Lidičkové zpočátku nevěřili mému líbivému sloganu “Zábava až k popukání”, ale jejich zvědavost pak přeci jen zvítězila, začali se pomalinku trousit a nakonec přicházeli za mnou na kopec po tuctech.

Inu, širokým úsměvem jsem vítal hloučky bádavě pokukujících hlaviček a zval je do své dřevěné boudy téměř v oblacích, a lidičkové, snad až omámeni vidinou jakékoliv upřímné taškařice, kterou jim jejich neutěšené bytí nebylo schopno nabídnout, se zubili též.

“Přicházíme za zábavou až k popukání,” pravili a obočí jim přitom nadšeně poskakovalo.

“Já vím,” odpovídal jsem. “Ale platit prosím předem, když pak nebudete spokojeni, vrátím vám peníze.”

Očekávání jim bublalo v podbřišku, souhlasili, platili, celí se chvěli.

“Ale no tak, no tak, na všechny se dostane.”

Jakmile pak jeden či dva nedočkavci (běžně jsem je bral po dvou, někdy i po třech, “Zábava až k popukání” může být totiž i “kolektivní” zábavou) překročili odhodlaně můj práh, zavedl jsem je do zadní místnůstky a otevřel tam obrovské dveře, dveře ven.

Pod kopcem se rozkládalo nádherné údolí; sytě zelené stráně, protkané klikaticemi potůčků a potoků, cípy hustých lesů, zaklíněné jak čarodějovy prsty do těch voňavých luk, a uprostřed všeho několik malebných vesniček, takový malý ráj uprostřed ničeho.

“Vidíte to?” ptával jsem se a vlídně se usmíval.

“Ano, vidíme,” odpovídali a očička jim přitom těkala sem tam sem tam, jak hledali To, až si nakonec pomysleli: “A co jako?”

A ve chvíli, kdy se při tom urputném snažení trošičku vyklonili ven, snad aby lépe viděli, lidičkové moji nešťastní, žďuchnul jsem do nich, ale opravdu jen zlehounka, protože víc tomu ani nebylo třeba, a když se za trhaných výkřiků bolesti řítili v kotrmelcích svahem dolů v motanici krve a slin a jejich dolámané končetiny bezvládně poletovaly klink klank klink klank, bavil jsem se až k popukání.