Kdybych se měl rozsápat do krve
nebude to naposledy ani poprvé,
co bych existenci nakopal do prdele
existence je prase, žádné tele

Se zlomenými nohami na dráze života
neslouží tu ku prospěchu ta má prostota
To že jsem omezený celkem beru,
však ještě s existencí se měním v příšeru

Jsem prd ontologična a to je celkem hloupé
Sedíc si v nicotě, s útěchou existenci houpe
To jsem já - cosi neskutečně směšného
Zas beru ji do náruče jako cosi cenného

Stále mám pocit, že jsem pesimistický
bude to napořád… i po existenci, navždycky?
Není jen skepse esencí existence,
která když se jí zamane tak nás nechce

A ten Bůh mi leží stále v žaludku
Doufám že až to tu skončim nedostanu na budku
Co bude až vlastnost existence přejde
Vědět to, radši ne, ale takhle to dál taky nejde

Ptám se na to stále milé
- bolím ji, ubírám na síle
Pak jsem na ní pěkně hrubí
říkám - "podívej smrt se na nás zubí"

Pak se jí s pláčem omlouvám
děkuji, že je - že rád ji mám
Už pár let chodíme kolem kostelů i jatek
miluje mne + nenávidí => zase zmatek

Kolik už jsem napsal podobných pasní
Moudrost snad existenci přemůže,
                             je její temnou paní
Moudrost, ta ale nezbavuje existence
snad ji jen škrtne jako oběšence