Kymácela jsem nohama,
sem a tam.
Jeden havran zakrákal a odletěl.
Kymácela jsem nohama a brumlala si písničku.
Tóny připomínající mi bezstarostnost.
Slova písničky, už dávno jsem neznala.
Bubnovala jsem prsty a přitom zhluboka dýchala.
Druhý havran zakrákal a opustil mě.
„Sss“ svíčka zhasla, jen doutnavý knot se snažil navázat konverzaci.
„Tak jak to jde“
„Nu, skvěle vidíš sám…“ odpověděla jsem poslednímu havranovi.
Pomalinku jsem se vyhoupla z vrcholku mostu nad temnou řekou.
Visela jsem tam, pevně se držíc konečky prstů .
„…hej, havrane „ houkla jsem na toho tvora „..díky za optání“
…měla jsem zpocené ruce |