TOTální E Magazín


	ISSN 1214-3529 Neděle 7.7. Bohuslava

Všechny rubriky

Próza

> Próza

> Povídky

> Fejetony

>		Úvahy

> Pohádky

> Životní příběhy

> Cestopisy, reportáže

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.

Téma
Autor: j'en ai marre (Občasný) - smazáno

centaur (Občasný) - 21.1.2006 > Zdravim. Musel jsem si to precist dvakrat, nez jsem si ujasnil o cem vlastne pises a jaka je struktura textu (tj. co je ilustrace a co je nosna myslenka); takze formalne to pro me bylo trochu nesrozumitelne. Mnohem podstatnější je však věcná stránka úvahy, už proto, že jí vlastně apeluješ na vstřícnost vůči relevantním a naléhavým myšlenkám a že tím též nepřímo obhajuješ postoj kdy benevolentně přehlížíme drobné formální chyby a snažíme se pochopit, co ten druhý myslí. Nevím přesně u čeho začít a proto třeba takto netradičně: čtenářka Bell shrnula svůj dojem z tvého článku způsobem, který mi připadá naivní a značně zjednodnušující "poselství" tvého příspěvku - na druhou stranu je nutno přiznat, že ten příspěvek je napsán takovým stylem, že k takovému závěru (" Ano přestáváme naslouchat, přestáváme číst, stáváme se diváky.") snadno vede. V závěru píšeš: "Informace, vědění, obrazy, hudba, poesie – to vše je k ničemu, pokud včas neslyšíme, o čem má být řeč." Naznačuješ, že recepce informace v jakékoli podobě má dvojí charakter: jednak příjem významu jako takového (aboutness) a též příjem naléhavosti či relevance této informace, resp. její posouzení. Zatímco pouhý příjem významu je triviální a a-morální záležitostí (tj. mimo sféru morality), příjem či posouzení její naléhavosti je morálním problémem. Zatímco první dělá každý, první zároveň s druhým dělá málokdo a měl by - toť parafráze Bellina závěru. Jinými slovy jde o rozdíl mezi slyšením a nasloucháním. Otevírá se tak první problém: svým slovníkem s resonancí a "slyšením o čem má být řeč" naznačuješ pasivní charakter subjektu při rozpoznávání relevance či naléhavosti nějaké informace - to přece není vůbec tak jednoznačné. Naopak bych řekl, že intuitivně přijatelnější je názor, že je to subjekt, který na základě rozumění významu informace určuje její relevanci a to především ve vztahu k němu samému, ať už k jeho pragmatickým cílům nebo jeho vznešeným ideálům. Tento rozbor je možná příliš technický a zbytečný, protože v tvém příspěvky očividně nejde o to, kde se konstituuje relevance informace, ale spíše o metaforické vyjádření myšlenky, že některé události a informace jsou důležitější než jiné, že se nás v širším slova smyslu týkají a že bychom od jejich naléhavosti neměli odvracet tvář. Jestliže však, jak to naznačuješ (popř. jak jsem si to já vyložil), mají informace a události svoji hodnotu a naléhavost, které bychom měli naslouchat, pak stojíš před nelehkým úkolem odlišit relevantní od irelevantního a naléhavé od bezpředmětného - což v posledku budeš muset rozhodnout podle událostí samotných. Jistě - můžeš se odvolat na jakési měřítko zdravého rozumu, podle kterého je katastrofa v Pakistánu a fotka plačky nad zemřelým manželem důležitější než krach Enronu a fotka hysterické holky z reality show, ale takový zdravý rozum je ještě problematičtější, protože není jasné, zda znamená nějakou hodnotovou a racionální normalitu ve smyslu common sense, nebo zda jde o humanistický ideál zdravě smýšlejícího člověka, jenž by měl být platný napříč kulturami... těch problému by s tím bylo víc než dost. Ty samozřejmě nic takového v příspěvku netematizuješ, protože je to poněkud beznadějný projekt (popsat nějaké hodnoty a kritéria relevance informace apod.) a není na to třeba ani moc prostoru - nicméně se pak musíš nutně, byť skrytě, odvolat na nějakou naši intuici ohledně toho, co je relevantní a co ne, popř. jak je to s tím nasloucháním. To já nemám moc rád, přijde mi to trochu jako apel vhozený do pléna typu "lidi, mějte se přece rádi" a předpokládá se, že důvody si každý najde sám, popř. že už je zná a jen si je odmítá přiznat. Tolik tak nějak volně k otázce určení relevance. Citace Kosíka a zmínění informačního boomu nepřímo naznačuje, že lhostejnost vůči naléhavým tématům je moderní záležitost - Kosík to přímo přisoudil minulému století. Ty sám jsi to nikde v textu netvrdil, ale ani nevyvrátil, tak si jen dovolím poznamenat, že to IMHO není tak jednoznačné a že jsme nyní stejně lhostejní jako kdykoli předtím, možná i míň; že ta naše lhostejnost pouze září díky kontrastu s obrovským množstvím informací a témat, které se na nás hrnou. Kdybych to měl přirovnat k jídlu: dřív byli lidé hladoví a tak snědli na co přišli, my máme jídla přebytek a tak nesníme všechno - absolutně toho však sníme stejně jako lidé dřív a to, že nám něco zbylo nemusí nutně znamenat, že si toho nevážíme, popř. že to, co konzumujeme, konzumujeme s menší chutí. Ostatně, mám za to, že je obecná tendence idealizovat si doby minulé a představovat si dřívější lidi jako ty upřímnější, vzájemně se respektující, skromnější atd. Řekl bych, že o minulé době máme zásluhou různých převyprávění a idealizujících interpretací stejně romantické mínění, jako máme díky Němcové Babičce představu o venkovu za císaře pána. Řekl bych naopak (a nyní netvrdím, že v textu zastáváš opačný názor, pouze rozvíjím svou myšlenku), že současná doba s novmi informačními technologiemi a globalizací přináší zcela nové morální nároky na každého člověka jako "občana" té globální komunity/společnosti. Nikdy předtím asi lidé nestáli před odpovědností, že sebemenší jejich blbost může globálně ovlivnit světové dění - ať už je to orální sex v Bílém domě nebo zpřístupnění zpívajícího žabáka na netu. Vycházím z toho, že člověk má značně omezené kognitivní schopnosti a to se týká i jeho kapacity pro morální, zodpovědné rozhodování - nároků spíše přibývá, než ubývá a člověk je mnohdy nezvládá, což vede k odmítavé reakci, kvůli níž se může dostat do ještě méně zodpovědného stadia, než bylo to "normální" o x let zpátky. Rozdíl mezi zrakem a sluchem mi nepřijde tak zásadní - pouze na ilustraci možnosti "nedívat se", což je, myslím si, do značné míry možné i u sluchu. "Právě v médiu (mluvené slovo nebo písmo ) je nesen vzkaz. Vzkaz písma, mluví o hláskovém písmu, je fragmentace, rozpad. Perspektivy - jejich rozdílnost - jsou pramenem nedorozumění, navíc nás odvrací od celku. Na tom je založena Guttenbergova galaxie, podle které McLuhan pojmenoval svou zásadní knihu." Nevím v čem je vzkaz rekonstruovaný ze zvuku méně fragmentární, než ten z obrazu - v obojím případě přece dochází k transformaci na nějakou obecnou sémantickou strukturu, která je konceptuální, a tedy ani obrazová, ani zvuková; ale nejspíš mi jen uniká Luhanova metafora. Na závěr se snad jen vrátím k té resonanci: pokud tu metaforu rozvinu dále, pak to, že v nás nějaké téma neresonuje, je dána jednak tématem samotným (jeho vlnovou délkou), ale také, a to především, materiálem z něhož jsme my sami - tedy to, jestli mě něco osloví nebo ne, záleží na tom, jaký jsem - a tím pádem už to není morální otázka, protože zde není žádné rozhodování přítomné - aspoň ne v onom aktuálním momentu, pouze v těch předchozích, kdy se rozhodujeme, jakými vlastně budeme, kdy se tvoříme. Tím se dostávám k myšlence, že je možná lepší žít tak, a snažit se být takovým člověkem, aby se mnou naléhavá témata resonovala, místo toho, abych se snažil teď aktuálně přistoupit k něčemu naléhavému a nechat se tou naléhavostí prostoupit - neboť to bude nutně pomíjivé, ona naléhavost vydrží jen tak dlouho, jak budu chtít. Jinými slovy: začít s proměnou sebe, aby témata ke mně přistoupila sama, místo abych se já snažil přistoupit tuhle k tomu, tuhle k onomu tématu. Řečeno s notnou dávkou existenciálního patosu: tvořit se tak, abych mohl žít; nikoli žít proto, aby se mohl tvořit.

		<reagovat

Reagovat na tuto poznámku u příspěvku

Odpověď se také zašle uživateli centaur
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku

<jméno

e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + čtyři ?

Napsat autorovi (Občasný) Nepublikovat mimo Totem.cz

Addictive Zone Orbital Defender Game