Milé čtenářky,

jsem stára již třiadvaceti let, však srdce své jsem dosud nezadala. Byl tu muž, ach ano, který toužil ukrást mi je a zamknout do almary své matky vedle kuchyňských zástěr a ložního prádla, aby mi snad poté noc co noc dokazoval, jak šťastna mám býti, že klíč má ve své kapse právě on. Ale ta almara byla jeho matky a měla pouhých třicet palců ramínek, jistě chápete, milé čtenářky, že dovolit muži, jehož úřednický plat mu stanovil bezvyhlídkovou životní jízdu zakončenou pramalou penzí, aby přistoupil ke mně jako muž posvěcený manželským slibem, by bylo ode mě nadmíru nezodpovědné. Jen považte, že dětem bych měla již takto předčasně určit obnošené kabátky s krátkými rukávy a na talíře suché brambory! Nemluvě již ni o tom, že mé ruce vyučené veškerým domácím pracím, rozum můj pečlivě vyškolený nejen k umění péče o domácnost, ale rovněž k patřičné reprezentaci svého budoucího chotě, a to, pozor, ve čtyřech světových jazycích; vytrénovaný schopnostem uspořádat potřebné společenské večírky, to všechno (plus štupování ponožek a stenografování, jež jsem se však učila s vědomím, že sama nikdy toho prováděti museti nebudu) bych měla vložit do náruče úředního šimla, na jehož lebce mimochodem bylo již nyní znáti, že za pár let bude znáti ještě více z její pleti.

Abych vám, drahé a soucitné čtenářky, vyložila celičký svůj tragický osud, musím tedy nyní zopakovat, že své srdce jsem tomuto muži, jenž doprovázel mě celých šest měsíců dennodenně v sedm hodin a pět minut z práce v kanceláři vážených pánů Janský a syn, dovoz a vývoz orientálního koření, kde trávila jsem sekretářskou prací čas, než se naplní můj skutečný životní úděl, a já vpluji s vyvoleným mužem do přístavu manželského a mateřského; až k domovu mých rodičů, že jsem tomuto neodbytnému, ač slušnému (považte, že za celých šest měsíců neodvážil se jedinkrát ni náhodně dotknouti mé ruky) muži své srdce nemohla dát.

Tragédii mého života však, milé čtenářky, u kterých doufám naleznouti ve vašich duších při čtení těchto řádků pochopení a oporu a snad též politování a běd nad žalostností mého nynějšího žití, tragédii mého života však představuje ono „.. a syn“ v názvu firmy, u nichž jsem v ten čas pracovala. Ach ano.. byl mladý, postavy atletické, kučeravých vlasů a hlubokých uhrančivých očí. Zpočátku choval se ke mně příkladně zdrženlivě, potom však potajmu, aby nikdo z kanceláře a nedejbůh snad otec jeho nevytušil, nosil mi květiny a schovával milostné lístky mezi klapky mého psacího stroje. Párkrát jsem si též spolu vyšli do biografu a.. dokonce už na osmé schůzce, když doprovázel mě z biografu, vtáhl mě do stinného koutu mezi keři v místním parku a tam mě vášnivě líbal, a já.. nyní věřím, že mi čtenářky uvěří, že ještě i dnes, když tato slova píšu, ruměncem zalije se mi tvář.. a já jej poté ani udeřením dlaně o jeho tvář za jeho troufalost neztrestala! Čtenářky jistě pochopí mé rozpaky a domyslí si již další vývoj mého příběhu sami.. Ano, nejednou se poté tento strašlivý poklesek proti mravnosti i Bohu opakoval. A jednou..

Jenže tihle „..a synové“ nemívají úmysly zpravidla čestné, což jsem já ovšem, dívka sotva dvacetiletá, tehdy ještě netušila.. Co bych nyní dala za to, abych pro malého Leonka měla alespoň obnošený kabátek a suché brambory na talíři, když bych navíc ještě mohla choditi mezi lidmi s hlavou vztyčenou a hrdou!

Svěřuji se vám, milé čtenářky, se svým pohnutým osudem jen proto, abych vás varovala a nabádala k obezřetnosti, aby váš osud nevyjel na stejnou kolej hanby jako ten můj. Věřím také, že vedle pochopení naleznu ve vašich čistých srdcích i cit hodný anděla, jež by mě nejen neodsoudil, alebrž v milosrdenství kolébán poslal alespoň pět korun na adresu „slečna Máša Jimková, Nové Sady č. p. 67, Brno“, které by jistě pomohly, abych alespoň na chvíli nemusela s malým Leonkem živořit…