Potkala jsem Martina na chodbě u svého bytu. Vypadal ospale. Skleslý, přesto upravený, jak to mívá ve zvyku: každý vlas na svém jasně daném místě, lehký odér. Pohyboval se krapet nemotorně, jako by se moc zahloubával do svých myšlenek. Snad se vydal koupit si jídlo, nebo úplně něco jiného, do mlékárny. Modrá mlékárna - to je obchod na rohu, žádný supermarket, ale komorní obchůdek a navíc blízko. Člověk nakoupí v klidu nejnutnější a za pár minutek je opět doma. Martínek si určitě skočil právě tam.
Viděl jsem toho holomka, jak si to šine do obchodu. Určitě zase prochlastal celý den a noc. Je divný. Dřív takový nebyl. To za ním chodívala ještě ta holka. Držela ho nad vodou. Ale už jsem ji dlouho neviděl. Možná si uvědomila, že s ním ztrácí čas, tak si vytrhla osinu ze zadku.
Vsadím se, že nasával se svými stejně beznadějnými kumpány a potřeboval to zajíst. Nebo koupit další flašky. Jen se podívejte do naší popelnice! Plná lahví od rumu a vodky. Všechno jeho práce.
Nakupoval u nás. Dobře učesaný, navoněný a vkusně oblečený. Jen ten jeho pohled. Bez jiskry, kterou vždycky měl. Působil dojmem zhrzeného člověka, který nechce, aby to lidé poznali.
Bral nějaké potraviny, láhev dobrého červeného vína a ptal se po nejdražší bonboniéře. Máme jenom samé obyčejné, takže si nakonec žádnou nevybral.
Seděly jsme s Mařenkou v cukrárně a vychutnávaly si Pařížskou kávu, když vešel mladý pán. Řeknu vám, fešák to byl. Vyšší postava s aristokratickými rysy, hezky rovný. Usmál se na nás i paní prodavačku a zadumaným hlasem se zeptal na dražší sladký dáreček. Asi chtěl potěšit nějakou slečnu. Vybral si moc pěknou krabici s čokoládami. Takovou hezky malovanou. Rozloučil se a odešel.
S Mařenkou jsme se za ním ještě chvilku dívaly. Počkal si na taxíka.
Vezl jsem ho. Nemám rád tyhle naškrobený týpky. Tváří se na vás jako na nějakého debila. Mluví pomalu, abych je snad chápal, nebo co. Nagelovaný frajírek. Skoro to z něj kape a myslí si, že je něco víc. Svítivé oblečení, samá značka a to se potom člověk může křenit, jako tohle hovádko. Bůhví, kde na to bere! Třeba ho ještě vyživují rodiče.
Táhl s sebou igelitku s lahvinkou. Asi chce klovnout nějakou buchtu. Nejdřív mi hezky pomalu nadiktoval cestu ke květinářství, kam si skočil pro tři růže a pak mě stejným tónem navedl na Knížecí. Celou dobu jenom mlčel a tvářil se, jako že strašně mejšlí. Řeknu vám, co mají pod tím gelem. Hovno! A to se tam vařilo.
Někde z časáku nebo bedny obkoukl kukuč osudem týraného intelektuála a teď to vysílá do světa, aby nabalil pipky.
Čekali jsme na tramvaj a čutali si, když kolem nás prošel ten chlápek. Zrovna jsem nezastavil mičudu a odkutálela se celkem daleko. Zrovna se objevil a přihrál mi ji. Celkem slušný kop. Táhl s sebou nějakou igelitku a vypadal, že se ho nic netýká. Proto mě udivilo, že mi pomohl.
Možná, že to udělal bezmyšlenkovitě. Ani se po mně nepodíval. Celkem slušná faleš, jestli to chtěl vážně zahrát na mě. Jinak prostě klika, noo. Jak jinak, než pro mě, že jo? Mohl to blbec kopnout někam totálně do prdele.
Zašel támhle do železářství.
Pamatuji si. Takový vyšší, kostnatý zákazník. Celkem mladý. Koukal jsem, co chce. Musíte mě chápat. Chodí sem hlavně chlapi v montérkách s tužkou za uchem a najednou tohle. Barový typ s lesklou hlavou.
Dlouho se jen rozhlížel, až jsem si říkal, jestli nezabloudil. Na všechno zíral jako na svatý obrázek. Možná to bral jako výlet do technického muzea. Ale nakonec mě celkem překvapil. Koupil si nůž. Pěkně ostrý. Používají ho instalatéři. A k němu obrovský igelitový pytel. Prý na bordel.
Před krámem si pak chytil taxíka.
Nabral jsem ho na Smícháči. Takový ten frajírek na první dojem, říkal jsem si. Ale nebyl tak sebejistý, jak jsem čekal. Skoro bych řekl, že se klepal jako zmoklý pinčl. Třásly se mu igelitky, až mě to sralo. Když jsem prohodil nějaké to slovo, tak se vrátil do bačkor. Pořád se ptal „co, co?“ Choval se jako smažka. Celej mimo. Ve svém vlastním světě. Ale nic z něj netáhlo. Myslím, že v ničem nejel.
Vysadil jsem ho na Vinohradech.
Dával si u nás panáka, možná dva. Dobře, vypil flašku. Ale potřeboval to. Vybadal pěkně pod tlakem. Potřeboval se uvolnit. Už delší dobu dělám barmana a poznám na lidech, co je trápí. A před tímhle stálo důležité rozhodnutí. Úplně to z něj řvalo. Nejistá gesta, zadumanost, prostě jasný příznaky.
Už dříve jsem ho potkávala. Milý a usměvavý chlapec. Řádně upravený. Na můj vkus delší a hubený, ale to se dneska nosí. Mluvil vždycky tuze pěkně, šlo poznat, že se jedná o chytrého člověka. Měla jsem z něj a Milunky radost.
Poslední dobou jsem ho nevídala, až teď. Pořád dbalý svojí vizáže, ale už to nebyl on. Jako vyměněný.
Upjatý jako láhev od sifonu – čekala jsem kdy vypustí vzduch. Šel z něj strach. A když kolem procházel, páchnul po alkoholu! Jeho oči jsem nepoznávala, žádná laskavost, nýbrž chamtivost, zlost a uzurpování z nich čišelo. Nepozdravil, ale vím, že mě poznal. Jsem přece Milunčina domácí a ona nás představila!
Zaslechla jsem neomalené dupání, tak jsem se šla podívat do kukátka. Jako omámený procházel nějaký chlápek. Hned jsem v něm poznala toho Milunčina frajera. Vždycky se mi tak trochu líbil.
Milča mi říkala, že se s ním rozešla. Tak jsem se divila, co tady chce. Zahlédla jsem, jak otevírá dveře od jejího bytu. „Když mu nechala klíče, tak to asi nebude definitivní,“ pomyslela jsem si.
Máme okna naproti sobě. Hezká ženská, rád se podívám, co zrovna dělá. Viděl jsem, jak vchází vyšší atletická postava. Jako zlý stín. Nesla dvě igelitky. Dlouho štrachala v kuchyni. Prostírala a snad i vařila.
Pak si stoupla ke dveřím a čekala a čekala, až mě to přestalo bavit…
|