|
| |
 |
Kdy umírá láska
Autor: temnota (Občasný) - publikováno 13.6.2001 (22:59:44), v časopise 15.6.2001
|
|  |
Nedávno se mi do rukou dostaly básničky jedné mladé dívky. Doma vytištěná a nití sešitá sbírka obsahovala jen samý smutek a depresi. Začetla jsem se do veršů, a přestože se mi některé nezdály zvlášť povedené, hluboce mě zasáhly emoce, které se daly procítit mezi řádky. Když jsem dočítala ke konci, kde každým slovem prostupovala nekonečná láska a bolest z její ztráty, osamění, touha po splynutí, porozumění a troška zoufalství, zjistila jsem, že se sama sebe ptám, zda si zasloužíme být tolik milováni. Jenže láska není o zásluhách, a tak nezbývá, než alespoń tímhle kratičkým příběhem vyjádřit dík té dívce, že jsem si v ní směla číst.
Kdysi a nebo ještě včera žila jedna mladá dívka. Jistě žily miliony dívek a tahle nebyla ani příliš výjmečná, ale já znala právě ji a pro ni jsou tato slova. Vídávala jsem ji usmívat se na slunce a lidi kolem, občas skládat básně, to vše s velikou láskou. její největší ctností bylo právě to, že milovala. Z celého srdce milovala hvězdy, květiny, vítr, milovala lidi, milovala lásku, ale především milovala jeho. Nežila ještě ani sedmnáct let, a tak byla snad jen naivní, plná bláznivých ideálů. O to krásnější se mi zdál její cit. Beze strachu, bez špetky cynismu, bez podezírání a bez vypočítavosti. Toužila rozdat se až na dno a věřila, že navždy zůstane plná své lásky, plná jeho. V té době psala romantické verše a žlutou pastelkou pod ně malovala usměvavá slunce, zdobila se květy a snila. Byla dokonale šťastná.
A pak, jednou za ní přišel a řekl, že už ji nemiluje. Usmála se na něho, v jejích očích se zračilo dokonalé nepochopení. Rozešli se každý svým směrem. A on si s sebou vzal mnoho z její naděje, z jejího života. Ocitla se sama se svou láskou, se s vým zmatkem, se svým prázdným srdcem, které neměla komu dát. Křičela, dokud neztratila hlas, plakala, dokud měla slzy. Sáhla si až na dno svých sil, zahalená zoufalstvím, bezradná. Myslela, že ztratila touhu žít, bojovat, když konečně uvěřila, že to celé není jen zlý sen. Pak se těšila z každého jejich setkání a v srdci měla jen křišťálovou touhu, aby vše bylo jako dřív. Tolik bláhová, bránila se poznání, že svět není jen sluneční svit vůně květin, že život nenosí jen radost.
Když konečně pochopila, že takhle vypadá konec, podívala se kolem změněnýma očima. Vše jí připadalo jiné, ona, její láska, svit hvězd, i vítr v korunách stromů. Mnoho se naučila, avšak to nejcennější ztratila - achopnost milovat. O kousek dospěla, pozměnila své ideály, zkrotila touhy a znova našla naději. její srdce se však naplnilo vědomím, že ztráta je nevyhnutelná. Až příště na dveře v jejím srdci zaťuká láska, pozve ji dál, usadí ji v návštěvním pokoji, pohostí ji, ale už nikdy jí nenabídne celou nedozírnou hlubinu svého nitra. Protože se stala moudřejší a její život bezpečnější.
Někdy, možná hned a možná za dobu delší, než kam sahá lidská paměť, řekne někomu, kdo se odevzdá lásce k ní, že už ho nemiluje. Vysloví tu krutou pravdu, aniž si uvědomí, že ho nikdy nemilovala, že lásku poznala jen jedinkrát, tehdy poprvé, když jí dokázala dát celé své srdce, neměla před ní žádná tajemství, nechtěla brát, ale dávat, nebylo jí zapotřebí vrátek, jimiž se uniká před zklamáním. Třeba někdy přijde na to, že si nezaslouží být milována, protože už nedokáže milovat, protože láska se musí sdílet a jen smrt je stejně nekompromisní. Ale musí to tak být? Musí v nás láska zemřít? A co když se třeba potkají dva lidé, co dosud nepoznali hořkost zklamání? Co se stane pak? Kdo ví...
|
|
|
