Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 22.11.
Cecílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Sníh
Autor: Xpackal (Občasný) - publikováno 4.10.2005 (12:35:48)

 

Narazili na sebe v Řásnovce. Oba se pomalu procházeli padajícími vločkami, dívali se na zem, poslouchali křupání čerstvého sněhu pod nohama. Mysleli na všechno možné až do okamžiku, kdy o sebe zavadili rameny.

„Omlouvám se, neviděl jsem vás.“ Vydechl Richard a zíral na hnědou kouřící louži kávy, která pomalu měnila vrstvičku sněhu na blátivou břečku a odhalovala tak kočičí hlavy, doposud ukryté pod bílou pokrývkou.

„To je v pořádku, taky jsem se nedívala na cestu.“ Řekla Markéta, usmála se a sebrala ze země prázdný kelímek od kávy se znakem McDonald´s. Podíval se na ní. Kolem úst měla jemnou síť vrásek od smíchu, nad obočím úzkou bílou jizvu a v očích jí tančily veselé plamínky, jako by se chtěla právě v tom okamžiku nahlas rozesmát. Mlčela a její oči si ho opatrně prohlíželi, pak se v jednom okamžiku otočila a zamířila ke kostelu.  Stál na místě a jen tak se díval na nápisy na fasádě. Náhle, z jakéhosi podvědomého popudu se rozběhl za ní. Dohonil jí až na Haštalském náměstí

„Počkejte…“ zavolal. Překvapeně se otočila

„Copak? Máte smůlu, další šálek kávy nemám.“ Usmála se a Richardovi se zastavilo srdce, když si všiml, že se jí ve tvářích objevili malé dolíčky. Vyschlo mu v krku. Odkašlal si. „No…vlastně o  to právě jde. Napadlo mě…nechtěla by jste se mnou zajít na něco teplého? Znám tu kousek jednu hezkou kavárnu.“ Ukázal směrem na Kozí plácek. Popotáhla, promnula si ruce, aby  je trošku zahřála a přikývla.

„Jsem Markéta. A vy?“

„Richard“

„Těší mě, Richarde“ Dívala se mu zpříma do očí. Opětoval její pohled a cítil mravenčení v rukou. Snad aby zahnal ten okamžik ticha, snad protože cítil neskutečnou touhu se jí dotknout, jí nabídl rámě. Bez zaváhání se do něj zavěsila a druhou ruku si strčila do kapsy u cihlově červeného kabátu po kolena. Tvář zabořila do huňaté šály, kterou měla kolem krku a na níž měla připevněné barevné odznáčky různých měst. Cítil její parfém, lehce zemitý, trošku kořeněný, který se v ledovém prosincovém vzduchu zachytával a zůstával jako připomínka její přítomnosti. Dýchal zhluboka a nedbal na svou nedávnou angínu. Ta vůně ho omamovala, točila se mu z ní hlava.

 

Nevěděl, jak dlouho už byl sám. Nejprve přestal počítat dny, týdny a pak už nevnímal ani roky. Když tu teď seděl naproti ní a nahlas se smál, říkal si, že celou tu dobu čekal na ní, že celou tu dobu hledal právě ji. Bavili se o všem a zároveň o ničem. Venku se už setmělo a v kavárně nezbyl nikdo kromě nich. Číšník se opíral o bar a díval se na hodinky. Nakonec jim jemně naznačili, že je zavírací hodina. Richard zaplatil účet a s Markétou vyšli do mrazivé předvánoční noci. Jemně ho vedla za ruku a on ji nechal, vychutnával si ten pocit. Neměla, stejně jako on rukavice. Vnímal její dlaň. Byla lehce zvrásněná. Přitáhl si ji blíž a pomalu jezdil ukazováčkem po hluboké čáře života. Odtáhla svou ruku, něžně, ale rozhodně. „Bydlím v Maislovce. Doprovodíš mě?“ přikývl. Chtěl ji obejmout a nikdy ji už nepustit. Poprvé v životě věděl, že někoho miluje. Šli spolu bílými ulicemi Josefova a všude kolem panovala vánoční nálada.

Potkávali dvojce, mladé i starší, které využili možnosti trochu se projít, než  zítra začnou sváteční povinnosti. Dřív jim Richard tiše záviděl, žárlil na jejich štěstí. Teď, když procházel okolo nich ruku v ruce se ženou, o které snil, po které toužil, kterou miloval od prvního okamžiku, je ani neviděl. Nic už pro něj neznamenali, byli jen kulisami jeho vlastního příběhu, kompars ve filmu o Richardově životě.

Markéta se náhle zastavila. Otočila se k němu, chytila ho za obě ruce. Chvíli mlčela „Chci jen abys věděl, že dnešní odpoledne jsem si vážně užila. Nevím, jestli to cítíš stejně,“ odmlčela se „Prostě …ráda bych se s tebou ještě někdy viděla.“ Dodala po chvíli a čekala na jeho odpověď. Vyprostil svou ruku z jejího sevření a jemně jí chytil za bradu. Sklonil se a políbil ji na rty. Viděl i cítil, jak se zachvěla. Myslel si, že se unáhlil, že příliš spěchal. Odtáhl se. Otevřela oči a koutky úst jí zacukaly. Ty drobné vrásky okolo nich mu náhle přišly tak nádherné, že téměř zapomněl dýchat. Pak, bez jediného varování se k němu přitiskla a políbila ho.  Sevřel ji do náručí. Nikdy v životě se necítil tak šťastný. Vdechoval vůni jejích vlasů, kaštanově hnědých kudrn, mezi kterými se však už objevovali první stříbrné proužky a vychutnával si ten prchavý pocit štěstí z blízkosti jiného člověka. Všechna léta z něj rychle spadla. Cítil se opět nejistý, jako kluk. Pustil ji ze sevření a o krok odstoupil. Stála tu teď před ním, tváře měla zrůžovělé. Nebyla v pravém smyslu krásná, roky života jí do tváře zapsali všechny prožité žaly a starosti, všechen smích i pláč. Pro Richarda však představovala vysněnou ženu, tu se kterou by byl schopen strávit zbytek života.

 „Richarde…já…“ položil ji ruku na ústa u umlčel ji tak. Vytáhl z kapsy vizitku „Vím, je to trošku neosobní, ale nemám sebou tužku a papír.“ Usmál se. Držela v ruce vizitku a dívala se na ni. Sněhové vločky jí padaly do vlasů a roztávaly v nich. Vydržel by tu takhle stát hodiny, nevnímat mráz a ledový vítr a pozorovat její tvář. Místo toho se náhle rozhodl. „Nechtěla bys ke mně přijít zítra, na štědrovečerní večeři? Jsem sám, nemám rodinu. Kdybys chtěla byl bych moc rád.“ Vyhrkl a čekal jak zareaguje. Zvedla hlavu a chvíli vypadala, jako by neslyšela, na co se jí zeptal. Měla zasněný pohled, upřený kamsi za Richarda. Právě, když už se nadechoval, aby svou otázku zopakoval, odpověděla:

„Přijdu ráda, Richarde.“ Pokývla hlavou a schovala vizitku do kapsy kabátu „O Vánocích by lidé neměli být sami. Nikdo by neměl být sám.“ Dodala spíš pro sebe a usmála se. Richard cítil, jak ho z jejího úsměvu mrazí. Bylo v něm tolik smutku a tolik bolesti. Nemohl uvěřit, že je to ta samá žena, se kterou seděl ještě před chvílí v kavárně a smál se jejím vtipům. Otřásla se, jakoby jí byla zima

„Promiň, už musím.“ Řekla a políbila ho na tvář. Musela se při tom mírně povytáhnout na špičky. Stál na místě a díval se jak odchází. Ještě než zašla do domu, stačil zavolat:

„Vyzvednu tě v pět.“ Netušil, zda ho slyšela. Dveře se za ní s tichým zvukem zaklaply a ona zmizela. Pomalu se otočil a vydal se liduprázdnými ulicemi Starého Města domů.

Vnímal štiplavý mráz na holé tváři a mrazivý vzduch ho pálil v plicích. Přesto dýchal zhluboka  a vpíjel se do vůní zimní Prahy. Byla cítit špínou běžných dní a přesto měla v sobě nádech čistoty svátků, pach ulice byl schován pod pokrývkou sněhu a místo něj jakoby se ze všech oken v Pařížské linula vůně pálené purpury a vonných františků. Procházel kolem osvětlených vitrín, pod holými stromy a slyšel, jak na Staroměstském náměstí hučí dav na poslední chvíli skupující drobnosti a zbytečnosti ze stánků rozesetých kolem sousoší. Na pódiu se všechen ten šum snažil přehlušit dětský sbor, který nesmělými hlásky opakoval důvěrně známé melodie vánočních koled.

 Richard viděl všechny kolem, jak zítra sedí u stolu, slavnostně prostřeného, a smějí se na příbuzné, které třeba rok neviděli, ale to přece nevadí, že? Vždyť jsou Vánoce! Zamrazilo ho při představě takových svátků a chvíli byl téměř vděčný, že nemá rodinu. Pak mu před očima vytanuly jemné vrásky u Markétiných úst a on si uvědomil, že nebude sám. Pousmál se, vyhrnul si límec kabátu, aby alespoň částečně zabránil vlezlému mrazu pronikat na holou kůži a svižně se prodíral davem.

 

 

V potemnělém pokoji, který osvětlovaly jen plamínky několika svíček na vánočním stromku, se z reproduktorů linula tichá balada Joni Mitchell. Seděli na pohovce. Pár sklenic vína a hudba vytvořili atmosféru klidného večera. Richard objímal Markétu kolem ramen a nemyslel na nic, jen vychutnával pocit z její přítomnosti. Cítil jak se k němu tiskne, cítil, jak mu položila hlavu na prsa.

„Musím se ti k něčemu přiznat, Richarde“ řekla a její hlas ho příjemně brněl na hrudníku. „Hm? K čemu?“ vytrhl se z nečinnosti.

 „Chtěla jsem ti to říct už včera ale nedonutila jsem se. Vím, že tím všechno pokazím.“ Odtáhla se od něj a dopila víno. Pohrávala si nervózně s prázdnou sklenkou, která v záři svíček házela po jejích prstech jemné odlesky. „Jsem vdaná, Richarde. Letos to bylo patnáct let.“ Zdálo se že vzpomíná, protože se jí v očích objevil skelný pohled a vrásy kolem úst se objevily mnohem zřetelněji, jak stáhla rty k sobě. Nevnímal, co řekla. Slyšel ji, ale nedokázal to pochopit. Byla stále stejná, ta žena, kterou miloval, přestože se znali pouhé dva dny. Znamenala pro něj všechno. Proč se mu však zdálo, že ten ubohý cár papíru, oddací list, mezi nimi otevřel hlubokou propast? Neřekl nic, jen tiše seděl a čekal. Po chvíli Markéta zvedla hlavu a podívala se na něj. V očích se jí leskly slzy, ale z pocukávání rtů bylo vidět, že se chce zároveň smát.

„Opustil mě před dvěma měsíci, kvůli dvacetileté holčičce, co sotva vyšla střední školu. Přišla jsem mu na ten vztah, chtěla jsem mu odpustit. Řekl mi, že se vedle mě cítí starý, že ona mu dodává pocit života.“ Usmála se, ale v hlase byla cítit hořkost „Děti nemáme. Teď vím, že to byla chyba. Myslela jsem, že v mém věku…že už budu sama…ale potkala jsem tebe, Richarde.“ Dodala. Díval se na ní a viděl smutnou postavu, která se ze všech sil natahovala k naději, k němu! Neřekl nic. Objal ji, protože cítil, že teď by slova nepomohla a ona se mu schoulila v náručí a plakala.

 

Telefon zazvonil. Richard seděl u psacího stolu a dodělával některé drobnosti pro kancelář. Byl Boží hod vánoční a za oknem opět sněžilo. Nemohl se na práci soustředit, díval se, jak sníh pomalu pokrývá okenní parapet a v jednu chvíli si dokonce otevřel okno. Mrazivý vzduch pronikal do příjemně vytopeného pokoje, ale Richard ho nevnímal. Kreslil prstem do čerstvého sněhu tak, jak to dělával jako kluk, dřív než přišly starosti, dřív než mu život poklepal na rameno. Telefon zazvonil a vytrhl Richarda ze zamyšlení. Okno už bylo zavřené, jen na podlaze byly kapičky vody z roztátého sněhu, který dovnitř navál vítr.

„Prosím? Tady Richard Mokrý“ ticho

„Richarde? Tady Markéta“ ozvalo se nakonec a on cítil, jak se usmívá

„Ahoj, dorazila jsi v pořádku? Měl jsem strach, ta vánice…“

„Richarde…“ přerušila ho „Ano, všechno v pořádku, ale…nemůžu dneska s tebou jít ven.“ „To nevadí, půjdeme zítra, ale vážně ti to chci ukázat, je to…“

„Ty to nechápeš, já s tebou nepůjdu ani zítra ani nikdy jindy. Honza se vrátil.“ Ruka se mu začala třást a nemohl ze sebe vypravit ani slovo „Richarde? Poslouchej, je mi to líto, vážně! Já…chci mu dát ještě jednu šanci. Nemůžu  patnáct let života s někým jen tak hodit za hlavu, chápeš? Prostě to nedokážu!“ slyšel, jak do telefonu vzlyká a představoval si, jak jí po tvářích stékají slzy

„Chápu tě, věř mi. Jenom bys měla vědět, že ty dva dny, které jsem s tebou mohl strávit byly ty nejkrásnější okamžiky v životě a nikdy, nikdy na tebe nezapomenu!“ vychrlil ze sebe a položil telefon. Držel na něm obě ruce, jakoby doufal, že znovu zazvoní, že mu zavolá. Seděl za psacím stolem, koukal na čistě bílou stěnu před sebou a za oknem se na sváteční Staré Město snášel jemný, bílý sníh.    



Poznámky k tomuto příspěvku
Lhostej (Občasný) - 4.10.2005 > Zrovna mi to sedlo do nálady.
Ze života... a ten sníh. Už aby tu byl.
Vážně moc pěkný!
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 4.10.2005 >

to radši ať už nikdy nesněží...

později prozkoumám pečlivěji, zatím jsem jen lítala řádkama, ale já na ty sladkoboly moc nejsem..


<reagovat 
jiri-jirik (Občasný) - 4.10.2005 > Klasická smůla samotáře , který cítí jen lidi co potřebujou pomoct a pomáhat nejsou schopný .
Body: 5
<reagovat 
Lamarski (Občasný) - 5.10.2005 > Hezký příběh ze života, bohužel jsem ho slyšela mnohokrát, naposledy od své kolegyně v práci. Takže jsem se do ztracené lásky nějak nemohla vžít. Promiň
Body: 2
<reagovat 
 Xpackal (Občasný) - 5.10.2005 > Lamarski> Popravdě jde o školní práci na téma milostný příběh se špatným koncem (v rámci literárního semináře jsme rozebírali Mladého Werthera). Takže ani tak nešlo o samotný příběh, jehož dějová linie byla v podstatě předem daná, ale o samotné podání tohoto příběhu a jeho vyznění. Uznávám, že jsem se rozhodně nesnažila být originální a objevná. Jen jsem chtěla dostat slušnou známku a procvičit se v, mnou dosud neprozkoumané, oblasti zamilovaných povídek...moc to asi nevyšlo...
<reagovat 
 Lamarski (Občasný) - 5.10.2005 > Xpackal> Školní práce jsou dost často nevděčné;) A copak jsi nakonec dostala za známku?
<reagovat 
 Xpackal (Občasný) - 5.10.2005 > Lamarski> za jedna, protože se mi prý podařilo učitelku rozbrčet...nevim sice jak, ale jestli je to pravda, tak to nemůže být tak špatně napsaný
<reagovat 
 Lamarski (Občasný) - 5.10.2005 > Xpackal> Tak to gratuluji:) Také jsem dostávala ze slohu jedničky, než jsem přišla na to, že ostatní nebyli zrovna žádní lumeni, ale v klidu píšeš hezky, jen ten obsah mi přišel jako takový tlamolep;)
<reagovat 
 Xpackal (Občasný) - 5.10.2005 > Lamarski> Věř mi, že mně to taky tak přijde, jestli si četla i něco jinýho, co tu mám, tak já rozhodně nejsem tímto smerem autorsky se vybíjející...nicméně to bylo celkem dobré cvičení...
<reagovat 
 Lamarski (Občasný) - 5.10.2005 > Xpackal> No vida, kouknu se na to ostatní, to je dobrý nápad:)
<reagovat 
Bílý Tesák (Občasný) - 4.10.2005 >

Takže proč tři body. Tři body  jsou za excelenntní zapracování  popisu do textu. Doopravdy excelentní.

Ale příběh za nic nestojí. Ani ne v polovině jsem se začal nudit.  A navíc , takvýto příběh už byl zpracován

stokrát.

Ale opravdu , ten popis , ten je excelentní.


Body: 3
<reagovat 
 Xpackal (Občasný) - 5.10.2005 > Dog.White> Popravdě jde o školní práci na téma milostný příběh se špatným koncem (v rámci literárního semináře jsme rozebírali Mladého Werthera). Takže ani tak nešlo o samotný příběh, jehož dějová linie byla v podstatě předem daná, ale o samotné podání tohoto příběhu a jeho vyznění. Uznávám, že jsem se rozhodně nesnažila být originální a objevná. Jen jsem chtěla dostat slušnou známku a procvičit se v, mnou dosud neprozkoumané, oblasti zamilovaných povídek...moc to asi nevyšlo...

<reagovat 
 Bílý Tesák (Občasný) - 5.10.2005 > Xpackal> 

tak jestli je to školní práce ,tak je to slušný.

Ony taky školní práce moc nesmí být originální, protože ve školách se originalita moc nenosí.


<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter