|
| |
 |
|  |
Bylo nebylo…
jedno smutné království, kde jak na potvoru všichni spali. Spalo služebnictvo, spali dvořané, spal pan král, i havěť ve stájích klimbala. Ani kohout nekokrhal, na pastvinách krávy nebučely, spalo celé království.
Jednoho letního dne zrovna když slunce bylo nejvýš a pálilo jak jen mohlo, zavítal do tohoto království mladý princ Jiří se svým jediným za to však věrným sluhou Martinem.
Když už se blížili k zámku, princ málem dech popadal, jelikož těžkou zbrojí opásán byl, ale ani sluhovi se moc pohodlně nešlo, jelikož veškerá zavazadla nesl právě on. Tam kde dříve byla studna, se v tomto okamžiku nacházela pouze díra nepropustně zarostlá šípkovým křovím. Princ vytasil meč a jal se prodírat tou houštinou, aby se k vodnímu zdroji propracoval.
Nebylo to nic jednoduchého, protože oba byli na cestách již dost dlouho a meč byl tupý až hrůza. Přesto po slabé půl hodince se princi podařilo propracovat až k otvoru v zemi. Jaké však bylo jeho zklamání když zjistil, že tuto studnu používají podaní co by jímku na odpad. Jiří si dvakrát kýchnul a znechuceně se otočil na podpatku.
„No co naplat, musíme hold požádat o džbánek vína někoho v zámku.“ pronesl, jako by se nechumelilo. Martin si povzdechl a radši to nekomentoval. Věděl že princ v mládí upadl na hlavu a jeho IQ tím dost utrpělo.
- zeptejte se někoho, když spí…
Raději moudře pokýval hlavou a začal se ubírat k hlavní bráně. Ta byla otevřena dokořán a tak alespoň s jednou věcí si nemuseli dělat starosti, jak se dostat dovnitř.
Na nádvoří si princ opět připomněl, že je ve spícím království, když uviděl vrabčáka před sebou na zemi a ptáček ne a neodletět stranou.
Chudáček – už to má za sebou.
Princ svým těžkým krokem míří rovnou ke dveřím nad nimiž znak jasně upozorňuje, že se jedná o zdejší krčmu.
Zprudka rozrazí dveře a jde dál. Ojojoj… co se to ovšem stalo. První dva kroky byly v pohodě ale následující, již na ztrouchnivělé podlaze prince neudrželi a ten se včetně svého těžkého brnění sesunul o patro níž do hospodského sklípku. „Jé, já jsem v ráji…“ Martin nahlíží dírou v podlaze zvysoka na prince. Ten se uvelebil mezi několika soudky a již z jednoho čepuje červené víno. Pohárků se všude válí hromady, takže se jednoho hned ujímá a jeho putování světem má hned svůj cíl. „Ale princi, princezna zajisté čeká…“
„Čekala tak dlouho, že i podlaha shnila, počká tedy ještě chvíli…“ dostalo se Martinovi odpovědi. Jelikož viděl, že s princem z krčmy nepohne rozhodl se, že půjde na obhlídku zámku sám. Vyšel zpět na nádvoří a rozhlédnul se po okolních zdech zdejšího panství. Kdyby se to tady zrenovovalo bylo by tu hezky, pomyslel si.
Když dokončil obrat o tři sta šedesát stupňů, všimnul si malých dvířek, taktéž značně zarostlých křovím na úpatí jedné vysoké zdi. Shodou okolností princ před vstupem do hospody upustil svůj meč a tak se jej Martin v tomto okamžiku ujímá. Když prosekává houští napadne ho, že v tomto království asi dlouho nepršelo, protože šípkové růže jsou značně povadlé a seschlé. Je to jen okamžik než se dostane až ke dveřím, když tu se obloha zatáhne, zablýská se a hrom ohlásí příchod bouřky. „Vzpomeň milión.“
To již Martina nijak netrápí, protože se mu podaří dostat za dveře kde je sice šero, ale útulno. Pomalu jeho oči přivykají novým podmínkám a když už se mírně rozkouká po nevelké hale, všimne si postavy rytíře jenž opřený o halapartnu klimbá ve stoje. Jen zakývá s pochopením hlavou, přisune mu jedno z mohutných křesel a s myšlenkou na bolavé nohy do něj strká. Rytíř s lomozem usedá.
Další kroky Martinovi vedou do velkého sálu, kde je mnoho spících postav a když vidí, že mnoho jich stojí a křesel je málo, upouští od svého dobrého úmyslu všem ulevit a jen kolem nich prochází s nechápavým výrazem v obličeji. „Vždyť oni se dokonce ze spánku usmívají“ pomyslí si při pohledu na skupinku dvorních dam. Jedna uprostřed mezi nimi mu dokonce svým způsobem učaruje, protože je přibližně stejného věku jako stále svobodný Martin. Tak dlouho se na ni se zalíbením dívá, že málem přehlédne v jednom rohu sedícího pana krále. Jako slušně vychovaný sluha před majestátem poklekne a ukloní se. Hned mu však dochází, že pokynu ke stanutí by se v tomto království asi nedočkal a tak s trochou nejistoty poodchází do jiného sálu. Dlouhé točité schodiště jasně naznačuje kam se ubírá, jenže i Martin je člověk a jako každý člověk má potřebu jíst a spát. Jeho žaludek se hlásí o svá práva a tak mu nezbývá než se jít poohlédnout po něčem k snědku…
Několik místností i pár sálů musí projít, aby přišel k zámecké kuchyni. Jo, tak tady nikoho nohy bolet nebudou. Kuchaři a kuchtíci všichni do jednoho sedí a spí. Hned si všimne dvířek do spíže. Jsou stejné jako na hradě prince Jiřího a tak jde na jistotu.
Ale ne, co se nezkazilo, snědly myšky tulačky. Jen vysoko u stropu visí štangle salámu, ke které se mršky nedostaly. Sluha je zachráněn a i princ si přijde na své. No jo, kde se toulá princ? Martinovi je hned jasné, že prince najde tam, kde ho zanechal svému osudu, protože zkušenosti z dřívějších dob mu jasně naznačují, že pro dobré víno by princ Jiří válku vyhlásil.
Teď se však pro prince vracet nemá smysl, stejně by ho od jeho nálezu asi nedostal a tak jde hledat princeznu sám. Jedno schodiště následuje druhé a další a další. Už bych měl být skoro u oblak pomyslí si, když nemůže konce schodů dohlédnout. Zastaví se, aby chytil druhý dech a najednou si všimne malých dvířek u protější zdi. Nedá mu to, aby při svém výstupu za ně nenahlédnul. To co tam objeví, mu vrací všechnu sílu. Princezna sedí na malém otománku v ruce svírá krajkový kapesníček se zaschlou kapičkou krve. Všude na podlaze se válí spousty růžových poupat. Martin se na ni se zalíbením dívá a málem by zapomněl, jak se budí princezny. Už jako malému chlapci mu babička vyprávěla, jak to v pohádkách chodí, ale jeho mysl je teď zatemněna krásou spící dívky.
Nekonečné minuty ticha a pohledu na toto stvoření přeruší křik opilého prince. Nechápe, kde se vzal v zámku jeho meč a tak se domáhá vysvětlení od sedícího rytíře. Ten si ho však nevšímá, což Jiřího ukrutně rozčiluje. Martin by nejraděj seběhnul do přízemí a všechno vysvětlil, ale nechce se mu opouštět nalezenou princeznu. Jako blesk z čistého nebe k němu dolehne myšlenka políbit dívku a aniž by nad důsledkem uvažoval učiní tak.
V zámku je během okamžiku náramně živo. Jakoby tady nikdo nikdy kletbou neusnul, král se shání po své dceři. Princezna jen co se probere, způsobně Martina pozdraví a již zbíhá schodištěm dolů. Ten je jak přikovaný z toho mumraje, který se zámkem najednou nese. Pomalu se vydává za princeznou. Jiří se konečně dočkal odpovědi od rytíře. Ten jen nechápavě kývá hlavou a přemýšlí, kde se v zámku vzal ten alkoholik. Chce jej vyprovodit ze dveří, ale v tomto úmyslu mu zabrání sám pan král, který prince poznal. Odvádí si ho zpět do velkého sálu, kde již čeká princezna. Ani ji nenapadne, že by ji mohl probudit někdo jiný a tak věnuje princi nejeden úsměv. Král si libuje, že je všechno v nejlepším pořádku, Jiří je šťasten, že princeznu dostane za ženu, celé království jásá. Sluha, coby stín projde postraní chodbou, velkému sálu věnuje dlouhý pohled a ví, že jeho služba u prince skončila.
Na zámku chystají veselku, Martin sedí v dáli u lesa a říká si: „Pohádky snad dobré konce mají, však realitu princové nepoznají.“
Na věži zazvonil zvonec, mému vyprávění je konec.
IX/2001 MARTENS de Adaleans
|
|
|
