Dnové moji po boku
všichni ti setmělí a proradní
v ruce zlatnické váhy
na prstech navlečené paměti
protější okna slitá v jeden světelný úhel ---
snad kůrka měsíce, okoralý zbytek dokonalého tvaru...
a že přízraky chodívají po ochozech domů bělmem
míhají se mi nad hlavou a mávají nazdařbůh
nazdařbůh, lásko,
jak úder bubnu vykřičená
Něho nemoje, něho...
bez níž bych sotva v nádechu obstála
bez níž by má neochvějná vůle byla jen nataženým pérkem
Nedej se zmást tichem mých rtů
také toužím, také se ukvapuji, také pláči
a také tajím si žebráckou hůl a hliněnou misku
a půjdu a půjdu a půjdu
hledat, nacházet, ztrácet...
žehnat pohledem tažným ptákům
co padnou v letu, usmrceni nutností
a půjdu, krokem umlkajícího srdce zvonu
doznít v bezčasí své snahy |