Když v práci maminka nemůže s Amálkou mluvit, aby nerušila posvátný, či snad záhrobní klid kancelářských prostor, používá ke komunikaci systém Ťukání. Je to promyšlená a funkční řeč, konverzace, v níž nejsou třeba slova, jen myšlenky a s nimi spojené tlakové vlny rozlévající se plodovou vodou. A Amálka,

Ta se samozřejmě nenechává zahanbit, hned odpovídá zpět a povídá, a povídá, až se někdy maminka za bříško popadá. Když poprvé jsme to viděl, nemohl jsme uvěřit svým očím. První zaťukání, chvilku nic a pak ťukání tam z hlouby duše. Ano myslím že tam se skrývá duše člověka a ta naše jmenuje se Amálka a je to holčička.

Když pak možnost nastane a v kanceláři nikdo není, třeba o polední pauze, rozezní se krásný zpěv a při něm naše holčička tiše si mrouká, jak to jen jde v prostoře plné vody a využívá vln, která jí nadnášení a pohupuje se do rytmu. Je to jak koncert v němž dva skřivánci nad nekonečným polem pějí, jeden hlasitě a druhý tak, tak úplně tiše, ale jeden bez druhého by nevěděl o čem se zpívá, a co se vlastně pěje.

Jak rád bych si sedl pod okno a poslouchal. Jak rád bych i já ťukal na bříško když zrovna nejsem vedle Vás. Ale to nejde a tak se o to více těším až budu moci zase říci Ahojky miláčku, jak jste se dneska měli a pak mohu poslouchat o všech těch dobrodružstvích, k jejich vylíčení nestačí ani tisíc stran. Pro dnešek zase končím. Zase píši básně, a doufám že budou se ti, že budou se Vám líbit, oběma.