Hru jsem viděl v podání samotného pražského Činoherního klubu. Režisér je tedy přímo autorem. Přesto bych si dovolil svůj rozbor rozdělit úlohu textu při realizaci inscenace a co do inscenace vnesl herecký element. Uvízla mi v paměti slova Václava: „Nevadí vám, že používám humor, že ne?“ Žánrem bych tedy Smočkovu hru zařadil do kategorie absurdní komedie, čímž si dopomůžeme při rozboru herecké složky. Měl bych jen výhradu k závěru hry. V programu jsem se dočetl, že Smoček ještě uvažoval o scéně s kněžnou, která však věc dále neposouvala. Věcí, jak z toho ven, není kněžna, ani postupné ožití zdánlivě mrtvých ve chvíli, kdy se téma Burkeho, neúmyslně vraždícího všechny kolem, vyčerpá. A kdybych se smířil s přelitím hry ku konci, i tak mě zajímá osud Burkeho s klíčem v žaludku.
Vůbec postava Burkeho je mi také velikou neznámou, ale spíš je hra o podivném odpoledni než o něm. Občas z něho čouhá více Polívky než Burkeho, ale zas se vrátí do polohy vetchého staříka s třesem v rukou. Polívka vůbec dobře pracuje s detaily a pauzami. Jeho pohled na skříň po Václavově replice, že by rodina měla být pohromadě, jen celou věc umocňuje. Mohl by říct: Neříkejte dvakrát. Nebo by se mohl rozpovídat, ale on jen pohlédl na tu skříň.
Pod náporem absurdity padesátých let a šedesátých let můžeme Burkeho chápat jako prvorepublikového profesora, uzurpujícího své okolí vlastní arogancí a stará Outěchová by byla tím mravenečkem, budujícím pro své dítě světlé zítřky. Neustále nosí Burkemu buchty. Ten se jich ani nedotkne a jednou prohlásí, že jsou určitě otrávené. Navíc Smoček buchty využívá jako scénický vtip. Postava Tichého mi pak, popravdě, velice připomněla mě, když se pokouším ze starších a zkušenějších dostat jejich rozumy a náhledy na svět. Proto mě také naštval ta drobnost, že Tichý zapomene knihu, pro kterou přišel a odejde bez ní, aby se vrátil zpět až kvůli Svatavě.
Svata, a zde hlavně zahrál svou roli žánr hry, v provedení Ivany Chýlkové mi stále připadala jako vytržená ze souvislosti. Její retardovanost se zdá být v prvním plánu estrádním exhibováním, přirozenější je ovšem, když si uvědomíme, o jaký žánr se jedná. Splyne s Tichým a vlastně se doplňuje i s Václavem.
Smočkova poetika je zpestřujícím prvkem. Ukazuje schůdnou cestu situační komiky bez levných póz a přetvářek či shazování sebe sama.
|