Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 22.11.
Cecílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Jitřní hvězda
Autor: sibyla (Občasný) - publikováno 17.7.2005 (22:15:08)

 Jitřní hvězda

 

 

            Setkali jsme se na vesmírné přestupní stanici Jitřní hvězda. Já a ON. Tuto přestupní stanici jsem používala velmi málo, ale měla jsem jí ráda, i její jméno Jitřní hvězda se mi líbilo. Připomínalo mi v něčem mojí rodnou planetu. Tato vesmírná stanice byla tak trochu stranou a jakoby v ústraní, ale možná právě tím měla své určité kouzlo. Nebylo tu nikdy mnoho ruchu a ani mnoho lodí. Ten den, to ráno, kdy jsem se zde zastavila, jsem ještě netušila, že tu shodou okolností zůstanu déle a také, že potkám JEHO.

 

            Byla jsem kapitánkou vesmírné lodi ISIS a působila jsem na meziplanetárních a výzkumných letech. Svojí práci jsem milovala, miluji létaní, miluji Vesmír, své práci jsem zasvětila skoro celý svůj život. Již od malinka, jsem toužila mít svoji vesmírnou loď a to se mi také splnilo. Bývala jsem se svojí posádkou mnohdy mnoho měsíců pryč ze své rodné planety, ale mě to v žádném případě nevadilo. Mému manželovi myslím ano a tak, aby mohl být se mnou, se  přidal k nám a létal s námi jako biolog. 

 

            Ten den jsem tedy přistála a všimla jsem si, že je zde kromě mě, pouze jedna vesmírná loď. Což bylo i zde neobvyklé, protože tu běžně přistávalo tak kolem 20 lodí denně. Po přistání jsem šla do haly na recepci, kde jsem se přihlásila. V recepci seděla Moa, kterou jsem moc ráda viděla.

„Zdravím Tě Moo, jsem ráda, že Tě vidím, dlouho jsme se neviděly“.

„Také jsem moc ráda Dino, dlouho jsi u nás nebyla, dnes je zvláštní den, na dnešek se nahlásily pouze dvě lodě. Můžeš mít svůj oblíbený apartmán.“

„Tak to je super, ten výhled z něho na trojici Měsíců úplně miluju. To je opravdu dost neobvyklé pouze dvě lodě. No teď si dojdu do pokoje a objednej mě u velitele Krisse a … jo a ještě bych si mohla jít večer zaplavat do bazénu do aerorosolu. Neznám skoro nic tak úžasného a příjemného.“

„Jistě Dino, dám Ti vědět, kdy Tě Kriss přijme. Přeji Ti krásný pobyt.“

„Díky Moo….a klidnou směnu.“

 

            Vyjela jsem výtahem do svého pokoje a natáhla jsem se na postel, báječný pocit. Tento pocit však netrval dlouho, protože mě vytrhl zvuk videotelefonu a velitel Kriss mi oznámil, že mě očekává ve své pracovně za 15 minut. No, co se dá dělat. Vůbec se mi nechtělo zvedat, ale jedna z věcí, co Kriss nesnášel a neakceptoval, bylo to, že někdo nechodil přesně. Za 15 minut jsem se tedy již vítala s Krissem. Kriss mnoho let létal také na meziplanetárních a průzkumných letech jako já a proto měl pro mě trochu slabost. Patřila jsem mezi nejlepší  kapitány výzkumných letů, na což jsem byla dost hrdá. Zrovna tak mezi nejlepší patřil Henry Flotman a ačkoli jsem se s ním nikdy osobně nesetkala, neměla jsem ho zrovna v lásce. Protože mezi námi dvěma existovala určitá rivalita, už ani nevím, jak vznikla a kdo ji začal. Kriss to věděl a tak sám od sebe o něm mluvil málokdy. I když vím, že se s ním často setkával.

„Dino, jsem tak rád, že se opět vidíme.“

„Krissi, také jsem ráda, Tvoje stanice je úžasná, je to tu vše tak klidné a čisté….“

„Dnes jsi byla objednána pouze Ty a teprve před týdnem se přihlásila druhá loď, takže mám na Tebe dost času a můžeme spolu i povečeřet. Samozřejmě, že po Tvé koupeli v aerorosolu, neznám nikoho, kdo by byl tím tak uchvácen jako Ty…“ řekl mi Kriss a usmíval se.

Také jsem se usmála…

„Je to těžko popsatelný pocit, ale cítím se při tom tak dobře a uvolněně… a při dlouhých cestách vesmírem si na to často vzpomenu, je to fajn. Škoda, že se to nedá zabudovat na loď. No, nebudu Tě nyní zdržovat, jistě toho máš mnoho, budu se těšit na večeři.“

 

Je to tak, koupeli v aerorosolu se máloco vyrovná. Právě jsem se ponořila a užívala slastný pocit, když se objevil neznámý muž a šel směrem k bazénu. To mě zrovna nepotěšilo, protože jsem občas ráda sama. Má posádka čítá kolem 60-ti lidí, ale na vesmírné stanice létám obvykle sama. Pozdravil mě pokývnutím hlavy a vnořil se do bazénu na druhé straně. Tak jsme si tam tiše a osamoceně plavali, asi za půl hodiny jsme oba vylezli ven a usadili jsme se na lehátka. Po chvíli přistoupil ke mně.

 

„Ahoj, já jsem Ronny, doufám, že Ti nevadilo, že jsem se k Tobě přidal, koupel v aerorosolu miluji a dozvěděl jsem se, že tento večer budeme na stanici pouze mi dva, žádná jiná loď se nepřihlásila, to se mi zde ještě nestalo.“

Aha, druhý kapitán.

„Ahoj, já jsem Dina, jsem ráda, že Tě poznávám Ronny. Je to opravdu dost neobvyklé. Toto jsem zde ještě nezažila.“ Což nebyla tak úplně pravda, protože jsem zrovna neměla náladu se s ním bavit. Povídali jsme si o našich letech a o plno dalších věcech. Ke konci rozhovoru se mi již jevil v příjemnějším světle. Zanedlouho jsme se rozloučili a já jsem přijala jeho pozvání na čaj.

 

Strávila jsem velmi příjemný večer s velitelem Krissem. Když jsme se loučili, tak jsem mu řekla, že mám ještě domluvený čaj s Ronnym.

„S Ronnym?“, podivil se Kriss.

„Ano, potkali jsme se v bazénu. Zdá se mi celkem fajn. Navíc on také léta na přestupní stanice sám pouze v menší lodi jako já. Tím je mi dost blízký“.

„Aaa tak, tak to si hezky užij zbytek večera. Zítra ráno Ti zašlu Tvůj nový letový plán a přeji Ti krásné lety po vesmíru.“

„Děkuji Krissi, těším se až se opět uvidíme.“

 

Šla jsem se ještě do pokoje převléknout, zítra dopoledne se vracím na svou základnu a ke své posádce. Do týdne vyrážíme na náš nový let.

 

            Usadila jsem se pohodlně v čajovně a upíjela svůj oblíbený čaj. Jak se ukázalo sdíleli jsme s Ronnym mnoho věcí, měli jsme rádi stejné čaje, koupel v aerorosolu, lety vesmírem a plno dalších věcí. Ronny ženu neměl, mluvil o tom klidně, ale chvíli mi přišlo, že ho to trochu trápí. Řekla jsem mu o svém manželovi a o tom, že se k nám přidal.

„Tvůj manžel Tě asi musí hodně milovat, když s vámi léta a to jak jsi říkala nemá meziplanetární lety rád.“

„To ano, je to zlatoušek, ale rozhodl se sám, já jsem mu říkala, že to dělat nemusí a ani by mi to nevadilo. Mě nejvíce záleží na létání. Teddyho mám moc ráda, ale nemusím být stále s ním. I když při těch dlouhých letech a když člověk nikdy neví, jestli se ještě někdy vrátí, je fajn být s někým blízkým, kdo Tě miluje. Já myslím, že také někoho potkáš“.

 

            „Tak to nevím, smutně se usmál Ronny, vždy když potkám nějakou zajímavou dívku, tak je buď zadaná a nebo má velmi pozemskou práci, která by se s tou mojí neslučovala.“

Povídali jsme si skoro celou noc a měla jsem s ním podobný, velmi krásný, ale těžko specifikovatelný pocit jako když plavu v aerorosolu. Skoro k ránu, když jsme se rozloučili, jsme zjistili, že bydlíme na stejném patře, což u hotelu, který má 33 podlaží, je celkem zvláštní. Ronny mě šel doprovodit ke dveřím, když tu náhle se ozvala velmi silná rána a celá stanice, se jakoby otřásla. Poté se ozvala ohlušující siréna. Asi po třech minutách šíleného zvuku, kdy člověk málem ohluchl, se nám podařilo dostat do mého pokoje a spojit se přes videotelefon s velitelem Krissem.

„Co se stalo?“

„Vše je již v pořádku Dino, ten hrozný výbuch, který ovšem nebyl na naší stanici a zatím se nám ho nepodařilo lokalizovat, spustil alarm. V současné době máme odříznuté spojení od ostatních stanic a veškerého vesmíru. Ale naše stanice je velmi dobře zabezpečená a můžeme vydržel v těchto podmínkách několik měsíců bez cizí pomoci. Nemusíte se znepokojovat, myslím, že se spojení do několika dnů obnoví a pak můžete v klidu odletět na své základny. Alespoň si můžete užít koupele.“

 

Bezva pomyslela jsem si, je to celkem fajn. Mnoho let jsem žila pod velkým tlakem a ve stresu. Musela jsem řešit a organizovat spoustu věcí, na odpočinek nebylo mnoho času. Tak si to teď užiju. Jen nevím, co můj manžel a posádka. Ale přestala jsem na ně vzápětí myslet, protože určitě dostanou zprávu o přerušení spojení. Také Ronny nevypadal, že by ho tato situace nějak znepokojovala.

 

A tak jsme prožili několik skvělých dní tím, že jsme plavali, povídali si, smáli se, jedli, pili a prošli jsme skrz naskrz celou Jitřní hvězdu. Během těch několika dní jsme se velmi sblížili. Já a ON.

 

A pak z ničeho nic, stejně jako to začalo, se najednou ozvala siréna a spojení bylo navázáno. Přišlo nařízení od nejvyššího kapitána flotily, nadřízeného Krisse, že musíme do 15 minut odletět. Podle letového plánu jsem měla několik dní zpoždění a na mé domovské stanici mě již netrpělivě čekali. Byla jsem zrovna ve svém pokoji a Ronny byl na obhlídce bio zahrady. Již předtím jsme se domluvili, že si na sebe necháme spojení a já jsem mu slíbila, že mu ho nechám u Moy.

 

Šla jsem za Moou a říkám, nechám tu ještě vzkaz Ronnymu. A ona odpověděla: „Kapitán Flotman poletí hned za Tebou“. Trhla jsem sebou a málem se mi zastavilo srdce, protože poslední člověk, se kterým bych se chtěla sblížit byl kapitán Flotman, který neměl pověst zrovna milého člověka, ale jinak byl velmi inteligentní a ve své práci obdivuhodný. Ale neustále se mnou soupeřil o prvenství, což nesnáším.

„Kdo, kapitán Flotman, Henry Flotman?“

„Ano, Ronald je jeho druhé jméno, jen blízcí přátelé mu tak říkají, já jsem myslela, že to víš?“

„A…. ano, nechám mu tu vzkaz, předej mu ho než odletí, ale neříkej mu mé celé jméno.“

Moa se zatvářila zmateně, ale kývla hlavou.

Odletěla jsem, ale nemohla jsem se z této informace ještě několik dnů vzpamatovat.

Moje celé oficiální jméno bylo Julia Donaldina Freedmanová. A přátelé mi říkali „Dina“.

 

Co se odehrálo potom, jsem se dozvěděla až za mnoho let a bohužel za smutných okolností.

Za pár minut se přišel rozloučit i Ronny.

„Máš tu vzkaz od Diny“

„Díky Moo“, řekl Ronny.

A pak si přečetl na lístku můj vzkaz:

Myslím, že naše setkání bylo jedinečné a neopakovatelné. Určité věci nejdou prožít znovu. Je to jako koupel v aerorosolu, již nikdy to není jako poprvé, ale je to stále úžasné a nepopsatelné. Proto možná, že i my dva se sejdeme někdy znovu, ovšem za zcela nových a udivujících okolností. Moje láska Tě bude stále provázet. Dina

 

Pozdě večer téhož dne přišel velitel Kriss k Moe.

„Dobrý večer veliteli, to byli tedy zvláštní dny. A pak Dina a Ronny, kdo by si to pomyslel. Oba jsou tak úžasní, ona je tak krásná, milá a on, myslím, že by jim to spolu moc slušelo. Vy jste to věděl, že…?“

„Oni jsou nejlepší a myslím, že je nemožné, aby dva nejlepší kapitáni v celém známém vesmíru létali spolu. To nelze, jsou určité věci, které mají zůstat, tak jak jsou. Ale máš pravdu, oba mají něco společného a stejného a na druhou stranu jsou tak rozdílní. A ta koupel v aerorosolu. Také jsem to kdysi zkoušel a není to zase tak špatné, ale takové nadšení jako u nich, jsem už u nikoho nezažil.“

„Jo je možná tím, že Dina je z planety, kterou tvoří ze 70% voda a Ronny je ze soustavy Orionoka, kde jsou planety také tvořeny hodně vodou.Tak jím to asi něco připomíná. Moje rodná planeta je sopečná, takže jsem tomu nikdy nepřišla moc na chuť. To by mě zajímalo, zda se zde ještě někdy sejdou?“

„No uvidíme Moo…. hezký večer.“

 

            Velitel Kriss mu při jeho příští návštěvě řekl, kdo jsem. I on se zarazil, ale pak se prý usmál a neřekl na to nic.

 

Kapitána Ronnyho Flotmana jsem již nikdy osobně nepotkala. Za pár let při jedné velmi nebezpečné expedici do vzdálené Galaxie Progudokulusie, jsem zachytila signál o pomoc. Signál byl vysílán z malé planetky Goja. A byl vysílán vesmírnou lodí Horus, tato loď patřila Henrymu R. Flotmanovi. Ač to bylo velmi nebezpečné a celá moje posádka se postavila proti mně, i můj manžel, tak jsem vyslala záchranné plavidlo. Někdy je dobré být kapitánkou, protože můj rozkaz musí posádka za jakýchkoli okolností akceptovat. Podařilo se posádku i kapitána zachránit. Když se vše již uklidnilo, objevil se Ronny na obrazovce a řekl mi:

„Díky kapitánko Freedmanová, já i moje posádka Ti děkujeme za naši záchranu.“ A jak se naše oči setkali, tak jsem věděla, že on to ví a já také.

 

            Poslední moje vzpomínka na Ronna je velmi smutná. Za několik měsíců jsem se dozvěděla, že on a celá jeho posádka se ztratili při jedné průzkumné cestě. Pátrání bylo neúspěšné a všichni byli prohlášeni za nezvěstné.

 

            A opět jednou jsem přiletěla k Jitřní hvězdě.

„Zdravím Tě Moo, zdá se mi to tak tisíc let, co jsme se viděli naposledy.“

„Ahoj Dino, je to už opravdu celá věčnost, velitel Kriss Tě již čeká.“

 

Po pozdravení mi Kriss předal malý balíček.

„To tu pro Tebe nechal Ronny, kdyby se mu něco stalo.“

Dlouho do noci jsem seděla ve svém pokoji a dívala jsem se na tři Měsíce. V balíčku byl Ronnyho deník a krásný náhrdelník s obrovským křišťálem, který pocházel z planety Fortana a byl v celém obrovském vesmíru jedinečný a nikde se nenacházel stejný. Přišlo mi to velmi symbolické.

Druhý den jsem odlétala a ještě než jsem odešla, mě zastavil Kriss.

„Včera jsi ani nebyla na své oblíbené koupeli v aerorosolu,“ divil se.

„Máš pravdu Krissi, ale myslím, že už to nikdy nebude jako dřív a je dobré si na některé věci uchovat krásné vzpomínky.“

„Ronny se nikdy neoženil, myslím, že chtěl, abych Ti to řekl.“

„Děkuji, já to vím.“

 

Ronnyho deník jsem si nikdy nepřečetla, ale jeho dárek, krásný křišťál nosím stále na krku a při všech výpravách mi dává sílu a myslím, že mě i ochraňuje. A Ronny je tak trochu stále se mnou.

 

Stala jsem se nejlepší kapitánkou na meziplanetárních a výpravných letech, ale nyní je mi to již jedno. Zjistila jsem, že jsou důležitější a podstatnější věci než létání. Ty nejúžasnější věci v životě se stanou ve chvíli, kdy nejsou očekávány, ale kdy je na ně naše srdce připraveno. A já ve svém srdci cítím, že se s Ronnym jednou opět za podivuhodných okolností setkám.

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Čtenář - 23.7.2005 > 5 bodu
<reagovat 
čtenář tataruz - 23.7.2005 > Je to vnitrni vyjadreni,nejednoduchosti lidskych citu!I kdyz byla vdana,a stasne,zjistila ze je tu neco... co je tak vyjmecne a jedinecne !Az se clovek boji,ze uz to nebude takove jak na poprve!Cesta hledani je svym spusobem kouzlo hledani sebe samo!Nejdrive clovek poznava ostatni a pak si uvedomi,ze odkryva tajemno sebe!
Tento pribeh ,je zivotni cesta, ktera se muze odahrat v minulosti ,pritomnosti a i v budoucnosti!Co dodat?Ze bych chtel prozivat aerorosolovitou koupel se stejnou partnerkou s nezamnenitelnym kouzlem cely zivot!Jan
<reagovat 
 sibyla (Občasný) - 31.7.2005 > čtenář> Ahoj Honzo, díky. Jsem ráda,že Tě moje povídka oslovila. :-))) Třeba se Ti Tvoje přání někdy v budoucnosti splní a koupel v aerorosolu prožiješ. Nic není nemožné. :-)))
<reagovat 
blok (Občasný) - 22.7.2005 > zajimavá kombinace, myšlenkově bohatý romantický příběh, a oceňuji vykreslení pozitivního přístupu k lidským hodnotám - Rony je tak hodně stále v tobě..

Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 sibyla (Občasný) - 31.7.2005 > blok> Díky.:-))) Zatím mě můj pozitivní přístup k životu neopustil. :-)
<reagovat 
Život (Občasný) - 17.7.2005 > Líbí se mi. Hezký příběh a i když sci-fi tak ze života. :)
Doporučil 
<reagovat 
 sibyla (Občasný) - 22.7.2005 > Život> Děkuji. :-))) Jsem ráda, že se líbilo. :-)
<reagovat 
 Život (Občasný) - 22.7.2005 > sibyla> 

Není zač... a koukám, že ve svém hodnocení jsem zapomněla na bodíky. :) Tak dodatečně.


Body: 5
<reagovat 
 sibyla (Občasný) - 31.7.2005 > Život> Díky. :-)))
<reagovat 
Rony Rubinek (Občasný) - 1.8.2005 > Mně se to taky líbilo, sci-fi moc nečtu, ale tohle bylo příjemně podaný, má to myšlenku, i když romantickou, ale to já jako každá holka ráda. Jinak pointa je zřejmá a to je dobře, ten podtext vyplyne z děje.
Body: 5
<reagovat 
 sibyla (Občasný) - 2.8.2005 > Rony Rubinek> Díky. :-) Jsem ráda, že se Ti to líbilo. :-)
<reagovat 
Lola (Občasný) - 14.3.2006 > Optimisti když píší něco jen malinko smutného, působí to ještě smutněji. Nevím, jestli jsem se vyjádřila dost jasně, někdy, zvlášť v noci mi to špatně myslí takže bych mohla plácat kraviny. Takovéhle konce jsou moje oblíbené. Krásné, ale smutné...

Ráda bych jednou uměla psát jako ty...
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 sibyla (Občasný) - 15.3.2006 > Lola> Díky moc. :-)
No ještě mám myslím co vylepšovat.

Já smutné konce moc nemusím a tenhle zase tak úplně smutný nebyl, spíše takový otevřený konec, kde si může každý doplnit podle svého.
No a navíc pro hlavní hrdinku to dopadlo dobře. :-)
<reagovat 
zochrova (Občasný) - 12.1.2009 > Má to jednoduchou myšlenku,ale bližší jsou mně tvé básně.
Body: 3
<reagovat 
 sibyla (Občasný) - 13.1.2009 > zochrova> Zrovna tuhle povídku mám dost ráda. :-)
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter