Kde je hranice mezi životem a smrtí? Kde je hranice mezi genialitou a bláznovstvím? Kde hledat básníky, kteří přicházejí o iluze?

Snad až příliš filosofický začátek nás přivádí na práh poznání či spíš hledání zasněných blázínků, vážených osobností, prostě básníků. Při mém prvním (myslím úplně prvním) pohledu na básničku a při jejím prvním čtení se přiznám, že jsem vůbec nechápal, o co tu běží. Znal jsem již mnoho pohádek, několik písniček, ale co je zač ten sloupeček písmenek, jsem nerozluštil. Nepřišel jsem na to ani později. O to hůř, že se z mé ruky začaly rodit verše a postupem času jsem si mohl povšimnout změny. Stává se ze mě básník. Co to znamená? Je to dobře nebo špatně? Jepičí život básníka je pověstný i jeho neuchopitelnost, nepopsatelnost, nemůžete mu nic vytknout a ani dobře nevíte, o čem v básni píše. Někomu dodává pocit volnosti, melodie a rytmu. Za to striktním učitelkám češtiny nedává spát, básnický fenomén přijímají jen s nechutí. Žádné grafické znázornění souvětí, interpunkce se kdesi ztrácí a místo toho cosi nezměřitelného-ťukot srdce. Za každý verš, metaforu si můžete dosadit svoji zkušenost, svůj prožitek, svoji představu, a žádná z nich nebude totožná s představou někoho jiného.

Když řeknete Bylo nás pět, už víte o co se jedná, a kdybychom se snažili Poláčkův román zasadit do starověku, asi by nás každý označil za avantgardisty. Pokud začnete: „poštovní schránka na rohu ulice“ je to sice představa vázaná k městu, ale stejné tužby vyjadřovali, byť do stěn skal a na hliněné destičky, lidé i před tisíci lety.

Jako první se člověku vydere ven nějaká melodie, nějaký verš, než začne psát dlouhé stránky epických popisů scén a vpisovat repliky postavám do úst. Zas se ptám: Kde se v člověku bere básnictví? Mohli bychom poesii přirovnat k magii v dnešním zdravotnictví. Je právě tak nezařaditelná, přitažlivá i odmítaná.

Spisovatel je přesně zařaditelný. Víme, co od něj čekat a pokud nám neumí představu předat, pak je špatným spisovatelem. Jak ovšem poznáme básníka? Kam zaškatulkujeme volný verš? Kde je místo básníka? Pro mnohé vyvrhel, který se nezřídka stává anarchistou, či se kloní k jiným extrémům. Není divu, že je mimo společnost a nezařazen, vždyť nevíme kam s ním. Mladé dívky si rády čítají v básnických sbírkách nebo je ještě radši rády slýchávají z úst jimi milovaných mladíků. To je vlastně jediná zbraň trubadúrů, lyriků-básníků. Ostatním možná básník nic neříká. Málokdy nás napadne básnička při čekání na autobus. Ale já v řádcích krutě končících jeden i druhý stejným písmenem nacházím oporu v dobách zlých a těším se z krásných představ v básních do věčnosti zapsaných. A právě takovýhle veršík, který mi zde upadl, mě mohl napadnout na autobusové zastávce. Jsme my básníci normální?

Básník a jeho básně nám v dobrém slova smyslu nedávají spát a nutí nás přemýšlet: „Byl opravdu první máj, lásky čas?“ Jen se nám v dnešní době komerce nehodí do koše. Opravdoví básníci nepíší levné reklamní veršíky a bílá u nich nebývá bělejší, čím je prádlo čistější. Bílá v básni může být i černá a sám čtenář je tak v rozpacích: „pochopil jsem to správně? Jak to myslel?“ Radši knihu odhodí se slovy: „je to moc složité, špatně napsané!“ Jako se podivovala nad básní striktní učitelka češtiny. Čím je tedy básník? Neumírající génius nebo mrtvý blázínek? A není to jedno? Hlavně, když tady ty básně budou.