Žil byl jednou jeden drak, ten drak se jmenoval Sekretus. Miloval ohnivé útoky na nevinné vesničany. Vždy se proletěl nízko nad zemí, vychrlil na nejednu slaměnou stříšku tolik ohně, za jehož množství by se nestyděli ani piloti letadel, shazující napalm ve Vietnamu a odletěl do své vzdálené jeskyně, kde rozjímal, odpočíval a přemýšlel nad tím, jakou strategii útoku zvolí příště.
Drak žil nesmírně šťastný život.
V království byla na jeho hlavu, za porušování zákonů, maření výkonu spravedlnosti a obtěžování žen na veřejnosti, vypsána ohromná odměna.
Nikomu se ale nepodařilo ulovit jej, nikdo se vlastně nevrátil živý.
Nejeden chrabrý rytíř v půl tunové zbroji umřel v těch nejhorších bolestech, když se stal jedním z deseti chodů Sekretova obědu. No jo, dráček je gurmán a pečlivě si vybíral, jestli si utrhne stehýnko nebo dá přednost prsíčkům.
Ty časy už byly dávno pryč, drak zestárl a byl odkázán na vegetariánskou stravu, jeho křídla postihla pekelně bolavá artritida a u zubaře získal zubní protézu. Jednoho rána, když se probudil z dlouhého spánku, nasadil si umělý chrup a vydal se upálit pár rolníků zjistil, že není schopen vychrlit ze sebe sebemenší plamínek.
Zděsil se.
Jsem k ničemu! Už nejsem drak, jsem přerostlý krocan! O chvíli, kdy starý drak není schopen vyplivnout plameny slyšel, ale myslel si, že to je jen legenda, ale nebyla a on se stal nepotřebným a zranitelným.
Cítil se bezvýznamný, oslabený. Bez své záliby, která vyžaduje nejméně tři tisíce stupňů celsia podle jako slov nemá cenu žít.
Zanevřel na přátele, zmizel do ústranní a čekal na smrt, která ne a ne přijít.
Když už si chtěl sám, pomocí balvanu o průměru dva metry, zkrátit svůj bezvýznamný život objevila se u jeho kamenného, deset metrů vysokého vchodu do jeskyně nejtrapnější víla Amálka, hlavní postava z nepopulární české pohádky. Kdyby nezaťukala, tak se tím balvanem umlátí.
„Ťuky, ťuk. Je někdo doma?“ Zeptala se nenápadně Amálka
„Ne, není.“ Odpověděl bez zájmu drak.
„Vy jste záznamník toho, který zde bydlí?“
„Ne.“ Řekl Sekretus lhostejným tónem.
„A kdo tedy jste?“Naléhala víla
Chvíli zaváhal a odpověděl: „Hlídací pes“
„Aha, tak to pardon. Přišla jsem totiž za panem drakem Sekretusem s prosbou, jestli by mne nemohl sežrat.“
„Pan drak nežere syrové maso.“
„Ale pan drak si mne může upéct, nebránila by jsem se. Jen bych prosila, kdyby mne už před tím usmrtil.„
Věta, kterou malá víla vypustila z úst Sekreta hluboce ranila, znovu mu totiž připomenula tu tragédii, tu událost se ztracenou jiskrou do života.
„Pan Sekretus je vegetarián.“
„To slyším poprvé; drak a veterán. Zasmála se nedoslýchavá Amálka. „To něco mění na situaci?“
„Ano, mění.“ Drak byl téměř nepříčetný, dohánělo ho k šílenství, jak byla víla dotěrná. Uvažoval nad čerstvými plátky suši, to se přece jí syrové, ne?
„Vyřídíte mu prosím, že se vrátím příští týden ve středu? Chtěla bych co nejdříve zemřít a tohle mi připadá jako nejlepší řešení. Přijdu a domluvím se s ním osobně.“
„Jo, vyřídím, ale nic neslibuju.“ Sekretus se zachoval jako správná sekretářka, která mírumilovným hláskem odráží nevýhodné telefonáty konkurenčních firem. Víla pěkně poděkovala, rozloučila se a veselým hopsáním se vydala na tři dny trvající cestu domů. Ach, přece jen mě ten hodný drak sežere, jen co mu to ten divný pes vyřídí.
„Zase klid, doufám, že si ta sebevražedkyně po cestě zlomí nohu a zemře na dehydrataci, alespoň už ji nikdy neuvidím.“ Přemýšlel nad možným skonem víly Sekretus, který si neuvědomoval, že ho zachránila před jistou smrtí, kterou by našel pod balvanem.
Příští týden se ukázala mezi dveřmi znovu: „Ťuky, ťuk. Jste doma pane Drak?“
Sekretus v hloubi duše doufal, že už ji nikdy neuslyší, ale stal se opak. Tentokrát se rozhodl, že s ní nebude hrát žádné divadlo a bude s ní jednat na rovinu. Jako chlap s chlapem.
Stoupl si na zadní a chystal se vynořit ze tmy. Slunce ho oslepilo a on si přerazil nos, když hlavou udeřil o zárubeň. „Sakra práce!“
Víla draka samotného ještě neviděla, ale uslyšela ono zvolání a rozveselila se.
„Pane drak, to jste vy?
„Jo, Jsem to já.“ Řekl drak tlumeně, když se snažil o zastavení krve, tekoucí ze zlomeného nosu.
Sekretus se vynořil ze tmy a posadil se naproti víle Amálce. „Moc mě těší, pane drak.“ Začala víla.
Sekretus zastavil mohutné krvácení a mávl nad přivítáním rukou., Chtěl něco podotknout, ale ta něco přes dvacet centimetrů vysoká obživlá Barbie v průsvitných šatičkách ho nepustila ke slovu: „Víte, četla jsem o vás před dávnými časy článek v Sedmihorním Deníku, kde se o vás zmiňovali jako o nejnebezpečnějším drakovi všech dob.“
To mu zalichotilo, ale znovu ho i ranilo. Nic není takové jak bývalo.
„Víte, u nás doma; jde všechno k šípku. Od té doby, co se objevila ta televize NOVA s nějakým Zunou v čele se časy změnily. Všichni sledují Hvězdnou bránu a mexické telenovely. Na ryze české pohádky malé děti úplně kašlou! Nemáme sledovanost, proto jsme se s motýlem Emanuelem rozhodli ukončit pracovní poměr s animátory. Emanuel to zkusil u filmu, ale neuspěl. Nyní je na ulici a žebrá o drobné. Já takhle skončit nechtěla; chtěla jsem zemřít rovnocennou smrtí.“
„To mě mrzí.“ Řekl Drak upřímně a neměl z takového neštěstí, které potkalo vílu daleko k slzám.
Sekretusovi pokleslo srdce. Bylo mu líto toho, do jaké situace se malá víla dostala a pocítil hrozné nutkání ji sežrat a tím zkrátit její utrpení, ale… byla syrová!
Nevydržel to a vylil jí své srdíčko: „Víš vílo, velice rád bych ti splnil tvé přání, opravdu netušíš, jak rád bych se do tebe zakousl, ale nemohu.“
„Jak to? Je to v rozporu s vašimi pravidly? Jsem snad podmírák?“
„Ale ne, to ne.“ Drak si povzdechl. „Jen už nemám tu správnou jiskru a syrovou tě jíst nebudu.“
„To mě mrzí.“ Řekla upřímně víla a neměla z takového neštěstí, které potkalo draka daleko k slzám.
Nastala malá chvíle ticha.
„Ale možná vám bude pomoci. Ve vzdáleném království existuje nemocnice, ze které denně vylétávají šťastně napravení draci a s novou chutí do života terorizují bezbranné civilisty!“
Sekrerusovi se rozzářily oči, lepší zprávu nikdy neslyšel, ale jeho nadšení netrvalo dlouho: „Bolí mne křídla a nejsem si jist, jestli bych tam s takovým trápením doletěl.“ Drak se zvedl k odchodu, otočil se a chtěl vykročit na dalších deset let do tmy vlastní jeskyně, když ho zastavila Amálka.
„Stůj draku, i na tento problém mám řešení. Dnešní doba je v nesmírném pokroku. Mám tu něco, co by ti mohlo pomoci, než doletíme do nemocnice.“ Řekla Amálka a z malinké kapsy vytáhla balení Paralenu 500 tak veliké, že ji balení celou zaclonilo. „Z toho nepřetržitého strečinku na naší louce mne začaly bolet záda.“
Drakovy oči se znovu rozzářily. Jeho sen, že znovu bude ničit a plenit se zdál docela reálný.
Desetimetrový drak s pařáty dvakrát většími než bojovník sumo si z balení deset krát deset centimetrů vyloupl jeden Paralen. Vložil si ho do úst a zapil jej. Bolest křídel začala ustupovat a on se cítil snad o dvacet let mladší.
Vílu Amálku usadil na svá záda. Roztáhl zaprášená křídla a mohutnými rozmachy se po neskutečné době vznesl do vzduchu.
Uletěl stovky kilometrů.
Přeletěl desatero hor, desatero řek, když před sebou uviděl obrovitou budovu zasazenou mezi skalní masivy.
„To je ta nemocnice?“ Zeptal se rozrušený drak.
„Ano, to je ona.“
„Tak na co čekáme.“ Zamáchal křídly a letěl k přistávací ploše. Od okamžiku, kdy se neopracovanými nehty bez laku na nohou dotkl země, šlo všechno strašlivou rychlostí.
Po konzultaci s lékařem o problémech, trápícího Sekretuse dostal na recepci pořadové číslo a stoupl si do řady.
Dlouho to netrvalo a měl před sebou první test.
Poslali ho na EKG, pak EEG, tomograf, na test moči, test krve, rentgen a jako poslední ho čekal klystýr. Když prošel všechny tyhle nezbytné vyšetřovací procedury, zvolal jeden zasvěcený doktor slovo, které Sekretusovi znělo celu cestu domů: „Heuréka!“
Oblékli dráčka do nemocničního mundůru a s hezkou – ale syrovou (zatím) – sestřičkou jej poslali na neoznačený sál. Měli pevně stanovenou diagnózu.
„Jsem ztracený? Teď mě rozřežou a prodají mé kousky do supermarketu?“ Ptal se drak sestřičky.
„Ale ne, pane. Doktoři se o vás dobře postarají, vědí, kde se stala chyba a za malou chvíli bude všechno jako za starých časů.“ Utěšovala ho sestřička.
Podle pokynů si břichem lehl na operační stůl a preventivně zavřel oči. Dlouho se nic nedělo, když v ten nejméně očekávaný moment mu někdo vrazil studenou kovovou trubku přímo do prdele a povolil uzávěr na plynové lahvi.
Sekretus zaúpěl a nechal do sebe proudit čerstvý plyn.
„Můžete otevřít oči, pane Draku.“
Sekretus tak učinil, před sebou uviděl malého človíčka s nataženými rukavicemi a s rouškou připevněnou kolem úst.
„Právě jsme vám do vašeho řitního otvoru aplikovali hadici, s jejíž pomocí vám doplníme hladinu plynu ve vašich zásobárnách. Po této proceduře budete moci opět upalovat lidi, opět plenit vesnice a ničit několikatisícové armády. Proto si tímto vyhrazujeme právo, že pokud nás napadnete, budou vás naši právníci hnát k tomu nejvyššímu soudu, kterému předsedá nemilosrdná Sněhurka s nekompromisní porotou sedmi trpaslíků. Souhlasíte?“
Sekretus neměl slov. Suše polkl a přikývl.
„Dobrá, vyčkejte, než bude celý operativní zákrok hotov, poté vám dáme nějaké prášky na ty křídla, na které jste si stěžoval. A budete volný.“
Sekretus znovu přikývl.
„Anoooo!“ Zakřičel drak a na důkaz radosti podpálil malou osadu hned vedle nemocnice.
„Vílo Amálko, děkuji ti, že jsi mi řekla o téhle nemocnici a o síle mocného Paralelu. Nyní mohu splnit tvé požadavky a konečně tě mohu sežrat. Připravena?
„Ne, chci žít.“ Řekla veselá Amálka
Toto rozhodnutí draka zjevně zaskočilo do takové míry, že mu jeho kořist, kterou se chystal spolknout zaskočila a on byl nucen ubohého vesničana vyplivnout.
„Měla bych, pokud možno, jiné přání.“
„Můžeš si přát cokoliv.“
„Přála bych si tedy, aby jsi zničil tu mocnou NOVU a pomohl nám s reklamní kampaní na obnovu nesledovanosti českých pohádek.“
„Pokud je to tvé přání vílo Amálko.“ Souhlasil drak a rozletěl se směrem ke Zkrachovalému království…
A o tom, jak drak Sekretus zachránil trapné postavičky z ještě trapnějších pohádek v úplně nejtrapnějším příběhu uslyšíte děti zase příště...
|