Splynutí

Políbím poslední schod a vypjatou hrudí protrhnu cílovou pásku.

Pastelem, co rudý je tak, že podzim bledne závistí,

namaluji červánky na tvou tvář a uslyším, co už jsi řekla dávno.

Natočím starý gramofon, pohladím vinylovou krásku

a vyzvu k tanci Edith Piaf.

Do prostoru rýsuješ nejjemnější křivky svého těla.

V té nekonečné vteřině, v okamžiku, kdy projde velbloud uchem jehly,

dokonáno jest.

Najednou zazněla. Píseň bílých vran.

Píseň bílých vran

O louce kopretin a slunečních paprscích,

zlatících hrob malého prince.

O vlaštovkách, které v nekonečných dálkách sešívají oblohu a vůni šeříků,

ta nejvíc chutná s ranní rosou.

O obláčku kouře z fajfky Hanse Christiana Andersena,

co roztopí srdce ledové královny.

A z vděčnosti té chvíle, nám napíše další kapitolu.