Pescatore (Občasný) - 2.8.2005 > Žijeme a měli bychom žít vždy především s odpovědností "za sebe"... ale pak jde o to pro jaký smysl a kdo nám jej určuje. Není důležité, jak daleko v určeném směru dojdeme (to vždy sami neovlivníme, záleží i na okolnostech), ale je třeba to vyzkoušet naživo, JÍT tím směrem, který cítíme jako náš a přirozený. Nač se příliš starat o to, co v nás druzí vidí či chtějí vidět. Za to odpovědnost nést nemusíme. To jsou JEJICH vize. Stačí, když budeme ohleduplní a trvat si na své cestě. Druzí za naše rozhodování odpovědnost nevezmou, (a neměli by brát) ani za tu cestu.
Žijeme vždycky spojeni s druhými (i Robinson žil s druhými - z lidí ve svých vzpomínkách měl potřebu si tvořit ve své mysli film, tedy BYL a potřeboval být v kontextu (byť už pozměněném, iluzorním, snovém). Ale kdo určí, který lidský kontext je a není iluzorní? Co jen se to říká, že "krásné chvíle jsou jako sen"? Znám lidi, co spolu trávili desítky let, a pak (najednou?) jeden z nich začal mluvit o celoživotním nepřekonatelném odporu... o dosud nezmíněných vadách druhého atd.
A ten druhý byl z toho tak mimo, že se mu ty desítky let soužití najednou jevily jako sled nedorozumění a iluzí. Jako špatný sen.
Možná jde o to, co a jak a vůči komu vztahujeme a za co jej činíme odpovědným. Jestli to náhodou není jen naše vlastní VIZE...
"Obsah" vědomí je děj nepřetržitý.
A naše jednotka "Já" - co VŠECHNO je, V ČEM všem je účastna?
Nu, tak jsi mi tím textem rozjela takové filozofující ráno...
Díky.
