|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Vyšel jsem do podzimní tmavé noci. Na svítání bylo ještě příliš brzy a nad hlavou zářil Orion, zimní souhvězdí mrazivých nocí a narůžovělých východů Slunce. Ranní mrazíky prý už někde zlobí, ale uprostřed dubového háje a bělounkých bříz po mrazících ani vidu, ani slechu. Dohněda vyzrálé žaludy s každým poryvem větru bušily do plechu aut a poskakovaly po asfaltu. Ty další nastlaly koberec v trávě. Zabouchnul jsem dveře, zasunul klíček do zapalování a automaticky jím otočil doprava. Písty se pohnuly a zvuk motoru mě uklidnil. Myšlenkami jsem se najednou ocitnul kdesi v podlesí jednoho moravského města, kam chodívali jeleni až k obydlí, a za větrných nocí v dáli bylo vidět jen studeně blikající světla vzdáleného okresního města. Někde tam při jednom nočním návratu jsem si poprvé uvědomil, co znamená mít domov. Tam jsem si poprvé představil, že domov je nejen teplo sálajících kamen a vůně bílé kávy, ale i něco víc. Měl jsem pocity stejné jako asi mívají námořníci, když na tmavém obzoru zahlédnou světlo přístavu. V létě teplé noci lákají, ale s podzimem se cosi změní a člověk si uvědomí úplně jiné souvislosti. Pohleděl jsem k obloze, která mezitím pobledla a akvamarín noci se sléval k západnímu obzoru. Za zády jsem nechal vzpomínky dnešní noci a podíval se na směrovou tabuli. Nájezd na dálnici byl prázdný, jen od jihovýchodu v protějším pásu zdáli svítily dvě nebo tři dvojice dálkových kukadel nočních ptáků, kteří spěchali za horkou kávou k nejbližší čerpací stanici stejně jako já. Orion nad kokpitem se začal pomalu ztrácet v blednoucím nebi a na východě zářila jedna už jen jediná hvězda. Možná právě ten legendární Countryon. Pustil jsem rádio trochu víc, aby bylo slyšet první ranní zprávy, a pravou nohou přimáčkl pedál k podlaze.
|
|
|