Knihovnice a zároveň archivářka, která místní pobočku knihovny spravovala ,byla na svém místě.To znamená za výdejním pultem. Přebírala vrácené knihy a zdvořile naslouchala a přitakala starší tlusté dámě, která se zřejmě neměla doma s kým rozdělit o zážitky z včerejší reality show na komerční televizi . –Co říkáte na to, že nám vyřadili tu Roxanu? Mě to tedy naprosto šokovalo! Kdyby Dáju, tak neřeknu, ta měla vypadnout už dávno! Nestyda jedna! V tom románu jak jste mi posledně doporučila byla podobná mrcha. Ta kněžna Lazovská ta mi ji úplně připomínala. Přečetla jsem to najednou za jeden večer. Nemáte něco ještě něco podobného?-
Knihovnice zavedla paní k regálu s Harlekýnkami a Večery pod lampou a vrátila se k pultu.-A jaké přání máte vy?-Docela mile se na mě usmála. Kdyby neměla ty brejle, kterým se lidově říká „dna od flašek“, tak je to docela hezká ženská. Odhaduji tak něco kolem osmatřiceti. –No, vlastně jsem tady tak napůl služebně-,snažil jsem se tvářit taky příjemně, v rámci svých možností.-Jsem poručík Hájek.-.Za skly brýlí jsem zahlédl pohled zpola udivený a zpola pobavený.-Tady ale, pokud vím , k žádnému kriminálnímu deliktu nedošlo. Několik čtenářů nevrátilo zapůjčené knihy ani po třetí upomínce, ale na policii jsem to zatím ještě nehlásila!.-
-Nejde o nezodpovědné čtenáře. Ona ta záležitost vlastně tak moc služební ani není. Je to spíš věc, která vzdáleně souvisí s jedním mým případem. Vzpomínám si, že jsem kdysi slyšel jakýsi příběh asi tak z předminulého století, odehrávající se v našem městečku. Vyskytuje se tam , pokud si vzpomínám, nějaký divý tvor, drásající lidem hrdla, nešťastná děvečka, …
-Aha,-kousala přemýšlivě násadku plnicího pera,-vy asi vyšetřujete ty podrápané štamgasty. Pokud se týče pověsti, něco podobného se vyskytuje v místní kronice. Archiválie tady ovšem nemám k dispozici. Musela bych vám to vyhledat v depozitáři a jsem ochotná vám to i nakopírovat. Kdy si přijdete?-
Nevím, co to do mě vjelo.-Tak mě napadlo, slečno knihovnice, jestli bychom to nemohli někde v klidu probrat. Možná budu potřebovat doplnit, některé informace..-
-Ve čtvrtek v pět u Povejšů?- usmála se znova svým nenapodobitelným způsobem. Značně mi to usnadnila.
Ležel jsem pohodlně natažený na gauči ve své garsonce a přemítal nad průběhem dnešního večera. Slečna knihovnice Adéla se dostavila přesně v pět s nakopírovanými lejstry, ale na podrobnosti týkající se té strašidelné historky nedošlo. Kupodivu jsme zjistili, že máme řadu zajímavějších společných témat. V příjemném rozpoložení jsem se natáhl pro složku ležící na nočním stolku, kterou jsem doposud ani neotevřel. Vzal jsem do ruky první stránku z kroniky. Záznam byl psaný pečlivým vystínovaným písmem místního kronikáře. Písmo bylo dobře čitelné, ale text byl psaný starou češtinou s mnoha archaismy, což poněkud znesnadňovalo porozumění . Nakonec jsem se tím prokousal. Ve zkrácené podobě a převedeno do dnešní řeči tam stálo asi tohle:
Před časem se udála v našem městečku divná historie. Panna Ludmila, dcera podruhyně, vdovy po Janu Šimůnkovi, bydlící v čísle 25 nastoupila do statku ke službě. Sblížila se se starším statkářovým synem Matějem a brzy s ním byla samodruhá. Matěj jí nejdříve sliboval, že ji pojme za ženu a učiní z ní paní na statku ale potom podlehl naléhání své matky , Ludmilu zapudil a namísto chudé děvečky přivedl na statek bohatou dceru ze sousedního statku. Nebohá Ludmila zmizela v lese a dlouho o ní nikdo neslyšel. Jednoho dne se vrátila k matce, bledá, otrhaná a vyhublá. Tvrdila, že dítě které porodila roztrhal vlkodlak
Šílenství jí poté zastřelo smysly. Přes den ležela jako bez života, v noci však se z chalupy ozýval řev, připomínající líté divoké zvíře.
Jednoho dne sedlák Matěj vyšel na pole, ale návratu se jeho mladá žena ani stará matka nedočkaly. Když se ho po setmění vydaly hledat, našly na lesní cestě ležet bezvládné mrtvé tělo s rozdrásaným hrdlem.
Hezká historka před spaním. Měl jsem pocit, že se mi dnešní den opravdu vydařil.
Následující ráno bylo jako studená sprcha. Nejdříve jsem celý natěšený volal do místní knihovny, ale slečna Adéla mi sdělila odměřeným hlasem ,že se se mnou nemá čas bavit, protože má plno práce s katalogizací novinek. Zachmuřeně jsem si podpíral bradu a přemýšlel, na čem vlastně jsem. Do toho zazvonil telefon. Volali z ARA místní nemocnice, že tam mají dalšího přepadeného z Hlučavy. Tentokrát byl nejenom poškrábaný, ale šlo přímo o život. Došlo ke škrcení a byl přivezen v bezvědomí. Teď je na dýchacích přístrojích s nejistou prognozou. Jméno-Kabeš Jaroslav.
To byla tedy bomba. Počkal jsem si tři dni, až byl Kabeš mimo nebezpečí a schopen výpovědi, a vypravil se za ním.
Jaroslav Kabeš ležel na jednotce intenzivní péče a téměř z každého tělesného otvoru mu čouhala hadička. Sestra v zelenobílé uniformě naskládala na tác prázdné lahve od infuze a nechala nás o samotě.
-Chci změnit výpověď,-zachroptěl, sotva jsme osaměli. –Nejsem nijak zvlášť pověrčivý, ale vzpomínám si , že mi babička říkala:Nelži, Jaroušku, nebo se ti to vrátí, a teď se mi to splnilo. Splnilo se mi za trest , co jsem si vymyslel…-došly mu síly a položil hlavu na polštář.
-Proboha, vymyslel, ale proč?-Nějak mi nešlo do hlavy, co z toho člověk má, když zbůhdarma stráví dvě hodiny na policejní stanici sepisováním smyšlené historky.
-Věruška potřebovala peníze-zachroptěl znova Kabeš. –Byl to její nápad,..já pro ni udělám všechno..
-Tak moment, Věruška je kdo?-Poznámky v mém policejním zápisníku začaly být poněkud nesouvislé.
-Věruška je moje mladá krásná přítelkyně. Tedy nevím, jestli ještě je, jestli ještě nerezignovala na takového starého blázna…-začal se dojímat. Podal jsem mu balíček papírových kapesníčků, který ležel na stole. Kabeš si utřel uslzené oči a pokračoval.-Jak říkám, vymyslela to Věruška. Potřebovala nějakou tu korunu. Já na tom nejsem tak špatně, abych jí nemohl vypomoct, ale to víte,manželka má doma kasu pod kontrolou. Jak bych vysvětlil, že zmizely tři tisíce. Takže, když se začala objevovat ta záhadná přepadení, vymysleli jsme s Věruškou, že by se to dalo na to narazit. Že bych jako byl jednou z těch obětí.
-A co ty škrábance?-
-To mi udělala Věruška svými nehty. Ona je má hodně dlouhé…doufám že jsme se tím nedopustili nějakého trestného činu?-vzhlédl ke mně s obavami.
-To víte, že by se na to nějaký ten paragraf našel.-povzdychl jsem si.Vtom se Kabeš celý rozzářil, neboť do místnosti vešla slečna v tmavě červených kozačkách nad kolena- bratru tak za tři tisíce. Zářila mnoha úsměvy.
-Věruško!..-Kabeš se snažil pozvednout ze svého lože, ale moc mu to nešlo.
-Takže , pane Kabeš , až budete schopen, zastavte se u nás na stanici k sepsání nové výpovědi.-Odolal jsem pokušení pronést něco sarkastického na Věruščinu adresu a kvapně se rozloučil.
Poslední dobou se téměř stalo pravidlem, že kdykoliv jsem zvedl telefon, na druhé straně drátu mi sdělili něco, co mi mírně řečeno nabouralo plány. Proto mě ten dnešní telefonát zase tak moc nepřekvapil. Zvláštní byl pouze tím , že neznámý telefonista se zapomněl představit.
-Řeknu vám, kdo přepadává ty lidi- trochu zastřený hlas jsem přiřadil zkušeným uchem k velmi mladé ženě, spíš dívce.-Znáte starou Šimáčkovou, jak k ní chodí lidi, aby jim vykládala karty? Dělá to ta její bláznivá dcera. Četl jste kroniku města?.-Zavěsila, takže jsem neměl možnost se zeptat na další pikantní podrobnosti.Zřejmě jsem nebyl jediný , kdo se zajímá o historii městečka a zná moji oblíbenou pověst. Ale z jakého důvodu se snaží do toho zamontovat chudáka starou Šimáčkovou? Mám pocit, že chce někdo odpoutat moji pozornost.
Bábu Šimáčkovou jsem znal z doslechu. Moje bývalá k ní chodila s kamarádkami, aby jim vykládala z karet budoucnost. Jednou se jí podařilo zatáhnout tam i mě, ale kdepak s tím na mě, starého skeptika. Vše nicméně směřovalo k tomu, že mi nezbude, než si udělat další odpolední vycházku,
Jak už u mě bývá zvykem, dlouho jsem svůj záměr neodkládal. V nejbližším volné odpoledni jsem se sebral a vydal se opět směrem z města, tentokrát pro změnu do jedné z okrajových čtvrtí, která byla připojena k městu relativně nedávno. Cestu jsem si pamatoval ještě z poslední návštěvy , a tak jsem asi po půlhodince rychlé chůze stanul před přízemním domkem s číslem 25. Hodnou chvíli jsem zvonil, ťukal na dveře, klepal na okno a dával o sobě různými způsoby vědět, až se konečně v chodbě ozvaly šouravé kroky. Když paní Šimáčková konečně otevřela, napadlo mě v prvé chvíli, že se legitimuji služebním odznakem, ale potom jsem tuto myšlenku zavrhl. Zčásti proto, že nemám rád filmová klišé, ale hlavně z toho důvodu, že jsem v kapse nahmatal pouze občanský průkaz a čtenářský průkaz do místní knihovny, kam jsem se musel řádně přihlásit ,aby ona nevypočitatelná knihovnice byla ochotná se mnou vůbec komunikovat.
Takže jsem pouze slušně pozdravil a představil se svým občanským jménem.
-Vy už jste tady jednou byl,nepletu se? I s vaší paní!-
-No paní, víte, ono už je to trochu jinak-
-Už spolu nejste, že jo. To mě nepřekvapuje, ty čáry manželství se vám pěkně rozbíhaly od sebe. I v tom logru to bylo-jako na dlaní. Nechtěla jsem vám to tenkrát říkat na rovinu, co člověka má potkat, to ho potká ať o tom ví předem nebo ne, a nač vám kazit náladu. No ale pojďte dál ,uvidíme , co teď s vámi.-Vešel jsem tedy za vitální omdesátnicí do tmavé chodby. Usoudil jsem, že to není zase tak špatný nápad, předstírat, že jsem si přišel pro předpověď a přitom nenápadně získat nějakou důležitou informaci. Ovanul mě podivný zatuchlý pach , který mi něco připomínal, co jsem si nedokázal nikam zařadit. Každopádně to byla nějaká dávná vzpomínka, nebo pocit…určitě jste někdy někde taky cítili tu zvláštní neurčitou směs pachu hlíny, staré omítky, možná i kočičích chlupů a chleba sušeného na kamnech. A bylo tady ještě něco navíc, co mě zneklidňovalo.
Co se týče zmíněných klišé, byla paní Šimáčková teměř dokonalá. Svému image jasnovidky se nezpronevěřila ani svým zjevem shrbené babky s jakousi plachetkou na hlavě ani ponurým interiérem domku, kde na zdi měla ve štůsku připíchnutá parte snad všech nebožtíků za posledních pět let. Kolem nohy se mi se mi s táhlým zamňoukáním protáhla černá kočka a navíc nahoře nad námi se ozval dusot a nějaké rány.
-To nic, Lída už je nervozní. Budeme to muset vzít rychle. Počkejte chvilinku tady.-Takže ještě bláznivá Viktorka nahoře v mansardě. Soubor rekvizit byl téměř dokonalý. Nadechl jsem se a sám sobě přísně připoměl, že máme jednadvacáté století a já jsem na návštěvě u obyčejné paní, která pobírá starobní důchod a ve volných chvílích se zabývá vykládáním karet pro zájemce. Takže pokud možno žádné iracionálno a la Stephen King.
Vědma vstoupila do kuchyně. Přistoupil jsem ke dveřím, abych slyšel, jak se loučí s klientem, který přišel přede mnou.
-Takže, pane doktore, jak jsem vám říkala. Dávejte si pozor na muže ve fialovém. A nebojte se, vše se v dobré obrátí.-
Dotyčný se s vrzáním zvedl ze židle, a protože jsem z různých důvodů nestál o to, být zde viděn, odstoupil jsem několik kroků do ještě většího přítmí.
Dveře se po chvíli otevřely a mužem ,který z nich vyšel , nebyl nikdo jiný než můj starý dobrý známý primář Bláha.
Nevím jak vy, ale takové situace, které mě vyvedou z míry, většinou hned neřeším. Prostě jsem tuto překvapivou informaci, že prim. Mudr František Bláha, přednosta psychiatrické kliniky, chodí na seance k jasnovidce, zasunul někam do zadní části mozku, s tím, že se jí budu zabývat později. Jak říkávala Scarlet ze Severu proti Jihu-budu na to myslet až zítra.
Zatím jsem tedy přesunul pozornost k vědmě Šimáčkové, která otevřela dveře kuchyně a pozvala mě dál s gestem obvodního lékaře.
-Uvařím vám kafe, ať se podíváme na ten lógr . Zatím si sejměte. Podala mi ohmataný balíček karet.-Levou rukou, od srdíčka, tři hromádky-Postup už jsem taky znal od minula, takže jsem úkon provedl zcela bezchybně. Škoda, napadlo mě, že si už nepamatuji tu minulou předpověď. Mohl jsem ji zkonfrontovat se současnou situací. O krizi našeho manželství se sice posledně nezmínila, ale určitě napovídala spoustu zajímavých věcí. Oproti mé počáteční skepsi se mě začala zmocňovat mírná zvědavost. Když jasnovidka postavila na stůl miniaturní bílý koflík s kávou, slyšel jsem, že dupání nahoře zesílilo a přidalo se k němu několik nesouvislých výkřiků. Už jsem věděl že je to Lída-vybavilo se mi ,že Šimáčková žije ze svou svobodnou dcerou, která prý není zcela duševně v pořádku.
-Je to s ní čím dál horší-povzdychla si Šimáčková, jako by mi četla myšlenky.-Už ji musím nahoře zamykat. Jinak mi utíká ven jen v košili a dělá ostudu. Já už na to nemám nohy, abych ji honila někde po lese…-
-Kdy přibližně vám utekla naposledy?-zpozorněl jsem. Samozřejmě mě napadly jisté možné souvislosti-to víte, vycvičený analytický mozek kriminalisty.
-No, já nevím,..dva,tři měsíce..-staré ženy se začala zřejmě zmocňovat únava. I já jsem zjistil, že na mě padá v přetopené kuchyni jakási ospalost a malátnost.
-Radši se do toho dáme, ať to máme za sebou-řekla jasnovidka rázně a začala rozkládat hromádky karet po vikslajvantovém ubruse.-Co vás čeká, po čem si šlapete, kdo vám škodí, kdo je vám nablízku…-začala mumlat…
Doma jsem se posadil do svého oblíbeného křesla a pokoušel se konečně , jak tomu rád říkám . „utřídit fakta“.
Tak tedy:útoky v parku se nám pěkně roztřídily do tří kategorií. Za prvé-útok imaginární čili fingovaný-kabešovský. To už je uzavřená záležitost, ledaže bych se rozhodl Kabešovi ještě trochu znepříjemnit život za tu mystifikaci a čas, který jsem s ním musel strávit. To by mě ale stálo další čas a úsilí, které teď budu muset věnovat důležitějším věcem.
Za druhé-útok zištný, vlastně loupežné přepadení-pachateli šlo čistě o zisk . To se dá taky snadno pochopit. No a pak tu máme třetí skupinu útoků, která zcela postrádá logiku. Pachatel oběť skokem z výšky omráčí, podrápe na šíji a její světské statky nechá nedotčeny, Z toho jsem, jak se lidově říká, jelen.
Rozhodl jsem se paradoxně, že budu postupovat od této třetí, nejméně logické části případu.
Namíchal jsem si sklenici Coly s destilátem, který se teď nazývá Tuzemák.
Natáhl jsem si pohodlně nohy na podnožku a usilovně přemýšlel.
Kdo je schopen dělat takové věci? Jedině blázen, napadlo mě. Slovo blázen mi ihned asociovalo doktora Bláhu, léčebnu na kopci a Šimáčkové bláznivou dceru Ludmilu. Pokoušel jsem se najít nějakou souvislost.Z mysli se mi vynořily dvě následující otázky:
Měla nebo má Ludmila Šimáčková něco společného s psychiatrickou léčebnou, potažmo s Bláhou? To by bylo vzhledem k jejímu duševnímu stavu celkem pravděpodobné.
Byla by Ludmila Šimáčková schopna utéct své opatrovnici/byla, jak jsem slyšel/ a přepadat šíleným způsobem nebohé kolemjdoucí?
Jedna věc je jistá. Na obě tyto neodbytné otázky najdu odpověď na jediném místě, v budově za městem, kam se člověk se zdravým rozumem jen tak nedostane. I když, jak se říká,kdo ví.
|