsou hýřivé cesty lupičství,
nikoli velká Cesta.
54.
Co Tao zasadí, to nelze vytrhnout.
Co Tao obejme, to nemůže uklouznout.
Pouze díky němu
pokračuje pokolení za pokolením v rodové oběti.
Utvářej podle něho sebe sama,
a hluboký Život tě zbaví nepravostí.
Utvářej podle něho svůj dům,
a hluboký Život přinese tvému domu hojnost.
Utvářej podle něho svou vesnici,
a hluboký Život tvou vesnici zabezpečí.
utvářej podle něho své království,
a hluboký Život dá tvému království rozkvést.
Utvářej podle něho svou říši,
a tvá říše
se díky hlubokému Životu rozšíří.
Proto: Skrze svou osobu lze postřehnout - osobu.
Skrze svůj dům lze postřehnout - dům.
Skrze svou vesnici lze postřehnout - vesnici.
Skrze své království lze postřehnout - království.
Skrze svou říši lze postřehnout - říši.
Jakpak vím, že je tomu tak pod nebem?
Skrze to nejbezprostřednější.
55.
Kdo je bohat hlubokým Životem,
je podoben novorozenému dítěti.
Jedovatý hmyz je nebodá,
divoká zvířata je neuchvacují,
draví ptáci na ně neútočí.
jeho kosti jsou mekké, jeho svaly slabé,
a přece dovede pevně sevřít.
Nevi dosud nic o spojení muže a ženy,
a přece je ejho pohlavní ústrojí v činnosti.
To proto, že je plno životní síly.
Může křičet celý den,
a přece neochraptí.
To proto, že jeho harmonie je dokonalá.
Znát takovou harmonii, toť znát věčné,
znát věčné, toť být osvícený.
Ale naplňovat život až po okraj,
toť jít slepě do neštěstí.
Spotřebovávají-li žádosti životní sílu,
následuje ztrnutí.
Vše co zesílilo, upadá.
Je to proti Tau,
a co je proti Tau, brzy zaniká.
56.
Kdo poznává, nemluví.
Kdo mluví, nepoznává.
Uzavírat své průchody,
uzamykat své brány.
Otupovat jejich hroty,
rozmotávat jejich uzliny,
stírat jejich prach.
Tomu se říká: tajné vyrovnání.
Kdo toho dosáhl,
toho nelze pohnout přátelstvím,
toho nelze pohnout odcizením.
Toho nelze pohnout ziskem,
toho nelze pohnout ztrátou.
Toho nelze pohnout povýšením,
toho nelze pohnout ponížením.
Proto je pod nebem nejvzácnější.
57.
K řízení říše prý třeba zákon.
K vítězství ve válce prý třeba zákony porušovat.
Avšak příchylnost všech pod nebem
lze získat jen nezasahováním.
Jakpak vím,
že je tomu tak?
Skrze to nejbezprostřednější!
Čím více zákazů,
tím chudší je lid.
Čím více ostrého náčiní,
tím větší temno panuje v říši.
Čím více obratných řemeslníků,
tím více zhoubných vynálezů.
Čím více zákonů a příkazů,
tím více zlodějů a lupičů.
Proto praví povolaný:
Nečiním a lid se mění sám sebou.
Miluji klid a lid je sám sebou správný.
Působím nezasahováním
a lid je sám sebou bohatý.
Jsem bez žádostí a lid je sám sebou prostý.
58.
Vládneš-li tiše a nevtíravě,
je lid poctivý a upřímný.
je-li tvá vláda rázná a tuhá,
je lid lstivý a nespolehlivý.
tak štěstí se opírá
o zdánlivé neštěstí,
neštěstí se zakládá na zdánlivém štěstí.
Kdo však ví,
že nevládnout je nejvyšší?
Neboť jinak se rovné obrací v křivé
a dobré ve špatné
a lid zůstává v trvalém zaslepení.
Proto tedy povolaný:
dělá hrany, aniž ořezává,
dělá rohy, aniž osekává,
narovnává, aniž napíná,
svítí, aniž oslňuje.
59.
Při vedení lidí, při službě nebi
není nic lepšího, než zdrženlivost.
Jen kdo není zdrženlivý, může se starat včas.
Jen kdo se včas stará,
shromažďuje poklady hlubokého Života,
dorůstá každému postavení.
Dorostl-li někdo každému postavení,
nezná nikdo jeho mezí.
Nezná-li nikdo jeho mezí,
může mít říši.
Má-li matku říše, může mít říši dlouho.
Toť umění zapustit hluboko kořeny
a dosáhnout pevného základu.
Toť Cesta věčného žití a trvalého zření.
60.
Velikou říši musíš vést
docela jemně,
jako když pečeš malou rybičku.
Spravuješ-li říši podle Taa,
neprojevují se duchové zemřelých jako démoni.
A nejenže se duchové zemřelých
neprojevují jako démoni,
ani démoni sami lidem neškodí.
A nejenže démoni sami lidem neškodí,
ani povolaný lidem neškodí.
A tak, ježto oba spolu vzájemně nebojují,
sjednocují se jejich síly
ve společném působení.
61.
Veliká říše se musí držet vespod,
tak se stane sjednotitelkou světa,
samičkou všeho pod nebem.
Samička vítězí svým klidem nad samečkem.
Svým klidem drží se vespod.
Proto: Veliká říše, držíc se vespod, získá malé říše.
Malá říše, držíc se vespod, získá velkou říši.
První se drží vespod a získává tím,
druhá se drží vespod a získává tím.
Čeho je velké říši třeba, toť více obyvatelstva.
Čeho je malé říši třeba, toť země,
v níž by se její přebytečné obyvatelstvo mohlo usadit
a nalézt zaměstnání.
Tak se oběma dostane, čeho potřebují.
ale veliká říše se musí držet vespod.
62.
Tao je všech bytostí domovem,
dobrých lidí je pokladem,
nedobrých lidí útočištěm...
Pročpak si staří tolik cenili tohoto Taa?
Nebylo to proto, že lze o něm říci:
"Kdo hledá nalézá.
Kdo má hříchy, tomu jsou odpuštěny?"
Proto je ze všeho nejcennější.
63.
Působí bez činění,
dělá bez dělání,
pochutnává si na tom, co je bez chuti.
vidí v nepatrném velké
a v málu mnoho.
Splácí zášti dobrotou.
Zabývá se těžkým, dokud je ještě lehké.
Zabývá se velkým, dokud je ještě malé.
Všechno těžké pod nebem počíná stále jako lehké.
Všechno velké pod nebem počíná stále jako malé.
Proto tedy povolaný:
nedělá nikdy nic velkého,
proto dokonává své velké dílo.
Kdo lehko svoluje, vzbuzuje málo důvěry.
Kdo bere mnohé na lehkou váhu,
má mnoho těžkostí.
Proto tedy povolaný:
nebere nic na lehkou váhu,
proto je prost všech těžkostí.
64.
Co je ještě v klidu,
dá se lehko uchopit.
Co tu ještě není,
o tom se dají lehko snovat plány.
Co je ještě útlé,
dá se lehko zlomit.
Co je ještě nepatrné,
dá se lehko rozptýlit.
Musíme působit na to, co tu ještě není.
Musíme dávat do pořádku to,
co ještě není zmateno.
Strom o objemu dvou sáhů
vyrůstá ze stébélka tenkého jako vlásek.
Věž o devíti patrech vyrůstá z hromádky země.
Kdo činí, zkazí to.
Kdo drží, ztrácí to.
Proto tedy povolaný:
Nečiní, proto nic nepokazí,
nedrží, proto nic neztrácí.
Lidé jdou za svými věcmi
zpravidla vždycky, když jsou již téměř hotové.
Proto vše pokazí.
Dbej konce stejně jako počátku,
a nebude zkažených věcí.
Proto tedy povolaný:
Přeje si být prost všech přání.
Necení si těžce dosažitelných statků.
Učí se neučit se.
obrací se zpět k tomu, co lidé pomíjejí.
Tím napomáhá přirozenému běhu věcí.
A neodvažuje se činit.
65.
Ti, kdo v dávnověku vládli podle Taa,
nehleděli si osvěty lidu:
drželi lid v prostotě.
Lidu se vládne těžko,
ví li příliš mnoho.
Vládnout říši věděním
je lupičstvím na říši.
Nevládnout říši věděním
je požehnáním říše.
Kdo zná tyto dvě věci, má pravidlo.
Být vždy s to užít tohoto pravidla,
tomu se říká: hluboký Život.
Hluboký Život je nevystižitelný, dalekosáhlý.
Liší se od všeho pod nebem,
ale vede posléze k Veliké Shodě.
66.
Čímpak to, že veletoky a moře jsou králi sta říček?
Dovedou se držet vespod, proto jsou králi sta říček.
proto tedy povolaný:
Chce-li být nad lidmi,
staví se ve svých slovech za lidi.
chce-li být před lidmi,
staví se ve své osobě za lidi.
Proto také: Je nahoře a jeho váha lidi netíží.
Je v čele a jeho vedení lidem neubližuje.
Věru:
Všichni pod nebem se jím dávají s radostí vést,
neshledávají jeho vedení mrzutým.
Toho dosahují nezápolením.
A protože nezápolí,
nemůže s ním nikdo pod nebem zápolit.
67.
Všichni pod nebem říkají,
že má Cesta je sice velkolepá,
ale že se zdá být nezpůsobilá pro skutečnost.
Avšak v tom je právě její velikost
neboť "způsobilost" vede natrvalo k malichernosti.
Mám tři poklady
a jako poklady je chovám.
První je soucit,
druhý je střídmost,
třetí, že odmítám být nejpřednější pod nebem.
Protože mám soucit, mohu být vpravdě udatný.
Protože jsem střídmý, mohu být vpravdě štědrý.
Protože odmítám být nejpřednější pod nebem,
mohu být vpravdě pánem.
Dnes jsou lidé udatní za cenu ztráty soucitu,
štědří za cenu ztráty střídmosti,
pány za cenu skromnosti.
Toť smrt!
Neboť soucit vítězí v boji,
je spásný v obraně.
Koho chce nebe zachránit,
toho ozbrojuje soucitem.
68.
Kdo umí vést, nevrhá se vpřed.
Kdo umí bojovat, nezná hněvu.
kdo umí vítězit nad nepřítelem, nezápolí s ním.
Kdo umí používat lidí, drží se vespod.
Toť síla nezápolení,
toť schopnost používat lidí,
toť společenství s nebem:
dávnověku nejvyšší cíl.
69.
Moudrý vojevůdce praví:
Lépe je dělat hosta než pána.
Lépe je ustoupit o stopu dozadu
než postoupit o palec vpřed.
Tomu se říká: pochodovat bez chůze,
zatlačit, a přece nepohnout pažema,
vrhat se v boj, a přece neútočit,
pevně držet, a přece nepotřebovat zpraň.
není většího neštěstí než lehkovážně útočit.
Kdo lehkovážně útočí, ztrácí snadno mé tři poklady.
Proto" Kde se dvě vojska válečně střetají,
vítězí ti, kdo bojují s těžkým srdcem.
70.
Mým slovům je velmi lehké rozumět,
je velmi lehké je provádět.
Ale pod nebem není nikdo, kdo by jim rozuměl,
nikdo, kdo by je prováděl.
Tato slova mají otce.
Tyto skutky mají pána.
Protože jim lidé nerozumějí,
nerozumějí ani mě.
Právě v tom, že mi málokdo rozumí,
spočívá moje cena.
proto tedy povolaný:
chodí v hrubém šatě,
v srdci však skrývá drahokam.
71.
Vědět že nevím, toť nejlepší.
Považovat nevědění za vědění, toť nemoc.
Pouze ten, kdo vidí v nemoci nemoc,
může se zbavit nemoci.
povolaný se zbavuje nemoci tím, že v ní vidí nemoc.
proto se zbavuje nemoci.
72.
Nevadí, nebojí-li se lid své autority:
Nakonec bude mít co činit s mocnější Autoritou.
Nečiň jeho příbytek těsným
a jeho život trpkým.
Nebudeš-li mu činit život trpkým,
nebude na tebe roztrpčen.
Proto tedy povolaný:
Zná se, ale neukazuje se.
Cení si sebe, ale nevyvyšuje se.
Nechává vzdáleného a drží se blízkého.
73.
Kdo je chrabrý a výbojný, zabíjí.
Kdo je chrabrý a nevýbojný, nechává žít.
Z tohoto dvojího první škodí, druhé prospívá.
Co nebe nenávidí, to nenávidí,
a nikdo neví proč.
proto tedy povolaný:zamítá to.
neboť Cesta nebe je takováto:
Nezápolí, a přece vítězí.
Nemluví, a přece dostává odpověď.
nekyne, a přece vše přichází samo sebou.
Je klidné, a přece dovede snovat plány.
Jeho síť má široká oka,
a přece jimi nic neproklouzne.
74.
Strašit lidi stále smrtí,
chytat a usmrcovat ty, kdo učinili něco strašného,
kdo by si troufal něco takového?
Neboť je kdosi, kdo je pánem usmrcování a usmrcuje.
usmrcuje-li někdo místo něho,
je roven muži, který teše místo tesaře,
jen zřídkakdy se přitom neporaní.
75.
Lid hladoví,
protože jeho vrchnost
spotřebuje příliš mnoho dávek.
Proto hladoví.
Lidu je těžko vládnout,
protože jeho vrchnost
příliš zasahuje do jeho věcí.
Proto je mu těžko vládnout.
Lidu nezáleží na životě,
protože jeho vrchnost příliš užívá života.
Proto mu nezáleží na životě.
Věru:Protože mu na životě záleží tak málo,
je lepší než ti, jimž je život tak drahý.
76.
Člověk je měkký a slabý, když se narodí,
tvrdý a silný, když umírá.
Traviny a stromy jsou útlé a křehké, když povstávají,
tuhé a suché, když umírají.
Proto:Tvrdé a silné náleží smrti,
měkké a slabé náleží životu.
proto také:Je-li zbraň tvrdá, láme se.
Má-li strom tvrdé dřevo, kácí se.
Věru" Tvrdé a silné je dole,
měkké a slabé je nahoře.
77.
Cesta nebe se podobá napínání luku.
Je-li luk napnut, dostává se vrchní konec dolů
a spodni nahoru.
Stejně tak nebe:
ubírá tam, kde je nadbytek,
přidává tam, kde je nedostatek.
Taková je jeho Cesta.
Cesta člověka není taková:
On ubírá tam, kde je nedostatek,
a přidává tam, kde je nadbytek.
Kdo je však tak bohatý,
aby mohl nabídnout svůj nadbytek
celému světu?
Jedině ten, kdo má Tao.
Proto tedy povolaný:
Tvoří, ale nepodržuje.
Je li dílo dokonáno, neprodlévá u něho.
Neboť si nepřeje ukazovat
svou velikost.
78.
Pod nebem není nic měkčího a ústupnějšího
než voda
Útočí-li však na tvrdé a pevné,
nic jí neodolá.
Nic ji nemůže změnit.
Že slabé vítězí nad silným
a měkké nad tvrdým,
ví každý pod nebem,
ale nikdo podle toho nejedná.
Proto praví povolaný:
Kdo na sebe bere špínu říše,
stává se jejím pánem.
Kdo na sebe bere neštěstí říše,
stává se králem.
Pravá slova se zdají být zvrácená.
79.
Zbývá-li při utišení velké nespokojenosti
přece jen nespokojenost,
jakpak bych to mohl považovat za něco dobrého?
Proto tedy povolaný:
bere na sebe těžký závazek, neukládá jej ostatním.
Kdo má hluboký Život, drží se svého závazku.
Kdo nemá hluboký Život, drží se svého požadavku.
Cesta nebe nemá oblíbenců.
Obdařuje bez ustání toho, kdo je dobrý.
80.
Ať je země malá a málo je lidu.
Mohou v ní být desatery, stery nástroje,
ale ať se jich nepoužívá.
Ať je lid hotov položit raději život za domovinu
než se stěhovat do ciziny.
Mohou tu být vozy a lodi,
ale ať jimi nikdo nejezdí.
Mohou u být štíty a zbraně,
ale ať s nimi nikdo necvičí.
Ať se lid vrátí k vázání uzlů
a používá jich místo písma.
Ať shledává svůj pokrm sladkým
a svůj šat krásným,
své obydlí pokojným
a svůj venkovský mrav radostným.
Sousední země mohla by pak ležet na dohled,
takže by odtamtud bylo slyšet štěkat psy
a kokrhat kohouty,
a lidé by přece umírali ve vysokém stáří,
aniž by ji byli kdy navštívili.
81.
Pravá slova nejsou pěkná,
pěkná slova nejsou pravá.
Dobrý člověk není obratného jazyka,
člověk obratného jazyka není dobrý.
Kdo je moudrý, není učený,
kdo je učený, není moudrý.
Povolaný neshromažďuje.
Čím více dělá pro druhé,
tím více má.
Čím více dává druhým,
tím větší je jeho bohatství.
Cesta nebe je ostřit bez ořezávání.
Cesta povolaného je působit bez zápolení.
|
|
|
