Kam to ten kluk zase vlez, tady je to vážně nějaký divný....

     Postávám v krajině snů

rozervaný stromy, igeliťákama na větvích rve vítr,          

     Stojím sám v aleji vzpomínek

třepetá to nahlas. Fouká mu do uší. Že jsem mu vůbec

     Snění mě zve dál

lezlo do tý hlavy.

     Zezlátlé stromy volají na mě, tvého syna

Teď běhá se zvednutejma rukama od stromu ke stromu.

     Znamení brázdí nebe

Mlask. Kousky kůry mu ulpívaj v jinošských vouskách.

     Vracíš se rozdat nestihnuté úsměvy

 A co to proboha dělá teď?! Sakra vyndej tu ruku!! Kluku!

     V slze kaneš do první jinovatky

To jsem si vážně nemohlo vybrat líp!

     Tehdy jsem byl chlapec v pubertě

Jo, jenže – pravda –, taky to mohla bejt puberťačka,

     Moc se mi chtělo křičet, rozlít bolest, vytrhnout duši z těla…

a to by bylo ještě mnohem horší než tohle...

     Před slzícím tátou jsem však nemohl

No ano, zvlášť před slzícím tátou:

     Nyní se usmívám nad starými pošetilostmi

"Nezlob se, holčičko, bylo to silnější než já, nezlob se na mě."

     Jsi daleko a přitom vlastně všude

Tenhle se aspoň občas bude usmívat. A čím víc sním,

     Mám tě rád …

tím víc smát se bude. Smíchem čím dál opičejším.

 

 

 

Jen s tou rukou to bude pořád horší.