Malá zpověď

Dala bych ti pusinku můj milý básníku. Možná bych i polibek zvládla, něžný heboučký, snad i s vášní, která je, je ve mně, ve skulince na patě se choulí.

Ano. Choulila bych se v tvém náručí. Celá. Připadala bych si jako natěšený bonbónek v papírku – jen rozbalit! Ale ne. Nejde to. Už jsem Ti přísahala, můj anděle strážný, už nic v mém životě nebudu dávat z donucení. A proto můj milý básníku nemůžu. Dušička se příčí, srdce tluče morseovkou slova strachu, jak smutná je tahle pravda.

Pohled na tebe láká mě i děsí. Tvoje ruce pisálka hřejivě se dívají, avšak jejich dotek těšil by mě jako trny. Prosím věř mi. Nelžu ti. Už jedno bahno na kůži mám a ta nesmytelná špína, hrůza hrůz je ostnatým drátem mezi námi.

Hledíš na mě jako na obláček, tiše proplouvám kolem tebe, peklem prohnaná, člověkem stažená z kůže zaživa, vypískaná flétna, jejíž libé tóny jsou již jen fantazií. Bojím se, bojím, že už neumím zahrát hezky. A falešně ti zpívat nechci.

Svázaná minulostí do kozelce, fňukám, ale ty můj básníku žiješ, žiješ jako člověk. Jak by ses cítil, kdyby z tebe udělali něco jiného? V momentě, někdo přijde a náhle nejsi člověkem, nejsi ani to nevinné zvíře! Co jsi? Oběť?! Holé nic! Jen pro pár chvilek rozkoše, kterou si ten posel temnot a nicoty uloupil jen pro sebe! Ale naštěstí jsou i andělé lakomí a nedali mu víc.

Věřím ti básníku. Ty bys mě nestáhl do ostružiní a nebránil mi svým tělem uniknout z trnového lože, byl bys jen noční můrou, kdežto on, on je tvrdou realitou, krouží stále kolem mě, dusí mě svou kravatou, je neúprosný predátor, číslo jedna v žebříčku běsu, šerednost v podbříšku… A určitě, kdybych křičela básníku, strachem se zalykala, neztrestal bys mě šviháním ostružinových prutů po těle a zuřivými nárazy…

Pláču básníku. Trhám se na kusy nad tou vzpomínkou. Ano. Oči tají, rozpouští se jako sníh z jara. Slzy kanou a s nimi jako cínový vojáček na loďce papíru odplouvají city, které mé tělo nemůže unést. A tak hladově řinou s žízní chrta závodníka. Kterápak se první roztříští o chodník? Sedíš vedle mě. „Co se děje?,“ ptají se tvé mírné oči, škrábeš se na vousaté bradě, přemýšlíš… Nechápeš… Prozradit ti to strašné tajemství? Nebo ne? Být tu s tebou? Existovat? Nebo také ne?

Nad tím jsem už uvažovala. Pohřbít zoufalství i s tělem. Ale je tu „ale“. Umřít s takovou hanbou? Vzdát se? Stát se ničím v ničem… Zahalená v plášť démona, potácet se tam někde? To není správná cesta.

Brečím básníku, hlasitě vzlykám, ramena se mi třesou, opuchlé oči a vůbec celá tvář, a ty mlčíš. Kdybys mě tak pochopil, vzchopil a uchopil a …

Dej mi pusinku můj milý básníku, snad mě i polib a já zamávám křídly a odletím…