|
Byli jsme to my,
kdo v té chvíli zahlédl,
jak nepokojný chřtán větru u řeky,
nabírá a ve výši půlí za krvetoku těla ryb,
pohazovaná dolů na dovádivé proudy.
Možná by se tu lovec hry živlů i čemusi přiučil,
ale my brali úsečnost těch dopadů po svém a říkali jen:
Těch obrazů!
Dívala ses (snad) jak prška krve dopadá na má předloktí a vlasy,
zatímco jsem soustředěně volil mezi pomlkami
a táhlým tónem vzkřiků.
Byla to chvíle, ve které jsem chtěl mimo výseče
aneb prostě zkusit, zda ještě něco původního ve mně žije.
Tak jsem vyluzoval různé zvuky a díval se do vln,
jestli tomu nějak odpovídá to zurčení.
Takové hry si často volí děti,
než je provlečou okem disciplíny koně,
aby si už natrvalo zvykli nikoli tempu prudké svobody,
nýbrž tomu šněrování klusem a také
stále stejnému příšeří stájí.
Bylo mi náhle ze sebe do smíchu,
a také z pohledu na naše přičupnutí v trávě,
kde trčíme podobni podraženým korpusům sochařských nedouků,
jež mistr za chůze přetnul pro jejich nepatřičnou vychýlenost
v stanovené ose.
Díváš se na mne a ptáš se, co při těch výkřicích cítím.
- Mm, je to jako holení, hladké a jdoucí kamsi mimo,
necítím téměř nic krom jakéhosi braní něčeho,
co se jeví přebytečné.
Jen někdy, když se pro oči pěna obejme s krví
a odcházejí hladce vodě po svalech, je to jiné.
Ale zatím jen čekám, co bude.
- Mluvíš, - směješ se,
jako bys holil támhleten kámen na břehu a chtěl,
aby nad tím řeka údivem vzdychala.
- Ne, vlastně na to hlavní vždycky pozapomenu.
Jsou to barvy a ta nasvícení, která se během pohybů mění,
jak rozptyl paprsků za vstupu oblak do sluneční hry.
- To mi připomíná, že už dva týdny nesvítí ani jedna ze žárovek
nad koupelnovou vanou a tudíž... - a směješ se už naplno a dlouze,
a já se nevím proč docela uvolněně přidávám.
Jako někdo, kdo si potáh, anebo vytáhl ze dna staré domácí láhve
léta hledaný pocit z extraktu opilecké blaženosti.
Jak dětina, co se jej hospodští mudrci vyptávají a nevidí,
že tam kde od něj požadují exaktní rozložení balvanů,
je on už dávno citem plnosti spočívání ve skále a tudíž...
je jeho odlišnost už jen a jen k pobavení,
neboť kde není zábrany...
Připomíná to komedianta,
jenž přehrává na planině roli alchymisty a říká do prostoru:
Hleďte, vážení pánové a vážené dámy,
do pravé ruky beru obraz Slunce,
do levé pak odraz Luny.
Až tlesknu dlaněmi o sebe,
tak rozklížení, kde mužské Sluneční
s Lunovým ženským opět spojí se
a tím i odpor vzájemný pomine, aneb chcete-li to jinak,
vyprcháme zároveň plískanici noci se psotou dne
a v prapůvodním souhrnu vší celistvosti... tedy v Prázdnotě,
přepodstatníme to, co dosud shlukem živlů ve světlech
sem po částečkách rozděleno proniká.
Zaklapne knihu a uspokojen svou řečí se rozhlédne,
jako by v davu pozoroval, kdo se tomu zasměje
a kdo zadumaně ryje v úhlech těch obrazů.
Pak začne tesat další řeč a jiný střípek podobenství,
třeba toho o všeho světa nápravě.
Směješ se tichounce a dětsky přerývaně,
podobna jedné indiánce z mého oblíbeného filmu.
Jako by tě vůbec žádné z mých vysvětlení
nemohlo připravit o skvělou náladu.
V podřepu tiskneš si dlaně na snědá a slzami zalitá víčka.
Sleduji tiše ten příval radosti a také řeku za tebou,
jak vše vrací do původního stavu.
Polovice ryb berou si z ní na hladině krev, co by živou vodu
a po obloucích vln bezstarostně zaceleny spouštějí se ke dnu.
Už se jen usmívám.
Dlouze a velmi šikovně teď dopadají letní paprsky
na tvá ňadra.
| 
