Podle scénáře může být natočen filmový muzikál, může být také po úpravách sehrán na divadle.

Děj filmu (představení) tvoří dvě paralelní linie. V první z nich se chystá tajný automobilový závod Memoriál Olgy H., při kterém v ulicích města za plného provozu řádí nadupané řvoucí stroje, pronásledované policií. Hlavní postavou je zde Boris, machistický nadsamec (ztělesněný ctihodným Borisem Cvekem, jenž má k tomu patřičnou míru šarmu), žijící jen pro rychlost, extrém a adrenalin. V druhé linii se odehrává příběh Olgy Hepnarové, vycházející ze skutečných událostí. Zatímco prvou, závodnickou linii, hrají skuteční herci, druhá je zpracována animací ve stylu South Parku, lépe ještě mizernější (vystřižená fotografie nalepená na tělo z útržků papíru), na divadle pak loutkami.

V první polovině se odehraje obvyklá expozice, nebo možná méně obvyklá, pokud někoho něco napadne. Vidíme přípravy na závod, prostřižené s trudnými životními událostmi nikým nechápané dívky. Zatímco motory jsou v garážích laděny ke stále většímu výkonu, nenávist Olgy narůstá. Písně neohrožených řidičů, navzájem se vyzývajících k souboji, se prolínají se zpěvem Olžiným. Po nutných peripetiích dochází k hlavní události. Závod je odstartován, Olga nasedá do náklaďáku. Všechny vozy, skutečné i animované (bídně) se řítí ulicemi. Dynamická hudba.

V klíčové scéně bude znovu recyklován slavný debilní hit Michala Davida "Non stop". Za zvuků veselého popěvku vidíme v rychlých střizích zběsilou Borisovu jízdu a rozmazanou (?) animovanou krabici s fotkou Olgy za volantem. Už nejsem dítě mejdanů, už nejsem módní hit, oba dva vozy se blíží k obtížnému místu. Záběry do tváří vyděšených chodců a animáků na papírové zastávce. Láká mě vůně príma dnů a chci jen nonstop žít. Non stop - záběr na značku Stop - já chci žít non stop - značka přeražena letí pryč, hudba jásá, animované auto trhá na kusy animované chodce, přes záběr stříká skutečná (neanimovaná) krev, Michal David (nonstop) pěje. Vidíme, že animovaný záběr je sestaven na desce, stojící v prázdném skleněném akváriu, do něhož shora ruce (nebo několik) nalévají z nádob krev. Hladina krve rychle stoupá až tekutina zaplní celý záběr. Michal David dozpíval, krátké ticho. Do ticha instantní smích. Střih na vylekaného Borise: "Uff, to bylo o fous".

V dalších scénách, které jsem ještě nevymyslel, je Olga zatčena, Borise zastaví hlídka policie. Zatímco se Boris vytáčí (árie), dojde k procesu. Papírový socialistický prokurátor navrhuje trest smrti - děsivý hudební podkres. Závěrečné řeči (písně) obou stran. Žalobce zazpívá temnou, sugestivní árií, v níž vylíčí Olgu coby démona, jehož se lidstvo musí bez prodlení zbavit. Obhájce jen cosi blekotá, každému je jasné, že prokurátor vyhrál. Stín novinářského mikrofonu na dlouhé tyči asociuje představu šibenice. Dramatická pauza, napětí. Tribunál přichází, je přednášen závěrečný rozsudek.

"...a v plném rozsahu se zprošťuje viny. Rozsudek zdůvodňujeme tím, že tu holku prostě milujem."

Závěrečná féerie animovaných postav, smějící se Boris odjíždí, líbaje pohár pro vítěze závodu, přes zadní sklo vidíme policistu, štastně mávajícího svazkem bankovek. Animované postavy vyběhnou za zpěvu oslavné hymny z budovy soudu, odevšad se sbíhají rozjaření lidé jako v závěrech budovatelských filmů, mrtví vstávají z rakví, navzdory chybějícím údům nesou Olgu na ramenou a odtančí do zapadajícího slunce. Scéna se zatmí a přes obraz jdou titulky:

Dne 6.dubna 1974 uznal Městský soud v Praze Olgu Hepnarovou vinnou z osminásobné vraždy podle paragratu 219 a odsoudil ji k trestu smrti. V odvolacím řízení u Nejvyššího soudu České socialistické republiky soudce Karel Berka rozsudek potvrdil. Olga Hepnarová byla ve věznici na Pankráci 12. března 1975 oběšena.

Pauza v titulcích, zespodu přijíždí další odstavec. Sborová píseň animáků synchronně vrcholí tímtéž textem:

Její duch však kráčí dál.

Stmívačka, konec.