Sto veselých prasátek

     V daleké zemi, za malým kopcem a vysušeným mořem, žilo spokojeně sto veselých prasátek. K životu toho moc nepotřebovala, běhala po loukách, čvachtala se v rybníce a k snědku se vždycky něco našlo, i když toho nebylo moc. A protože byla veselá, nesl se jejich křik a veselé chrochtání široko daleko, ale i blízko. Tedy zblízka to byl jekot jako siréna, takže se stádečku každý rozumný poutník mohutně vyhnul. Prasátka byla také neuvěřitelně líná, takže o úklidu jejich louky nemohlo být ani řeči, natožpak o nějaké práci. Prasátka byla taky trochu pohublá, louka zdupaná a rybník kalný. Jednoho dne se do jejich kraje přihrnul starý vlk, který už to měl sečtený a vycházelo mu, že bude žít už jen sto dní...a tak si lehl pod kopec a těšil se, že bude mít každý den k obědu jedno pohublé prasátko, které ho navíc nějak pobaví a tak mu ukrátí dlouhou stařeckou chvíli, která byla jinak samá mrzutost a bolest. Louka pojednou ztichla a sto veselých prasátek zíralo na nového kamaráda, který ale vůbec nebyl veselý. Ani na chvíli je nenapadlo, že je přišel sežrat. Tak jen přemýšlela, jakou hru by s tím novým klukem mohli hrát. Vlk dělal jako že nic, nenápadně si je prohlížel a čekal, které se k němu skutálí jako první. Nepočítal s tím, že se to velké klubko přivalí k jeho tlamě najednou. A to se taky stalo. A protože byl starý a nerozhodný, dal se s nimi do řeči a myšlenky na jídlo odsunul na druhou kolej. To jsem ti ještě nestačil říct, že k louce plné prasátek nevedla žádná silnice, jen dvě koleje, ale vláček po ní nejel kam až paměť tohoto kraje sahá. Zatím probíhalo seznamování, vlk, protože byl starý, tak toho hodně viděl a zažil a tak mu tlama mlela, až vrzaly její vyběhlý panty. To skřípání šlo prasátkům trochu na nervy, tak přestala být za chvíli svá. Nenápadně se začala vytrácet, až zbyla jen ta první řada, kterým bylo blbý odejít a tak měla ohledy. Vlk vyprávěl o hloupý karkulce, třech prasátkách...to tedy začalo první řadu zajímat, protože v životě neslyšela, že by si jakákoliv prasátka stavěla nějaký domečky. Když byla řeč o prvním, jak bylo líné (veselá prasátka pochvalně zamručela) a stavělo si dům jen ze slámy (prasátka obdivně vydechla a tenhle příběh je zajímal čím dál víc).....a jak vlk zamlada mocně foukl a prasátko bylo nejen bez domku, ale beze všeho a muselo utíkat k druhému, co mělo domek ze dřeva. A protože to bylo také líné prasátko, tak domek byl akorát na jeho tělo, a tak ve dvou v něm praštělo. Tu přišel znovu mladý vlčí frajer, nafoukl svou mohutnou hruď ...a frnk! břink! ...prkna se válela v prachu a dvě prasátka s pytlem strachu klepala u kamenného stavení. To jsem ti ještě nestačil říct, že tomu třetímu pilnému prasátku se ta dvě smála, že se tak dře a proč taky a hle, teď visely jejich oči na klice a život na vlásku, když nadutý vlk, jistý si trojnásobnou večeří, pomalu pyšně kráčel po cestě klikatící se k domku. No, ta dvě prasátka musela dlouho klepat a odprošovat uraženého kamaráda. Ale když ten pilník uviděl v zatáčce tu vlčí obludu, otevřel a vpustil je dovnitř. Vlkovi trochu cukalo v koutku, téměř se nemohl udržet, ale jen tak pro formu se zase nadechl a foukl mocným dechem. Nic. Sto veselých prasátek už zase stálo v kruzích kolem vyprávěcího vlka, protože příběh to byl opravdu napínavý a poučný. Starej povídá o druhým, třetím fouknutí a to už cukalo zase prasátkům, protože vlk se dostal do své pradávné role natolik, že se tam na louce otáčel, nafukoval svůj propadlý hrudník a foukal a foukal. Když už to začalo být ohrané a prasátka si pořádně všimla naleštěných tesáků, začal je víc zajímat jejich konec, než ten u starého příběhu. Mrkla na sebe a pak během vteřiny starého vypravěče šoupla do pytle a odnesla ho hodně daleko, že už k nim nikdy zpátky netrefil. Dny starého vlka se pomalu krátily, ještě prý stačil někde v dálce nějakým kuřatům vyprávět o hrozném zážitku s uchechtanými prasátky, ale pak už mu došel dech, zavřel oči a v klidu umřel na zádech.