Svítá, řekl jsem do ticha  zšeřelého vagonu,  aniž bych čekal na odpověď. Svítá,  zaslechl jsem odpověď jako ozvěnu z protějšího sedadla. A opravdu!  Tenká vrstva  mraků shora nasvícená nebeským reflektorem vytvořila mezi holými  větvemi stromů roztodivné kouty a mezi těmi kouty prosvítaly  studené lampy  nedalekých usedlostí. O hodinu později jsem už kráčel vzhůru jednou ze žižkovských  ulic a pozoroval, jak   mraky plynoucí nad věží jakoby zachytávaly o její špici a  odhalovaly modrou spodničku oblohy. Dolů ke křižovatce u Bulhara se opět táhly nekonečné  řetězy aut a na  nedalekém trávníku plného opadaného tlejícího listí poskakovali šťastní  psi, kteří si užívali aspoň chvilku  ranní svobody. Za chvilku za jejich  páníčky zaklapnou domovní dveře a oni osiří se svými  šidítky  na celý dlouhý den. Proto se psi tak těší,  až se setmí  a oni znovu uslyší, jak v zámku chrastí klíče. Půjdou totiž zase ven, ale hlavně s nimi bude páníček,  po kterém se jim celé dny tak stýská. A nikdo jim to nevěří.