j'en ai marre (Občasný)

Ahoj Centaure,

díky za reakci, je opravdu podrobná a donutila mne k zamyšlení a zpětnému pohledu na můj esej, co víc si přát. Hned v počátku píšeš, že nedokážeš rozlišit nosnou myšlenku a ilustraci. Je sice pravda, že to je vlastně problém jazyka obecně (tak třeba metafory), a také toho, že právě při psaní esejů se nechám víc než jindy obrazem „vést“. Nicméně, domívám se, že obě složky je možno odlišit.

Nosnou myšlenkou je pro mne povaha vzdělání (sem nepočítám jen školu, ta již na něj monopol dávno nemá, měla-li): Nevzdělávat se k otupělosti, ale k citlivosti; nikoliv k umlčování, ale k poslouchání. Nezabydlet se ve svém jazyce. Pokusím se „převyprávět“ svůj esej z tohoto hlediska. Jestli někomu vadí, že analyzuji vlastní dílo, tak nechť věří, že tak činím proto, že se chci něco naučit. Nic jiného ostatně od totemu nečekám.

První část bych mohl nazvat Neotřesitelnost jako volba. Moderní doba je dobou růstu. Stačí jen vygooglovat toto slovo, podívat se do nadpisů novin, do názvů knih, placených kurzů atd. Samozřejmě se to promítlo i do vzdělání, ale i vědění obecně. Kdo chce růst, musí mít pevný základ, musí být neotřesitelný – proto ta kamenná řada klasiků. To s sebou nese také to, naučit se „řešit“ vše otřásající, neboť to je proti růstu. Opět ke klasikům: myslím, že by neměli být považováni za základ jistoty v dynamickém světě, naopak, dobrý klasik dokáže žít s touto dynamikou a přitom se jí nepoddat, stále znepokojovat. Jako ilustraci zde používám Kafkův lid, který přes evidenci žebrákovy tváře, zvolil si považovat za důležitější archaickou podobu jazyka z letáku. Tak málo stačilo, aby se zprávou nenechali otřást.

Druhou část bych mohl nazvat Zabydlet se ve svém hlase. Hlavní myšlenkou je zde selekce informací. Tvrdím, a to nejen obrazně, že zrak nám umožňuje daleko lépe filtrovat to, co se k nám dostane. Sluch je neustále ve střehu, slyšíme i to, co se děje mimo naši perspektivu. Jinými slovy, zatímco řešíme problém v našem zorném úhlu, sluch nás může varovat, že se děje něco za našimi zády. Z hlediska tématu eseje: sluch je daleko méně selektivní, svolný ke kontrole. A hlavně: řečí k nám mluví druzí lidé. Často mluví když to nejméně potřebujeme, a nejdou k umlčení. Máme nad nimi, nad jejich slovy, malou kontrolu – mohou námi otřást. Hlavím obrazem této části – ke kterému je McLuhan (o tom řeč níže) jen otevřením – je Canettiho Kiel, který na sebe, když už chce slyšet hlas, nechává mluvit jen sebe ústy svých papírových oblíbenců.

Třetí část by mohla nést podtitul Vzdělaností k hluchotě. V eseji se opakuji několikrát téma „nebýt rušen a růst“, to se samozřejmě dostalo i do vzdělání. Uzavřenost univerzit – prostorová, ale hlavně tématická (dovolte, toto přeci není téma na akademickou půdu!) mne trápí. Dostáváme se tu k problému relevance, o kterém píšeš. Dobře jsi odhadl proč jsem se nepustil do definování. Domnívám se, že tohle je právě ten „personal firewall“, který si musí nastavit každý sám…Jenomže, a to je v duchu myšlenky eseje, relevance je věc vyjednávání s druhými lidmi a druhými jazyky! Agenda setting, řečeno mediálně, bychom si měli dělat podle toho, co trápí nejen nás, ale druhé. Zatímco se díváme jedním směrem, je třeba naslouchat, zda-li se raději nemáme otočit. Myslím, že přinejmenším tradice vzdělání, jeho sebepojetí jde přesně opačným směrem. Rozšiřuji to i na oblast informovanosti obecně, což myslím platí.

Píšeš, že komunikace jako resonance činí jedince příliš pasivním. To není pravda, neboť resonanci lze kultivovat, lze ji i ztratit (například nějakým mezním zážitkem). Rezonance je citlivost na malé rozdíly, a to se dá kultivovat. Například, vzhledem k typu našeho vzdělání jsi k mému eseji citlivější než někdo jiný. Ano, je to hodně podobné jako poslouchat a naslouchat.

Ještě jednou se krátce vrátím k tématu relevance. Pro mne je hodnotou informace rozhodnutí, které je základem činu (často však činem samým). Informace – a teorie entropie znáš asi lépe než já – má smysl, vede-li ke změně. Ve filmu Historie jednoho tajemství jde režisérka po stopách smrti své matky, která – jak se ukáže – se rozhodla potratit své třetí dítě, což bylo až do roku 1975 ve Francii zakázáno. Nikdo z lékařů jí nepomohl, báli se trestu, ale poradili jí jak „to udělat sama“. Následky toho nepřežila. Když se režisérka po třiceti letech ptá matčina gynekologa na okolnosti, nechce o tom mluvit, jeho první otázka je: Co to změní? Je to ta nejlepší otázka, kterou mohl položit, jen její v odpovědí na ni se spletl: změní to, vnese to novou diferenci do francouzské historie; je to políček zemi svobody. Ukáže to také to, že existují „ženské“ mezníky v historii, které nejsou v učebnicích. Rozhodnutí, které to může ovlivnit může být rozhodnutím politickým – nevolit někoho, kdo toto dopustil.

Pokud jde o „zlaté časy minulé“, jak narážíš u McLuhana. McLuhan byl velikým „prorokem“ věku, který nikdy neexistoval a přesto se měl vrátit. To je má hlavní námitka – uvízl v pasti retropie: opravdu si nepřeji, aby nová společnost měla strukturu kmenu (tribe) jedné vesnice. Jeho postřeh o roli zraku a sluchu v kultuře však považuji za dobrý nápad. Analyticky je anachronická (nevím, co by nám to mohlo říci o čtení bible na CD), nicméně jde o to, že to orální kultury musí být více face-to-face, mají větší kontrolu kontext, perspektiv. Kultury písma nikoliv. Vtip McLuhana – a v tom myslím byl novátorský, je právě to, že sdělení nelze redukovat na „nějakou obecnou sémantickou strukturu“; patří k němu také situace, které vytváří (mše v kostele a sledování mší v televizi je přeci rozdíl!), situace, které sdělení podmiňují. McLuhan jako kamenný klasik, to je největší omyl mediálních studií. Nicméně, číst se dá…ale opatrně.

Doufám, že výše napsané není zcela zbytečné, neboť bych nerad znehodnotil čas, který ty jsi věnoval své reakci. Já ti za ní ještě jednou děkuji.