|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Zábavnej rozhovor
Na jedný vesnický zábavě hrála místní rocková kapela, na parket přehuštěný viklajícími se stíny přišla nová dvojice, která se postupně dala do opatrného tance.
Co děláš?
Gympl, a co ty?
Zdrávku.
Tobě nevaděj injekce?
To se ptá každej, zdrávka nejsou jen injekce.
Dnes svítí hezky žárovky.
Odkud jsi?
Přijel jsem na motorce, kousek odsud.
Jsem zvědavá, co tady hledáš,
stropy jsou všude stejně vysoký.
Celý odpoledne jsem spravoval motorku,
nechtěl jsem přijet na kole.
Máma mě málem nepustila,
musela sem slíbit pití limonády
a že přijdu v jedenáct...
Myslím, že bych se měl pomalu představit, už je půl dvanáctý.
Jsem Luboš jo. Jitka.
J : Je hele, basák se dal do tance!
L : No jo. Já týdle muzice moc nerozumím. Převzatý hity a slovům není moc rozumět
a mám takovej dojem, že myslí akorát na prachy.
J : Koukám, že nejsi fanoušek. Je vidět, že nejsi místní.
S těmadle klukama jsem hrála ještě před pár rokama na indiány, a ať hrajou
co hrajou, je mi to blízký a ráda na ně chodím.
L : Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout...
J : Ne, můžeš mě chytit pevnějc...
L : Nehrajou zrovna nejrychlejší písničky..
J : Vadí ti to?
L : To já jen tak.
J : Do prdele, to už je půlnoční přestávka? Doufám, že pro mě naši nepřijdou..., je mi tady fajn.
L : Nechceš se jít napít?
J : Ježíš voni už nemaj desítku!
L : A za chvíli nebude ani dvanáctka...
J : Hlavně, že je dneska třináctýho...
L : Jsou to stejně divný věci, všechny ty čísla. Jsme na ně dva a věru nevím, jak bych je mezi nás rozdělil.
J : Promiň, ale ty jsi taky divnej.
L : Ehm, hm.
J : Divný číslo. Jsi asi sám i uprostřed přátel. Sám je hrozně divný číslo. Rozhodně to není jednička ani dvojka.
L : Třeba jsem sám a přitom mám na sobě a v sobě miliardy blbostí.
J : A teď si k tomu přidej, že když spojíš dvě těla, je to všechno dvakrát. Dvakrát nevím kolik.
L : Dvakrát sám.
J : Před náma, jestli souhlasíš, teď hraje jedna kapela, tak půjdem tancovat.
L : He??? (neslyší)
J : Pojď! (bere L. za ruku). Mám tu spoustu známejch, asi budou naštvaný, že se s nima nebavim.
L : To bych nerad, aby sis něco nerozházela...
J : Ále, jednou to beze mě taky vydrží.
L. se rozhlíží : Když se tak koukám na ty lidi, jak praskaj jak sklenice, doléhá na mě tíseň... asi taky proto, že když se zamyslím sám nad sebou.... mám teď takovej pocit, jako bych se otáčel kolem svojí osy a nemůžu se zahlédnout...
J : Jsem už trošku opilá, tak mi to moc nemyslí, ale povídej mi ještě něco....
|
|
|
