Tomáš Strejček
Sen o Poesii
Dnes ráno probudila mne polibkem Poesie
Šeptala mi něžně s láskou, že ještě žije.
Pak volala náhle z plných plic,
Že chce být slyšet mnohem víc!
Oči mi prudce slza zalila,
Když dojetím duše má se zavila.
Chtěl bych Tě u sebe lásko mít
a ne jen sám o Tobě dál snít!
Jsi mojí touhou, smyslem života
Nechť ortel nad námi vyřkne už porota!
Nechci se trápit ve vlastních lžích,
Miláčku - Poesie, chci zbytek života s Tebou žít!
Jen sním, já vím, to smím.
Nemohu stát se srdcem Tvým.
Ten sen můj život však plní dál,
necítím se s ním tak sám.
Až ze snění svého se náhle probudím,
kéž vím, že tě tím jen nenudím,
že chápeš slova má,
snad příliš jsou však tajemná.
|