Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 24.11.
Emílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Hrobce
Autor: zirael (Občasný) - publikováno 12.12.2005 (12:45:26)

Je možné, že sníh tehdy nepadal. Ale měla jsem ten pocit. Nebe viselo nízko nad prochladlou zemí a zdálo se, že sotva pár metrů od krajnic splývá s šedivou hmotou závějí. V těch místech se nalité mraky trhaly a vydávaly vlhké vločky anebo drobný déšť. Přemýšlela jsem, co by tomu řekla máma. Jedu narychlo, ale ne naslepo, a to mě omlouvá.

Na silnici mezi vesnicí Bříza a Roudnicí nad Labem se dostanu do smyku. O chvíli předtím v leknutí dupnu na brzdy a auto se rozletí po asfaltu v neladných otáčkách, až skončí bezpečně čumákem v sněhové závěji. Mě zachytil pás. Uvidím ji jako černou skvrnu na bílém pozadí, blatník ji odhodil daleko. Pomalu se brodím sněhem. Kočka je mrtvá, zelené oči doširoka otevřené, protáhlé panenky ještě rozšířené z leknutí nebo v děsu z umírání. Míco, řeknu jí a pohladím ji po kožichu na břiše, které mi odhaluje. Nikde žádná krev.

            Teplé slzy se mi slily pod bradou, kapou na kabát a v mrazu chladnou a vysychají. Nechci kočku pohodit, ale zem je zmrzlá a tělo by nepřijala, i kdyby se mi povedlo prodrat se závějí. Zahrabala jsem ji pod sníh. Co taky dělat.

 

Vyrůstala jsem v opravdu malé rodině. Věděla jsem, že kamarádi to někde mají jinačí: Čerstvé výhonky rašily na rodinných stromech a ty staré usychaly jakoby mimochodem, vědělo se o nich, víš – strýček František, to je ten fešný, zachmuřený muž na obraze v obývacím pokoji, je to tvůj předek, važ si ho, pamatuj si ho. Tiše dodají: Jsi krev jeho krve, jsi součást. Jsi článek.

            Kraj kolem Řípu je úrodný a plochý. Jezdívala jsem sem, až kam moje paměť stačí. Labe je široké a kalné, proud se zdá líný, skoro nehmatný, ale dětské tělíčko snese za minutu o mnoho metrů. Babička volá: Dej pozor! Děda volá: Vidíš? Teď to musíš dojít po břehu. Nemám než je – rodiče mojí mámy. A mámu, samozřejmě. Otec odejde – jsou mi čtyři – a svoje kořeny si vezme s sebou. Nemám žádného strýce Franze, ale moc ho chci.

   (Mami, proč nemám bratříčka? Magdička Válková má teď bratříčka.

   Protože nemáme tatínka, zlatíčko.

   A proč nemáme tatínka?)

 

Poledne před Štědrým. Na náměstí v Roudnici je vánoční trh, kdekdo na poslední chvíli nakupuje, co zbylo na pultech. Hřebíčkem zavoní svařené víno a stařík v převleku za Clause unaveně klepe zvoncem u kasičky na charitu. I nade dveřmi restaurace něco kovově klinkne. Polévku? Ano, děkuji vám.   

            Rozkládám si na kolenou mapu a pokládám prst: Hrobce. Nehezké jméno, páchnoucí zeminou. Hrobce jsou malé, skoro nic v nich není. Jen rezavé nádraží, domy stejné jak kostky stavebnice, velké zahrady, hospoda, telefonní budka. Zleva po proudu Labe přitéká Ohře, na východě roste Říp, veliké nalité prso krajiny. Na západě je těch prsou víc, Středočeská pahorkatina, jsou to ňadra nedospělých dívenek, kosé stoupání a ostrá bradavka vrcholu. Ale blízko, opravdu blízko je jen léto, kalná řeka a dlouhé, roztřepené lány pšenice, které se táhnou donekonečna.

Dítě si pamatuje málo nebo nic: místo věcí barvy, místo tvarů vůně. Místo slov pocity. Tenhle kraj je v mé paměti žlutý, vyprahlý a plný pachu suché trávy. Pocit pro něj jsem už zapomněla.

 

            Polévka, řekne číšník a s výrazem kabaretního kouzelníka ji staví přede mě. Jím pomalu, smutek a stesk polykám lžíci po lžíci. U vedlejšího stolu sedí muž, spíš chlap, a dívá se směrem ke mně, nejdřív nenápadně, potom docela. Věkem mezi čtyřicítkou a padesátkou, vysoké čelo anebo nízká pleš, neurčité světlé oči pod těžkými víčky a udělaná, silná ramena. Má před sebou dojedený talíř a půllitr s ouškem, který si už dvakrát nechal doplnit. Vždy, když se napije, mě zlatavý pivní odlesk uhodí do očí.

Sahám do kabely pro pouzdro na cigarety. Najednou vstane a nese se ke mně, vznešený muž–chlap, jeho paže a pěst mi vyletí obloukem vstříc. Z pěsti vyskočí plamének a připálí mi cigaretu. „Můžu si přisednout?“

               Chce se mi ho odehnat, ale řeknu jen „prosím“. Vrátí se ke svému stolu pro pivo, pečlivě si donese tácek a natáhne nohy pod stolem. Pohledem mě přejede a u tváře se zastaví.

   „Jedete z města, co? To se pozná, že jedete. Jste taková pěkná slečna.“

Říká to tiše, možná s nádechem k výsměchu.

   „To je pěkná určitě i vaše dcera. Tak v mém věku musí být, že?“

   „Mám jen kluka.“

Chtěla bych nějak upozornit číšníka, že chci platit, ale vybavuje se u pípy s nějakým kořalou.

   „A nejsem z města,“ lžu. Nějaký venkovánek se na mě vytahovat nebude. Ne dnes. „Jsem odsaď, kousek. Z kraje. Asi to neznáte.“

   „Co by ne. Jen povězte.“

   „Z Hrobec.“

Ani nezaváhal. „Díra, co? Pět čísel a psí bouda.“

   „Ani ne.“

  „Já jsem z Libotenic. Havránek se jmenuju, Josef.“

Mlčím.

   „A vy jste?“

   „Doubková Karolína. Od Škodovejch.“

   „Tak jo,“ podívá se na mě skoro něžně. „To je potom jasný.“

  

Selské rody roudnického okresu bývaly starobylé, početné a bohaté. Grunty se dědily z otce na syna nebo vyvdávaly s dcerami, když se rodičům zajistil na stáří slušný vejminek. Zakládaly se vinice a chmelnice, ovocné sady. Zakládaly se nové rodiny na výhoncích starých rodů, aby se zachoval majetek a posílila krev. Celý ten úrodný pruh černozemě, kde vykvetly i hrábě zapomenuté v poli, byl provázán neviditelnou a hustou sítí vzájemných vztahů jako drobnými kořínky pšenice…

…vyprávěl Havránek Josef. Trochu míň vzletně. Poslouchám a snažím se soustředit na řízení. Havránek sedí na sedadle spolujezdce, potahuje z červené startky a popel si odklepává do dlaně. Přemýšlím o tom, co řekl, než se mi tam narouboval. Co k neuvěření.

„Škodovi, to je starej rod. Už tady hospodařej tři sta let. Jen koukněte do matriky. Řikala jste Doubková? Takže tvoje máma,“ zapomene se a tyká mi, „tvoje máma byla teda za svobodna Škodová, dcera Antona a Anny Škodových z Hrobců, číslo 40. Já jsem Havránek, vnuk Josefa Havránka z Libotenic, číslo 15. A sestra mýho děda z čísla patnáct si vzala Tondu Škodu z čísla čtyřicet a dostala jméno Škodová, jenže za svobodna Havránková Anna, byla to vaše babička. Nekoukejte na mě tak zle, sestřenko. Vždyť jsme příbuzní.“

 

            Vždycky jsem chtěla strýčka Franze z obrazu v parádním pokoji. Chtěla jsem bratrance a sestřenice a tety a strýce. Cítila jsem to v dětství jako nějakou dávnou ztrátu. A teď se dovídám, že babička a děda mi je upřeli, moje pravé příbuzné, snad že si vystačili sami pro sebe, snad že se bratr a sestra rozhádali, a utajili mi tohohle člověka, který má být něčím jako strýc Franz, a zatím mi páchne hnojem a upřímností. 

   „Budete tam spát?“ přeruší mě nevědomky.

   „Kde?“

   „V čísle čtyřicet.“

   „Budu.“

Kývne, jak bych si u něj právě vymohla povolení. Ruka, do které si klepe horký popel, se ani nezachvěje.

Do Hrobec jsem přestala jezdit, když babička s dědou jen pár měsíců po sobě umřeli. Bylo mi tak deset, jedenáct. Máma v Hrobcích vyrůstala, ale mě už měla ve městě, spolu s prací, bytem a novým životem. Vrátit se nešlo. Zamčený barák se nechával dlouhé roky opuštěný. Máma tvrdila, že cizí lidi tam nechce a v důchodu to tady ještě užije. Nechala během let rekonstruovat koupelnu i vytápění. V létě jsme jezdívali na pár dní, hlavně uklidit a dát dům do pořádku na další prázdné měsíce.   

            Letos v létě se nejelo. Teď, na Vánoce, jsem se tam konečně vydala. Vytřít a uklidit, pustit dovnitř vzduch a vyvětrat ten starý, zamést prach a mrtvý hmyz. Otevřít okna a dveře toho kamenného pohrobka a vzpomenout na mrtvé. Připomenout si vlásečnice ukryté hluboko ve zmrzlé půdě, které i mě vážou.

Tělíčka můr a včel mi budou jemně praskat pod nohama. 

 

„Jsme tu.“

Auto nechám stát u plotu. Havránek se na mě nepodívá, zato si připálí další krátkou. Odemykám vrata a společně si prohlížíme dům. On vidí nově: Dvoupatrové stavení z počátku století, měšťanské, kdysi krásné. Teď ho hyzdí opadaná omítka a zpuchřelé okenní rámy. Já vidím skrze paměť: Stále týž široký vjezd, schůdky a vchod do domu, zadní zeď, kde se hrála počítaná s odraným balonem. Sníh milosrdně kryje, co v létě musí být nevzhledné plevelem a špínou.

Ve sněhu nejsou žádné šlápoty, ani nemohou být, ale stejně je hledám v neporušeném bílém. V nose mě štípne, až kýchnu. Otáčím se k Havránkovi. Ještě stále stojí u vrat a kouří.

   „Proč jste se mnou jel?“

Možná, že to zní vyčítavě. A co by ne.

   „Vypadalas jako z rodiny.“           

   „Aha.“

Chci ho poslat pryč. Přeju si, ať se otočí, zahodí cigáro, vyťape ve sněhu řádku stop, které se ztratí za rohem, a nikdy ať už ho nevidím. Vůbec nic nechápe. Chci ho poslat pryč…

…a neřeknu to. Vykročím k autu pro věci a dělám, jako že nic. Pozoruje mě a čeká, co bude. 

   „Pojďte se mnou, pane Havránek. Mám spoustu uklízení, ale když jsme se tak potkali, kafe si s váma dám.“

 

V domě to čpí. Sotva vstoupíme, dá se do mě třas – chlad je tu cítit víc než venku. Nevětrané místnosti páchnou plísní, přestože vzduch je zde překvapivě suchý. Vyjdeme do patra, chci Havránka usadit do parádního salonu. Jakmile dosedne do křesla, zvedne se z polštářů oblak prachu. Sípavě se rozkašle.

Pod schody najdu po paměti pojistky, nahodím elektřinu a regulátor topení nastavím na maximum. Už je to víc než rok, co jsem tu byla naposled. V kuchyni vybalím jídlo a podívám se, co zbylo ve spíži. Zbytky koření, plesnivé marmelády, prázdný sáček na mouku, cukr a sůl. Z police beru dva hrnky a sypu do každého po lžičce nescafé. Voda je na vařiči hotová hned, zalévám s ní vonící granulky. Může se cukr zkazit? Na špičce prstu chutná sladce. Dám si dvě lžičky.

   „Cukr?“ volám nahoru do patra.

   „Ne!“

Stojí u okna a dívá se skrz záclonu do sadu. „V létě to musíš dát prořezat.“ Stavím hrnky na stůl, jemně ho odstrkuju a na škvíru okno otvírám – o moc větší zima už tu nebude, ale čistší vzduch ano. Zvířený prach je v jasném světle dobře vidět. Bojím se nadýchnout, abych si těmi vzdutými chuchvalci neucpala plíce. Za mnou něco vyprskne.

   „Co to je?“ vzteká se a odstrkuje hrníček. „Turka nemáš?“ Krčím rameny. Čekám, kdy v břiše ucítím první třepetavé chvění vzteku, ale nedostavuje se. Sedíme proti sobě, oba směšně navlečení, vyptává se mě na dům a co se všechno musí udělat. Já ucucávám kafe, hřeju si prsty o teplý hrnek. On už zase vykuřuje a odklepává popel do obráceného porcelánového víčka od cukřenky. I to mě nechává klidnou. Čas míjí.

   „Karolíno.“ Oslovuje mně nezvykle plným jménem. „Říkalas, že sem jezdívala hlavně tvoje máma. Proč nepřijela?“

 

Měla jsem šťastné dětství. Důkaz, že i v neúplném manželství lze dobře vychovávat děti. Chyběl mi sourozenec k hrám a spiklenectví, ale tenhle nedostatek později nahradili kamarádi. A že malá rodina? Srovnala jsem se s tím časem. Máma se podruhé nevdala a říkávala mi: Ty seš moje zlatíčko. A hladila mě.

            Na vysokou jsem odešla do jiného města, kvůli sobě, ale trochu i kvůli ní. Malicherná vzpoura poutům. Přes týden mi nechyběla, ale na víkendy jsem dojížděla pravidelně. Věděly jsme o sobě. Vracela jsem se ráda. Před rokem mi to řekla – docela klidně. Pár dní předtím, než odešla, jsem v nemocnici seděla u ní a ona mi věcně vypočítávala, co je třeba zařídit a v jakém pořadí, pohřeb, byt, dědictví. Musím k notáři s rodným listem, on potom vyřídí zbytek.

   „Nevím, kde ho mám,“ říkám omluvně.

   „Odvezla jsem ho před lety do Hrobec. Bude v salonu mezi papírama od domu. Určitě tam jeď, ano?“ Dívala se na mě, jako kdybych měla vstát a jet pro něj hned. Jako kdyby ode mě něco čekala.

            Co jsem mohla říct Havránkovi Josefovi? Jen co dokážu.

   „To je mi líto,“ řekne. A pokývne hlavou, jako by to čekal.

   „Mně taky.“

Ticho je kolem i v nás.

 

               „Měli bysme s tím hejbnout.“

Havránek je zase na nohou. Za zády si protahuje svalnaté paže, až to lupe v kloubech.

   „Pane Havránek–“

   „Co, Kájinko?“

Tohle je už trochu moc.

   „Já to tady vezmu do ruky raděj sama. Jsem na to zvyklá, půjde to ajn cvaj.“

   „Ále…“ Stojí dál jak svatý na mostě. I rukou mávne, levou. Pravou tahá další z krabičky. 

   „Půjdu vás vyprovodit. Pojďte.“

   „Karolíno! Nebuď,“ zadrhne směšně, „nebuď pitomá. Já jsem celej rozsedělej, tak pozdě už práci doma neurvu, tak co bych nepomoh? Stejně to tvý rodině dlužim.“

   „Jak to?“

   „Moje máti vykládala, jak na ni byli tvý prarodiče hodný, jak si jako děcko mohla vlézt do sadu a natrhat jablek, kolik chtěla. To bylo ještě ve čtyřicátejch,“ dodá nelogicky.

   „Od nás ze sadu?“

   „Však. Ty nejsladší až od pole.“

   „Říkalo se u nás, že ty jsou dobrý leda do závinu.“

Odmlčí se. Zamne si nos hřbetem dlaně.

    „Podívej, třeba si mysleli, že to chtěj u Havránků do štrúdlu, ne?“

A je to. „Vy jste komik, pane Havránek.“ Kdysi trhaná jablíčka mi zanechaly divný úrok. Vzdávám to.

   „Vysavač je v autě, kýble a hadry pod schody.“  

           

A tak cídíme. Vytíráme. A vysáváme. Vytáhnu si menší koberce na zahradu, přebrodím se závějemi k plotu a tluču do nich metlou. Vypadá to, že prachu je do nich vsáknuto nekonečně. Kolem šesté večerní máme skoro hotovo. Obě patra: Já vyleštila spodní kuchyň a obývák, on nahoře ložnici a salon. Zbývají schody. Jsme ztahaní, jak kdybychom kopali výkopy. On má sil víc. Usadí mě do kuchyně a schody udělá sám. Měla bych se bránit, ale neudělám to. Místo toho skočím do hospody a vyprosím tam balíček pražené kávy. Ať má toho turka.

   „Dojedu si domů pro ňáký věci a zase přijedu,“ oznamuje mi, když mu nesu hrníček. Vrátím se pro klíčky a dám mu je. Napadne mě, proč to dělám, vždyť je to vlastně pořád cizí chlap. Ale ne už tak cizí, namítám si. Sednu si v pokoji do křesla, dívám se do sadu. Kdysi sem chodívali ozobávat padančata bažanti z pole. Je to dávno. 

           

            V sadu je tma. Chtělo se mi ven, dům mi byl při čekání na Havránka najednou těsný. S baterkou v ruce si otevřu branku a pomalu procházím v závějích úzkou alejí. Holé stromy vypadají v umělém světle nezvykle, jakoby překvapeně. Na okrajích světelného kužele se natahují větvičkami do bezpečné tmy.

            Myslím na mámu. Proč odvezla tak důležité doklady sem? Pátrám v paměti, kdy jsem naposled potřebovala rodný list. Asi když mi dělali občanku. To se mnou vyřizovala ona. Napadá mě, že ani nevím, jak vlastně takový rodný list vypadá. Bude tam, kolik jsem při narození vážila? A měřila?

            Po půlhodině jsem promrzlá na kost. Vracím se a vzpomínám, co říkala – v salonu mezi papírama od domu. Salonu jsem se jako malá bála, snad že byl ze všech pokojů nejtemnější. Ani teď mi tu není volně. V zásuvce leží na vrchu svazek dopisů, úhledně svázaných provázkem. Nevím, kdo komu je psal, všechno v nich je historické, časem uzamčené, ale přesto mi to nějakým způsobem náleží. Alespoň tak se mi to jeví.  

            Docela dole je zachovalá složka nadepsaná máminou rukou. Karolíně. Uvnitř najdu nákresy pozemku a domu, notářský odhad jeho hodnoty a svůj rodný list. Čtu si v něm jména a čísla a data. A taky si čtu: Osvojená dne toho a onoho.

            Osvojená.

            Podlaha v salonu je parketová, lety zašedlá a na mnoha místech prochozená. Prohlížím si ji pozorně. Co taky dělat.

 

            Dvě cizí rukou vyplněné kolonky (Otec: Neznámý, Matka: Neznámá), datum, které mi napovídá, že mi byly tři měsíce, když si mě moji adoptivní rodiče odvezli z kojeňáku. Možná to vysvětluje, proč potom otec odešel. A možná taky ne. 

   Proč nemám bratříčka?

   Protože nemáš tatínka.

   A proč nemám tatínka?

   Protože nemáš ani maminku.   

V první skříni, kterou otevřu, je několik letitých kožichů, plných molů a prachu. Pod rukou se nerozpadnou, ale lepí se na zpocenou dlaň. Nejsou moje… V polici nahoře jsou staré klobouky. Dole zpuchřelé střevíce. V čích tanečních je pošlapali? Je to jedno. V cizích. Druhá skříň je také plná šatů, jenže pánských. Kravaty a pásky visí po straně. Dokonce pouzdro na vizitky je tady položené, to asi Škoda Antonín, číslo čtyřicet. Nebo číslo patnáct? Havránek se jmenuju, Josef. A vy jste? Vy jste?

Samota má pevný stisk.

           

Dělám večeři. Dokumenty jsem si uložila do kabelky a stůl srovnala, jako byl dřív. Až Havránek přijede, řeknu mu to a pošlu ho domů. Potom to tady zamknu, odjedu a dům prodám, ať ho bude chtít kdo chce. Krev je krev. Jenom ta moje je jak voda. Auto se vrací a světlomety vyhánějí koruny stromů ze tmy. 

   „Voní to dobře!“ slyším Havránka už od schodů.

   „Jen nechte, třeba to ještě připálím.“ Dívá se divně, asi je mi něco znát na hlase. Potom se nacpe se k plotně a čichá k hrnci. Na stůl postaví dvě láhve plné zlatavé tekutiny.

   „Tady máš jablečný víno od nás. Dáme si to k jídlu. V autě jsem ti nechal ještě basu, abys měla do města.“

   „To jste nemusel.“

Povídáme si. Posadí se mi za záda na tvrdou kuchyňskou židli a kouří do okna. Stáhnu hořák pod hrncem a jdu si taky pro cigaretu, proč ne – jen ať si má nová identita nechá staré zlozvyky. Když šmátrám v kabelce po pouzdru, zavadím o papírovou složku. Už nechci brečet.

                 V kuchyni se mísí ostrá vůně mrazu, pach jídla a dusný cigaretový dým. Přijmu od Havránka skleničku vína, dokonce si s ním připiju na tykání.

    „Pověz mi, jak se vám tady žije?“

Nadechne se, jako by se chystal vyprávět půl života. „Dobře, jak se dá.“

   „Co ten tvůj kluk? Co rodiče?“

   „Kluk už je odrostlej a z domu. Mámu mám na Vysočině, vdala se tam, ale táta umřel, když jsem byl malej, babka a děda jakbysmet. Máma teď bydlí v malým bytě na sídlišti.“

   „Že se jim odtud chtělo?“ podivuju se. „Říkal jsi, že jste z Libotenic. Selské rody, grunty a tak podobně.“

   „Když mý mámě bylo deset, tátu jí komunisti zavřeli za řeči proti kolektivizaci a že měl nejvýnosnější hospodářství v kraji. Ze statku udělali JZD, babičku s malou mámou posadili na vůz s nábytkem a vystěhovali na Vysočinu. Děda umřel v kriminále, babička na žal.“

   Tak proto mi moji prarodiče tolik zatajili. Zůstali v kraji, i když jim nejbližší příbuzné vyhnali na druhý konec země. Za bratra v kriminále se někdo stydí.

   „Takže ses narodil tam? Myslela jsem–“

   „…odkuď znám ty rody, ta jména. Četl jsem si v matrikách, když nám v restituci všechno dali zpátky. To víš, chceš se podívat, kdo z přízně na tvojí mámu a na tebe celý ty roky sral.“

           Nejsem Škodová... Ale hanba mi je.

   „Je mně to jedno,“ natáhne do plic kouř. „Už. Nikdo mně nic neudělal, mně osobně.“

   „Takže jste se z tý Vysočiny vrátili?“ 

   „Máma to nedokázala. Nenávidí ten panelák a přitom je na něm závislá. Ze statku jí odvezli v desíti, nic neumí. Je už stará.“

   „A ty to dokážeš? Taky přece…“

   „Dělám, jak to jen jde. Mám tuhle půdu v nohách, nemůžu jinak.“

Vstanu a nedokouřenou cigaretu vyhodím z okna. Zažhne ve sněhu a zhasne. Otočím se k Havránkovi Josefovi, sedlákovi z udělání. Měl to v životě o hodně těžší než já, ale je mi cizí tak, že na soucit nemám právo.

 

            Přijela jsem, abych se nějak smířila s mámou. Nic velkýho, jenom že už není. Rozloučení a uzavření, tlustá čára. Jenže tahle čára je ještě tlustší než smrt. Dnešek se zahustil jako sirup a uvízlo v něm víc, než se dá zvládnout. 

    „Musím ti něco říct.“

            Upírá na mně bledé oči a čeká.

   „Dneska ráno jsem přejela kočku,“ říkám, abych něco řekla. „Černou.“

Vstane a dolije skleničku mně i sobě. „To se stává.“ Dívá se, jak najednou nemůžu snést tu hru. Dlouho nic neříká. Potom přece. 

   „Kapr se u nás nejí, ale zítra dělá žena k večeři hovězí řízky. Měl bych tě jako novou příbuznou doma ukázat. Přijdeš?“ 

Řeka, líný proud. Nese, až kam unese. A já to musím dojít po břehu. Sama?    

  

   „Přijdu.“

 



Poznámky k tomuto příspěvku
 zirael (Občasný) - 21.7.2006 > Vihar> Vidíš, a mně se ty vlásečnice přetrhaly... Tahle povídka je takový "přání otcem myšlenky" - svoje příbuzný čítám na prstech: prarodiče, rodiče, sestra. Všichni Havránkovi a podobní už se dávno nestýkaj. Těžko říct, jestli je to dobou, nebo holt rozdílem město/venkov, nebo co...
<reagovat 
Skafloc (Občasný) - 28.7.2006 >

To je fakt dobrý... čtu to dnes poprvé a musím říci že se mi to líbí... znám ten kraj, znám poměry... znám vesnice o pěti chalupách a božím muku.... umíš hezky malovat.

 

Vihare, možná by nebyla od věci najká psychoanalýza s následnou léčbou psychopatologických jevů


Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 Vihar (Občasný) - 15.8.2006 > Skafloc> chlapče, mám malou státnici z psychologie i pedagogiky, a svojí zdravou zvířeckost si svým ryze přírodovědným rozumem a vzděláním držím naužděnou na ruce.. a mohu se prosím jen tak ze zvědavosti optat: Jaké psychopatologické jevy jsi u mne diagnostikoval?


jo, pošli příště avízo, jinak nemám příliš šancí si přečíst co mi píšeš
Doporučil 
<reagovat 
7er (Občasný) - 11.10.2006 > když si to tak pročítám, napadají mě dvě věci:
máš talent od pánaboha
mám chuť se vykašlat na psaní

je to super
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 zirael (Občasný) - 11.10.2006 > auerbach> - nemám
- to ať tě ani nenapadne

(díky za tu chválu; zrovna teď, kdy mi psaní tak nejde, je to potřebnej nákop)
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 11.10.2006 > mimochodem, v určitým bodu je si vaše psaní podobný. minimálně - řečeno s kostkou - se oba docela dobře potápíte.
<reagovat 
7er (Občasný) - 11.10.2006 > mně se líbí, jak tam dokážeš načrtnout prostor, krajinu a postavu - přijde mi to plastický a čte se to nádherně - postava v něm lehce dýchá, zapadává to do kolejí vyprávění... stává se nenuceným...


<reagovat 
7er (Občasný) - 11.10.2006 > a díky ti za komentář!
<reagovat 
Gabra (Občasný) - 20.12.2006 > Fakt podařené.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Gabra (Občasný) - 20.12.2006 > Fakt podařené.
<reagovat 
Gabra (Občasný) - 20.12.2006 >
<reagovat 
<<<Starší    Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter