|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Byl první listopad, smutku čas. Naposledy jsem sevřel její ruku, vdechl její vůni a se zavřenýma očima jsem se pomalu, jako ve snu, otočil a kráčel pryč od ní; od té, která pro mne doposavad byla vším. Věděl jsem to sotva hodinu, ale bylo mi, jakobych již byl bez ní věčnost. Ano, rozešla se se mnou. Již si ani nemohou vzpomenout, jak dlouho jsme byli spolu. Cítil jsem se najednou jako jiný člověk - bez ní jsem pouhá polovina, hotová zombie. Už si přesně nevzpomínám, co jí na mně vadilo, je to nějak zamlžené. Asi se mi to podařilo slušně vytěsnit ze svého vědomí. Že by nám to neklapalo v posteli? Nesmysl, obdařený jsem přece jak se na správného chlapáka sluší a patří (chich, giggle ;o) Nebyl jsem dost citlivý? Těžko, vždyť o mně všichni říkají, že jsem duše citlivá, možná až moc - přátelé o mně za mými zády říkají, že jsem citlivka. Inu typický introvert, takový už je život. Nebyl jsem dost sexy, neměl jsem dost peněz? Nevím, a je mi to vlastně jedno. Žil jsem jen pro ni a život bez ní tedy najednou neměl. To všechno jsem si uvědomoval už nad třetí skleničkou skotské s ledem při konverzaci se starym teplym barmanem.
"Hele, vyser se na ní. Ženský jsou mrchy."
"Tahle nebyla," odpověděl jsem a v duchu dodal: "Ostatně, co vo tom víš, ty buzíku."
"Jó jasně, tahle byla jiná. To řiká každej, než si najde další."
"Žádná další už nebude, tahle byla jedinečná. .... Jedinečná a nenahraditelná, kdybys mi tu náhodou chtěl začít kázat o tom, že každý člověk je jedinečný, ale nikdo není nahraditelný. To jsou kecy těch, co nepoznali tu pravou."
"Seš ztracenej případ. Určitě taky píšeš básničky a dojímáš se svými sentimenty. Dej si ještě panáka."
Jo, na to jsem vždycky slyšel. Dal jsem si dvojtou.
Ráno jsem se probudil, kupodivu bez obvyklého bolehlavu. Kvalitní pití nezanechá žádné stopy. Zavolal jsem do práce, že jsem nemocnej a s ranní kávou zasedl k psacímu stolu s čistým, nelinkovaným papírem. Měl jsem v hlavě tisíce nápadů jak popsat svou čerstvou bolest z té nepředstavitelné ztráty, hlavou mi probíhaly geniálně výstižné věty, celé statě, romány, trilogie, které by pouze načrtly, čím vším jsem prošel a čím jsme my dva byli. Pořád jsem se nemohl zbavit pocitu, že my dva spolu jsme byli něčím víc, než jsme teď, odtrženi. Byli jsme jako jedna superbytost, která překoná všechny nesnáze a pro kterou neexistuje nemožné. Láska nezná hranic. Teprve tehdy jsem pochopil hloubku té věty. A pak jsem byl najednou osvícen - v tom podivném stavu v mé mysli vykrystalizovala jediná myšlenka, která jako šíp penetrovala sémantiku celé situace. Uchopil jsem své kaligrafické pero a jemnými, přesnými tahy jsem zapsal tu výstižnou myšlenkum, prosté konstatování: "Jsem v prdeli."
|
|
|