|
| |
 |
KDE NENÍ KLÍČ
Autor: m6k (Občasný) - publikováno 19.8.2001 (17:50:15), v časopise 21.8.2001
|
|  |
KDE NENÍ KLÍČ
Část tohoto léta jsem již poněkolikáté prožil v Boskovicích. Na tamním multikuturním festivalu na podporu záchrany a propagace místní židovské čtvrti. Mezi záplavou letních festivalů, které se každoletně čím dál tím víc rojí po celé republice, má ten Boskovický poněkud vyjímečné postavení. Jednak svým mottem spojujicím ho s obnovou židovské čtvrti a pak svou multikulturností. Nejde jen o obligátní megakoncert, více či méně známých kapel, jak tomu bývá ve většině festivalových případů. Ale jsou zde krom (zdaleka nejen rockové) hudby i divadla, výstavy, filmové projekce, autorská čtení, dílny, performance a mnoho dalších aktivit, dokonce včetně výletů. Druhým vyjímečným aspektem festivalu je jeho multiprostorovost, koná se prakticky po celém městě. V letním amfiteátru, na hradě, v kině, sokolovně, v synagoze, muzeu, v parcích, prostě po celých Boskovicích. Které se během festivalu proměňují v pěkně rušný Babylon. Do kterého si nacházejí bohužel cestu nejenom ti kulturní zážitky hledající, ale i čím dál víc partiček otrhaných špinavců permanentně zdevastovaných nejen alkoholem. Pro které je takovýto festival příležitostí v lepším případě si vyžebrat, v horším nakrást, na další alkohol, či jinou drogu. A v neposlední řadě, též příležitost k proklamativní demonstraci svého životního nihilismu. Tato individua, mezi kterými, krom evidentních kriminálníků nezřídka bývají i mladé dívky, se stávají čím dál větší skvrnou a metlou všech letních festivalů. A pochopitelně že právě oni, vytuhle ležící po chodnícíh i ve vozovkách, či naopak co nejhalasněji povykující, jsou nejvíc na očích a uších místním obyvatelům a městským zastupitelům. A leckterému festivalu, obávám se, kvůli nim hrozí zánik. Já těmto "prudičům" odmítám říkat pankáči (neb k těm tíhnu sympatií), byť mají některé stejné vizuální atributy, například okázale zanedbaný zevnějšek, vlasovou úpravu a na svém těle propíchané kde co. Nejsou to pro mě ani homelessáci, byť se i bezdomovcům v mnoha aspektech podobají. Možná jsou to spíše "duševní bezdomovci". Já osobně jsem si pro ně vymyslel termín "troskáči" od slova trosky. Ale naštěstí je tu stále mnohem a mnohem víc, nejen fyzicky krásných, sympatických dívek a kluků a můžů a žen. Kterým v očích svítí plamínky věčné naděje a radosti ze života a hledačské touhy po poznání.
Poslední roky jezdím na festival pravidelně střídavě jako běžný účastník, nebo jako pořadatel. Na tom letošním jsem byl jako pořadatel, mající na starost bezplatný kemp pro návštěvníky festivalu. Což pochopitelně bylo místo, které si "troskáči" oblíbili a tak jsem si jich letost užil víc, než jindy. A měl jsem méně prostoru se jim vyhnout, přidělali mi víc starostí, měl jsem víc příležitostí o nich přemýšlet a byl jsem z nich smutnější. Až jednoho rána jsem dospěl k pocitu, že bych si od všeho toho hulákání, chaosu a mumraje a vření opravdu potřeboval, aspoň na chvíli odpočinout. Když mi kamarád s kamarádkou (taky pořadatelé) sdělili, že si vyzvedli klíč od židovského hřbitova, kam se jdou podívat, abych věděl kdybych se po nich sháněl, uvědomil jsem si, že se mi tam za ta léta co do Boskovic jezdím, ještě nikdy nepovedlo dostat. A přitom chodím na židovské hřbitovy rád. To by mohlo být to pravé místo, které má zahlcená duše potřebuje. "Jen si něco dozařídím a přijdu tam za vámi...".
Židovský hřbitov je na okraji Boskovic, v zarostlé stráni nad kterou krouží hnízdící čápi.
Hned jak jsem prošel brankou za zeď hřbitova, uvědomil jsem si základní rozdíl oproti "našim" křesťanským hřbitovům. Ty jsou vlastně jakými si poutními místy, místy setkání, kde věčně nějaké babičky pobíhají s konévkou kolem kytek a se svíčkami. Kde korzují nedělní rodinné sešlosti i s dětmi. Kdežto židovské hřbitovy u nás, s vyjímkou těch nemnoha turisticky exponovaných, jsou opravdu opuštěnými oázami klidu. Místa kde je tak snadné a sladké upadnout do očistně meditativní nálady. Stačí jen pár kroků a člověk je najednou tak daleko od hlučícího davu. Procházel jsem se mezi prostými tenkými kamenými náhrobky, z nichž některé byly tíhou času skloněné až k zemi. Občas jsem utrhl malou ale o to voňavější lesní jahodu s pocitem lehké nejistoty zda je "košer" jíst jahody vzrostlé na hřbitově. Cestou na hřbitov jsem si jako vždy nazbíral do kapsy pár kamínku a teď je kladl na náhrobky, které mě něčím zaujaly. Strašně se mi líbí ten židovský zvyk nosit na hroby místo květin kamínky. A je mi příjemný pocit, že mojí zásluhou se může stát, že i na ten nejopuštěnější někdo nezapomněl. Hladil jsem okolní náhrobky pohledem a u těch psaných latinkou jsem si spočítával kolika let...
Bylo mi tak krásně nostalgicky existencionálně smutně, do duše se mi pomalu vkládal klid a mír. Až jsem přišel k rodinému náhrobku "mišpoche" s tak nadějeplným a optimistický znějícím jménem GOLDMANN. Pod sedmičkou jmen s letopočty narození byl dole nápis: ZAHYNULI V KONCENTRAČNÍCH TÁBORECH V POLSKU. Dvě z těch jmen na náhrobku - Věra a Liana patřila šestiletým děvčátkům. Mé dceři je už devět. Jediný z rodiny Goldmannů měl v "životě kliku" - Móřicovi Goldmannovi se "povedlo", o pár let mladšímu než jsem já, zemřít už v roce 1937. Stál jsem tam před nimi dlouho. V němém úžasu, smířený, ani se nepokoušel cokoli pochopit.
Kdyby vás život zavál do Boskovic...., klíč od hřbitova je k nalezení v informačním centru na náměstí. Klíč k pochopení genocidy není k nalezení nikde.
P.S.
Ani "troskáče" jsem do konce festivalu nepochopil, jen můj pohled na ně se stal smířlivějším. I to jméno jsem jim nakonec změnil. Na "trosečníky".
|
|
|
