j'en ai marre (Občasný)

Ahoj Ztratilo,

globalizace x citlivost: tak netvářím se, že na tohle mám odpověď, snažím se jí tvořit svým životem, hledám cestu jak důstojně žít s tím, co vím. Nicméně, každý může udělat jednu věc: když o něčem vím, tak nemlčím, když to jiní přehlížejí. Tak například, když proroci růstu říkají, jak se lidstvo pozvedlo za posledních pár století, jak se máme dobře, je třeba dodat, že jejich tvrzení ma sakra omezenou geografickou platnost! Navíc, můžeš dnes díky panem prezidentem Klausem tak nenáviděným mocichtivým neziskovkám pomoci sama, třeba adopcí na dálku. Všem kritikům tohoto projektu říkám: proč to neudělat?

Pokud jde o hluché a slepé: neříkám, myslím, že ani z textu to neplyne (kdyžtak ukaž kde, třeba jsem to napsal neobratně), že slyšet je víc než vidět. Říkam jen to, že jsme kulturou obrazu (image) natolik, že přestáváme naslouchat. Ale zpět k tvému dotazu. Je to jistě mezní příklad a odhaluje jednu zásadní věc: Slepý, narozdíl od zaslepeného, si ztrátu zraku nezvolil. Proto píši, že neotřesitelnost je volba.

Píšeš o jistotě a bezpečnosti. Není to však samoúčel? Tak například, dovolím si být osobní, jistou výhodou mé stáže v USA bylo to, že jsem tam byl sám - s časem jsem hospodařil podle svého a plánoval si téměř vše sám. Nemusel jsem se o svůj život s nikým dělit. Bylo to bezpečné a jisté, neboť druzí, a zvláště ti blízcí, mohou zneklidňovat a nabourávat. Žít sám je velmi pohodlné...Věřím však, že nejlepší cestou životem je žít s druhými. Zktátka, jistota a bezpečí nejsou samy o sobě nějakým dobrem: vždy se ptejme, čím za to platíme. To je motivem mého eseje: považuji cenu za neotřestitelnost za příliš vysokou.