Večer vysunul svůj klín
tu cestu otevřenou do nikam
na níž se denní kroky
prodlužují do příběhů slov
říkadel a básní
v jejichž podezřelém šumu
číhá jen seznam polopravd.
Co ale ve dne v sobě lidé nosí
slouží jim k vlastní kráse
a už mají zasklené oči
cupitavé sošky antické rovnosti
protože odtamtud
to vypadá trochu líp...
A mně se začalo zdát
že věci užírají věci
a život pohřbívá život
jako i prázdno polyká nic tak dlouho
až se nadojímá uprostřed květinářství
že tvůj život
je vlastně spousta životů...
A ještě hůř!
Že ruch opilců a povltavských loděk
se rozhoupává v plnoštíhlé duchaplnosti!
Takových ještě víc
originálních frází
mi nalévala lítostivá inspirace
při vzpomínce
na jiný klín.
Začalo pršet
a padaly svatozáře
v nejbělejším šarlatu
obrazce přemrštěných výkřiků
padaly odtamtud i cesty s jehličím
ulice
cihlové střechy
azbestová průčelí
a pak zakašlal na ráno popelář
a otevřely se úřední hodiny.
Ve lhaní pro sebe jsem chtěl
na čtvrt chvíle se vysvléct
a neprožívat životy
a už vůbec ten svůj.
Tak nějak jsem se vrátil
a to setkání
bylo spíš k ničemu.
