Mary

Luton, Britské Království

10 října, léta Páně 1939

„Posaďte se, prosím. Odvedl jste dobrý kus práce!“ Vysoký, štíhlý muž s bílými, trochu prořídlými vlasy zatáhl přes velká okna červený závěs. Místností teď prolínalo červené světlo z krbu a John Evans cítil, jak mu teplo tupí smysly. „Překvapil jste mě a musím říci, že velmi příjemně,“ řekl muž s bílými vlasy a přecházel zvolna od okna ke krbu. „Nemusíte se bát, že by nás někdo rušil. Myslím, že všichni teď rádi slaví úspěch. Váš úspěch,“ pronesl a otočil se k Johnovi obličejem, který byl, ačkoli zde bylo dosti temno, značně zvrásněný. „Mám pro vás další... záležitost. Předpokládám váš zájem.“ John krátce přikývnul. „Tedy, oč jde. Naše společnost vás za týden vyšle do Londýna. Podíváte se tam na nějaké smlouvy s jistými lidmi z Londýnské banky- jen rutinní záležitost.“ Muž se usadil v koženém křesle a zvolna polaskal hřbetem ruky srst černé kočky, která se mu usadila v klíně. „Zastavíte se tam v Železné panně- jen zapadlá putyka- zbytečně se tam nezdržujte. Mimo jiné byste tam měl obdržet zálohu. Polovinu vaší odměny, která, alespoň se domnívám, je přiměřená obtížnosti té... záležitosti.“ Napsal cosi na bílý papír a otočil jej směrem k Johnovi, který v tu chvíli ztuhnul, jakoby přimrzl ke křeslu, přestože viděl jen přibližný počet cifer. „Mlčení je samozřejmostí. Neúspěch- , “ odmlčel se a pohladil černé stvoření „je nepřípustný. Ovšem pro Vás to jistě nebude žádný problém. Máte čas do rána. Pak Vás budu očekávat zde, přesně v poledne.“ Vstal a navlékl si lehký kabát. „A nyní, pane Evansi, bych byl velmi potěšen, kdybyste mě mohl doprovodit do společnosti“ „Bude mi ctí, sire.“ Odpověděl jakoby ve snu a oba vyšli mohutnými dveřmi do chodby lemované zábradlím z uhlového ohýbaného železa a pak kamsi po schodech dolů.

Londýn, o týden později

            Cesta do Londýna se značně protáhla díky silnému a vytrvalému dešti. Před Londýnskou bankou se John ocitnul až v pozdním odpoledni, navíc úplně promočený. Když po necelé hodině banku opouštěl, byla již tma, déšť ustal a na ulici se v kalužích míhala zelená světla plynových lamp. Vydal se směrem na západ, při stínu vysoké budovy banky. Cestou odhodil svou buřinku a rozpustil si na ramena své černé kadeře. Když dorazil k břehu Temže, vhodil do ní svůj kabát, cestovní kufřík i menší koženou brašnu, ze které vyndal svůj černý plášť, jež si obepnul nad rameny a spojil pod krkem malou stříbrnou sponou. „Masku“ špitlo cosi slabým, ale hrubším ženským hlasem. John Evans vytáhnul šál z černého hedvábí a skryl za ním svou tvář kromě očí. „Spokojená?“ otázal se. „Hezké. Takhle ti to sluší“ ozvalo se zpod jeho pláště. John vyrazil tichým svižným krokem do ulic města.

            „Jistě už nemůžeme být daleko“ špitl John, když přelézal jakýsi vysoký kovový plot a pak dopadnul lehce do dřepu na mokrý chodník. „Ty jsi nevzal mapu?“ šeptalo cosi z jeho kabátu. „Myslím, že jsem ji nechal v té brašně.“, „Blbe. Debile. Nulo. Jediná věc, kt... “ zarazil se hlas. John se přikrčil a upřel pohled do tmy před ním. Byla tam dvě docela malá červená světla a rychle se blížila. John Evans uskočil stranou. Nad místem kde před ještě okamžikem stál prolétlo tělo psa s tlamou doširoka otevřenou a narazil bokem do nízkého sloupku. Rychle se otočil a znovu skočil, bílé ostré zuby vyceněné. Ozval se docela tichý zvuk, připomínající lusknutí prstů. Zvíře dopadlo na zem vedle Johna. Ze zbylé poloviny hlavy se mu vyřinul proud černé husté tekutiny. John vedle ležel na zádech, v obou rukou natažených před sebou tisknul podivnou zbraň. Byla patrně z tkání a z kostí- na pohled připomínala pahýl ruky. „Děkuji, Mary. To nebylo špatné“. Zbraň, která se podle hlasu již zcela probrala z toho nemilého překvapení, odpověděla „Nikoli. Bylo to tragické- ta mrcha mě kvůli tobě docela málem zakousla! Teď budeme chodit pěkně tiše, ano? Docela tiše, slibuješ?“ „Slibuju.“ „Díky. Buď tak hodný a vem mi z té obludy pár zubů.“ John Evans odtáhnul psa do úzkého tmavého průchodu, přitom dával dobrý pozor a upíral zrak do míst, odkud před chvílí vyskočilo zvíře. Pak otočil na zbrani jakousi kostí, která měla na konci bílou chrupavku. Šlachy, které tvořily rukojeť zbraně se po obou stranách prohnuly do oblouku a obnažily asi tucet silných nažloutlých zubů, ke kterým teď John přidal ještě dva bílé špičáky, pak semknul šlachy pevně k sobě a ukryl zbraň znovu pod plášť.

            Železná panna opravdu nebyla daleko. Když tam John Evans dorazil, bylo již po půlnoci. Uvnitř bylo teplo a silně to tam zapáchalo. Ocitnul se v nevelké místnosti s nízkým stropem a prostými dřevěnými stoly, kolem kterých sedělo pár lidských kreatur, jež byly většinou ošklivě znetvořené. Zdálo se, že většina z nich ani nemá správný počet údů. Z jejich úst vycházely prapodivné zvuky a skřeky, chroptění a syčení. Ti, kteří mohli, hráli karty, ostatní hráli v kostky. „Čekali sme vás dřív, Sire“, obrovský muž s velkým kulatým břichem a hustým černým vousem k němu napřáhnul obrovskou ruku na pozdrav „Já jsem ňákej Tom Barney a todlento“ ukázal na malého bledého mužíka „to je Al Foster“. John přikývnul na pozdrav. „Al vás veme kapku stranou. Támdle si můžete hodit kabát.“ „Ten plášť si nechám“ odvětil John. „Jasný. Je po vašem,“ řekl a odkráčel stranou. „Tudy, prosím. Pojďte za mnou“ vedl ho mužík. Prošli místností do úzké chodby, na jejímž konci bylo strmé kamenné schodiště. Al sejmul ze stěny vysokou petrolejovou lampu a pomalu sestupoval po schodech dolů. Když oba stanuli před kovanými dveřmi, dal Foster Johnovi lucernu a vybral ze svazku klíčů  největší, z šedočerné oceli. Malý mužík musel použít obou rukou, aby klíčem ve dveřích otočil. Když se tak stalo, dveře se samy otevřely. Vstoupili do nevelké studené místnosti. Al upevnil lampu do držáku hned vedle dveří a místnost zaplavilo matné žluté světlo. Přímo proti nim byl dřevěný regál, z poloviny zaplněný noži, dýkami a dalšími bodnými zbraněmi, z druhé poloviny pak byl zaplněný zbraněmi střelnými. John Evans jej důkladně prohlédl. „Vemte si co libo, sire. A tady“ řekl Al a vyjmul ze svazku klíčů jeden menší pozlacený „Klíč od vašeho... od vaší záležitosti, sire. Všechno, co byste měl vědět. Ovšem nic pro mé oči. Počkám na vás nahoře, sire.“ Krátce se uklonil a odešel. Napravo od dřevěného regálu byla menší ocelová skříňka, která zasahovala do kamenné zdi. Otevřel ji a vyndal dva tučné svazky červených bankovek a obálku s jakýmsi psaním. Bylo v něm úhledným rukopisem napsáno pár slov:

James Rose,

jizva nad pravým okem

Levé okno, severní strana Guvernérova domu

John list několikrát přeložil a pak jej důkladně roztrhal. „Doufám, že tě ani nenapadlo pomyslet na to staré harampádí“ zeptala se tichým hrčivým hlasem. John se krátce podíval na regál se zbraněmi a zkřivil pod šálem ústa v úsměvu „To víš, že ne, Mary. Mám přece tebe“

            Dům guvernéra Franka Rose vrhal do ulice temné stíny jeho černé siluety. Frank Rose byl starý muž, známý svým až příslovečným strachem o svou osobu, jež se patrně s věkem stupňoval a nyní očividně dosáhl svého vrcholu. Jeho dům v Londýně byl i nyní, v jeho osobní nepřítomnosti, hlídán v noci důkladněji, než ve dne. Londýnské noviny Times se po jeden čas téměř živily případy mrtvých vrahů, zlodějů, lupičů a travičů, kteří měli zájem potloukat se nebezpečně blízko Guvernérova domu. Proslýchá se, že většina z těchto lumpů a nízkých živlů byli prostí Londýnští obyvatelé, kteří v nevhodnou dobu na nevhodném místě venčili svého psíka a podobně. Následkem toho se okolí domu po setmění obvykle zcela vyprázdnilo. Docela prázdné však nikdy nebylo. Rose totiž byl i ve svém úctyhodném věku vychytralý lišák a ve způsobech, jak zdokonalit svou bezpečnost, se přímo vyžíval. Náhodní venčitelé psů, jež se nyní v hojném počtu potulovali před domem, nebyli ničím jiným, než Guvernérovými špióny s vycvičenými zabijáckými šelmami.

            V jednom ze stínů, jež do ulice vrhala černá silueta domu guvernéra Rose, trpělivě čekal John Evans. „Tenhle je snad dvanáctý, co tu teď prošel“ vyhodnotil situaci, když jen pár metrů od něj prošel muž v černé kápi s vysokým límcem a buřinkou. „Johne, tohle nevypadá vůbec růžově,“ špitla Mary. „Zkus se tam dostat podél toho nízkého živého plotu,“ navrhovala.

            Muž, který se ledabyle opíral o sloupek s hodinami před domem, byl snad důkazem jisté guvernérovy senility, když si četl denní tisk v dosti slabém osvětlení, navíc s ještě méně nápadnými černými slunečními brýlemi. Ozvalo se dvojí, krátké lusknutí a postava se tiše sesunula k zemi. John se pevně přitáhnul k okapu pod římsou a se zlodějskou zručností otevřel zabedněné okno. Místnost uvnitř byla malá ložnice s nádherným mahagonovým nábytkem. John tiše přistoupil k posteli, v obou rukou drže šlachovitou zbraň. Když odhrnul modrý závěs z jemného saténu, jež se tyčil nad nevelkou loží jako indiánský stan, spatřil spícího hocha, sotva desetiletého, s výraznou jizvou nad pravým obočím. John strnul v údivu, když zjistil, že nedokáže stisknout prst na zbrani a zabít tak nepřítele více než sobě nerovného. „Nedokážu to. Já ... nemůžu...“  a odklonil zbraň od obličeje chlapce. Ozvalo se tiché lusknutí a chlapec vydal takový tichý vzdech a zemřel. „Cos to udělala?!“ vykřikl John, když pochopil, že chlapce zabil. „Jak jsi to mohla udělat?! Byl to jen chlapec! Malý, bezmocný... ty..!“ John popadl zbraň a přelomil ji v půli. Pak upadl na kolena, když zbraň naposledy vystřelila. Jak se pomalu sesouval na zem, zdálo se mu, jako by přestal existovat čas, jakoby mu kdosi odcizil smysli a, snad ze špatného svědomí, je Johnovi našeptával. „Slyšíš takovou tupou ránu, Johny?“ oslovil jej sluch. „To tvá hlavinka spadla na podlahu. Že je to legrační viď?“ John chtěl nad nejapnou poznámkou pokrčit rameny, ovšem bez výsledku. „Hej, Johne!“ pronesl zpěvně jeho zrak. „Johny, chceš vidět zázrak? Tak se podívej!“ John pohnul víčky a jaksi rozostřeně sledoval, jak se nad Mary tvoří obláček červeného prachu. V poslední vteřině jeho života přemýšlel o tom, zda-li je Mary vtělení ďábla, či co; přemýšlel o svém tělu a ještě o čemsi, když mu náhle do očí vhrkly slzy a z úst a z nosu pomalu odešla jeho duše.