|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Život tu utíkal, dalo by se říct, v zaběhlém a stálém koloritu. Naše oddělení bylo malé. Jakoby jakýmsi zvrhlým architektem navrženo pro nás, několik "doživotkářů". Přesto i to byl důvod ke spokojenosti. Byli jsme stranou hlavní budovy. Nedotýkal se nás nijak její život a povětšinou ani všechny ty nesmysly, které byly schopni vymyslet ve správní budově či někde na ministerstvu. Jediné, co nás tu trochu rušilo, byl občasný křik, který k nám přes všechnu izolovanost doléhal a vlastně nám jenom dobře připomínal, jak důležité je vážit si každé chvilky tady, bez rámusu, roztržek a zbytečných nástupů.
Většina z nás, pominu-li tedy, že jsme se nemohli sebrat a odejít kamkoliv, jsme byli o moc svobodnější, než před výkonem trestu. Vyrovnanější.
Dozorci byli páni v letech, rozumní a měli k nám takřka otcovský přístup. Chovali se více než slušně a my se jim to snažili tím samým oplácet. Většina z nich byla ráda, že to u nás v klidu doklepe do důchodu, bez mimořádných událostí. Bez toho, aniž by museli někdy řešit dilema, zda na toho "šílenýho spratka" vytáhnout či nevytáhnout zbraň, zda ho odprásknout či neodprásknout, protože stejně není na světě pro nic lepšího, než aby mě v jednom kuse jenom sral. Nic takového. Klid, tolerance a vzájemná úcta. Oni si vážili našeho vzdělání a my jim často dělali domácí úkoly pro jejich syny, dcery, vnuky či vnučky. Obyčejnou základní školou počínaje, konče seminárními a diplomovými pracemi. Alespoň trochu rozptýlení tady.
Ale to všechno, jednoho dne, kdy jsme již lety jednotvárného života byli ukolíbáni a mysleli si, že se nikdy nic změnit nemůže, spadlo, jako domeček postavený z karet na víku automatické pračky Tatramat, jež zrovna začala ždímat. Stačilo k tomu velmi málo. Možná stejně málo, jako u většiny z nás stačilo k tomu malému zkratu či náhodě, proč jsme se na této straně světa ocitli.
Šéf-dozorce Karel Pěkný dovršil konečně toho správného věku a odešel do důchodu. Na jeho místo nastoupil Milan Březina, tady člověk ne o mnoho mladší, ale ani ne o mnoho horší či lepší. Všichni tu byli fajn, takže tohle byla vlastně očekávaná a nijak zásadně špatná změna.
Ta druhá ale, která na sebe nenechala dlouho čekat, byla, že namísto nějakého dalšího tatíka, který se choval dostatečně slušně, aby si zasloužil dožít mezi námi, sem prskli jakéhosi mladého a protekcemi ověšeného spratka, kterému se (alespoň dle referencí) nepříčilo vůbec nic. Když nám to ostatní oznámili, tedy ne že by informovanost vězňů byla na prvním místě, ale prostě nás ten blížící se průser ještě víc semknul a spojil. Takže když nám to řekli, oba tábory vyhlásily společný smutek. Nikdo z nás ale netušil, že skutečnost bude ještě daleko horší než všechna očekávání.
x x x
"Jmenuji se Adam Ostrý, a všechny vás upozorňuju, že svému jménu dělám čest. Jsem ostřejší než chilli paprika a určitě než i žiletky, který dostáváte třikrát týdně k oholení vašich hnusných tváří."
Byla jeho první slova, zatímco se významně pohupoval na podpatcích a pohledem těkal střídavě po nás a po novém šéf-dozorci.
"Než mě sem vyslali, tak mi pan ministr kladl na srdce, osobně, abych se snažil a vše tu dal do pořádku. I na ministerstvu se ví, že tu vládnou divné poměry!"
A jeho pohled ještě zvýznamněl. Zřejmě si uvědomil, nebo si alespoň představoval obrovský morální dopad svých slov. Vypadal jako floutek a taky to byl floutek. Proto mu byl odpovědí pouze náš hromadný a hlasitý smích. Někdo už nevydržel stát a tak si sednul, dál se dusící v záchvatech smíchu, aniž by mu vadilo, že se válí v prachu nástupiště. To ovšem našeho "Ostrého Adama" rozčílilo k nepříčetnosti. Začal vztekle pobíhat a nakonec se do nás, sedících, pokoušel i kopat, dokud nebyl ostatními dozorci chycen a poněkud zpacifikován.
To ale ještě nebyl zdaleka konec jeho představení. Vztekle po svých kolezích loupal očima a křičel na ně, že napomáhají vzpouře a že to tak nenechá. Rozkřičel se, že slíbil posílat pravidelné hlášení o zdejších poměrech, že jeho tatínek sedí ve vládě a že až je tu všechny vypráská ven, tak tu zůstane jako šéf-dozorce, když ne jako ředitel.
Vyhrožoval jim a my se ještě chvilku smáli, ale nakonec nám došlo, že to asi ani moc k smíchu není, protože všechno, o čem právě v záchvatech vzteku mluvil, bude zřejmě schopen udělat. Dobrá, možná se trochu vytahoval, myslel si asi, že mu to pomůže získat autoritu. Byl příliš mladý na to, aby si uvědomil, že ji tak nezíská nikdy, ale taky to byla křivácká svině a té se věřit nedalo nic. Nakonec bylo vidět, že jeho rozčilení zkoncentrovalo zpět i ostatní dozorce. Nechali ho být a nový velitel se mu pokusil rozumně říct několik slov, na která ale reagoval, velmi mírně řečeno, hodně podrážděně. A to byl právě ten konec všeho. Tento den a toto představení bylo počátkem znovuzavedení hloupých předpisů v odlehlé a dlouho bezvadně fungující komunitě.
Našeho mladíka všichni nenáviděli. A když říkám všichni, tak jsem si jist, že opravdu všichni. Poznalo se to, a taky se poznalo, jaké sebeuspokojení a až drzý výsměch se usadil na tváři kohokoliv ze staré gardy, když se Adamovi, často ne jistě náhodou, stala nějaká nepříjemnost či zlomyslnost. Dávali jsme si pomalu dvě a dvě dohromady a byli si jisti, že s tím musíme něco udělat. Všichni jsme si to uvědomovali, ale nikdo z nás nedokázal v tom strašném tlaku, který tu najednou panoval, vymyslet jednoduchý a přitom funkční plán.
"Musíme ho zlikvidovat. Nic jinýho nepomůže, než ho prostě a jednoduše zabít,"
téměř zašeptal polohlasně "Tatík" jednoho večera do všech těch nadávek a nás to ztišilo a uklidnilo. Konečně se totiž někdo odvážil před ostatními říct nahlas to, o čem byl v hloubi duše každý z nás přesvědčen.
"Musíme ho zabít, protože když odtud ta špína uteče, třebas pár stovek metrů, tak stihne vykřičet kdekomu jak to tu chodí a bude konec. Nemůžeme si dovolit nechat ho utéct pryč. To možná přežijí ostatní dozorci, ale já už jsem moc starej na to, abych nějakýmu úchylovi v normální base roztahoval zadek, až to tady zruší a nás rozhážou po ostatních basách v republice."
To všechno bylo strohé a úplně jasné. Jak říkám, asi tady nebyl člověk, který by si to neuvědomoval daleko před tím, než to Tatík vyslovil, jenomže tohle strohé sdělení nám vehnalo do myslí strašnou spoustu dalších a o hodně složitějších otázek. Například nám bylo jasné, že ať je to jak chce, tak s podporou ostatních bachařů můžeme jenom těžko počítat. Možná s jejich nezájmem v případném vyšetřování, možná s jakousi tichou účastí ano, ale s žádnou podporou ne. Bylo nám také jasné, že někdo musí "staré kusy" mezi nimi trochu "naťuknout", abychom si udělali představu, kam lze při realizaci zajít.
"To je sice fajn, Tatíku, ale co s mrtvolou? Myslíš, že až ho tu najdou, tak někdo uvěří, že uklouzl na mýdle nebo že nedal přednost při výjezdu z vedlejší chodby a tak ho ten na hlavní sejmul?!
Mrtvolu nikdo nenajde. Ta zmizí spolu s ním. Adam Ostrý prostě musí zmizet absolutně se vším. Potom to má smysl," řekl klidně a podivně se usmál.
"Jediné, co po něm může zůstat, je jeho špatná duše, aby se mohla smažit někde v pekle."
To už ale nevydržel Mili:
"Mluvíš jako bible, ale zapomínáš, že my zázraky dělat nedokážeme. Já byl soudní znalec a dokážu si představit, jak se v tom budou pitvat, zvlášť, jestli má tatínka někde ve vládě. Jak chceš dokázat, aby jeho mrtvola zmizela? Řekneš snad kouzelnou formulku, poručíš "rozplyň se" a budeš čekat, že se tak stane?"
Jenže Tatík, jak se zdálo, byl připraven. Pečlivě připraven na všechno.
"Každej z nás je sólo jedno jediný a smrdutý hovno. Ale když se dáme dohromady, tak ten zázrak, o kterým mluvíš, dokážeme. Jasně, bude nás to něco stát. Bude nás to stát dost. Sakra moc nás to bude stát, ale dokážeme to."
Když viděl tu spoustu otazníků v našich očích, které se na něj upřely, pokračoval:
"My ho prostě musíme sežrat."
Jakmile jsem tato slova zaslechl, chtělo se mi zvracet. Nějak jsem pořád nemohl uvěřit, že mluvíme o člověku a ne o trochu zasmrádlém nedělním guláši. Celé to vyznívalo v dost "lehkém" duchu. Sežer ho kousek a staň se kanibalem. Jak jednoduché.
"Ono to nebude zase tak strašné, jak se zdá. Myslím si, že za několik dní jeho řvaní to uvidíte úplně jinak," začal to Tatík bagatelizovat.
"Navíc, já přece bejval kuchař, extra třída. Tady Radim s Robertem jsou zase vystudovaní odborníci na dietu. Dokážou i netopýra či krysu připravit tak chutně a zdravě, že bych se ani Adama ve vlastní šťávě připraveném dle jejich receptu nebál. Nakonec, co přece do lidského těla vstoupí, to z něj, byť poněkud pozměněné, zase vystoupí." A chytil se teatrálně za nos. Divadelní režisér by jistě řekl, že přehrává.
Jenomže jeho řeč, jak jsem sledoval, se nelíbila jenom mě, ale i všem ostatním. Vypadali totiž přinejmenším stejně znechuceně jako já.
"A ty si snad myslíš, že ti tu někdo dá k dispozici kuchyni, koření a vůbec všechno, aby bylo možné to dotáhnout do konce? Máme tady jeden starej vařič, načerno, na kterým si občas vaříme kafe, to je všechno. Taky přece zůstanou takový věci jako kosti, vnitřnosti, co s tím? Co s oblečením?" slyším se křičet a překvapuje mě, že ač je to strašně absurdní, tak jsem schopen uvažovat o detailech. Jako bych se snad s tím vnitřně vyrovnával, jako bych se s tím byl schopen smířit.
"No, šaty, abych ti řekl pravdu, to je asi ten jedinej problém. Kosti se dají nadrtit na moučku a ta se dá do něčeho přidat, takže je to, no, v rámci možností, stravitelné. Střeva lze vyprat, a udělat do nich jitrnice, stejně jsou prý prasečí vnitřnosti nejvíc podobný lidským, ale ty šaty, to bude chtít dost trpělivosti, když už času moc nemáme. Budeme je muset rozpárat, rozcupovat na nitě a potom teprve spálit. Všechny kovový předměty, jestli nosí nějaký šperky, přetavit, zničit a potom vyhodit, nebo spíš zahrabat někde venku. Musíme myslet i na ty největší detaily a přitom musíme konat rychle."
"Pořád jsi mi ale neodpověděl na to, kde chceš vzít nádobí, koření a alespoň jeden slušnej sporák!" a snažím se o opravdu vyzývavý tón hlasu, aby se to zase nesnažil zahrát do autu.
"Hlavně musíme vyjít z našich možností a potom se taky připravit. Tady nesmí být velký prostor pro improvizaci. Musí to všechno do sebe zapadat. Takže bych byl pro, abychom se rozešli, nechali si to projít hlavou a až se příště sejdeme, jestli se sejdeme, tak abychom už mluvili jenom o právě takových podstatných věcech. Nesmíme se dlouho utápět v myšlenkách, protože každej den, kterej tu Adam odslouží je pro nás potencionálně nebezpečným. Aby to bylo fér, tak každý, kdo bude pro, vezme obyčejnou dopisovou známku a dozadu, na klíh, ji vlastnoručně tužkou podepíše a strčí mi ji do šuplíku na toaletní potřeby. Ten jedinej toleruje i náš Adam zamčený. Kdo bude vysloveně proti, tak mi tam hodí podepsaný okraj štočku. Tak si dejte pozor, abyste známky opravdu dobře očistili, aby vaše gesto bylo jasné. Pokud se k tomu někdo jasně vyjádřit nechce, tak mu ponechám luxus anonymity. Prostě tam nehodí nic a po sečtení pro i proti se zjistí kolik z nás stojí mimo."
No a s tím jsme se asi na týden rozešli. Byla to dost dlouhá doba. To je pravda. Jestli vás zajímá, jak jsem konkrétně já hlasoval, tak ode mě se skvěla u tatíkovy kolínské jasně podepsaná dopisní známka s motivem českých hradů a zámků. Jestli jsem měl až doposud dojem, že sem nepatřím, byla tohle nejlepší cesta, jak to změnit. Jenže vydržet tu žít několik let pod člověkem jako dozorce Ostrý by stejně, dříve či později, ze mě muselo zločince udělat. Nebo šílence. Každopádně bylo daleko lepší se na vše připravit a smířit se s tím, že ten pravý a nefalšovaný vyvrhel se ze mě asi stane až za mřížemi.
x x x
Po týdnu byla debata o moc věcnější a konkrétnější. Zřejmě to bylo tím, že v Tatíkově stolku byla spousta podepsaných známek, ani jeden okraj a co bylo nejlepším vysvědčením naší soudržnosti, tak počet známek přesně odpovídal počtu chovanců. Ne, že bych toužil být vždy s každým zajedno, ale teď mi to udělalo radost. Obrovskou radost, že nejsem sám, kdo byl dohnán všemi strašlivými okolnostmi až k hypotetickému kanibalismu.
Tatík mezitím spíš určoval nám všem ostatním úkoly. Dalo se snadno pochopit, že vzhledem k tomu, že to vlastně byl jeho nápad, se stal jakýmsi nevoleným šéfem celé akce. Je tedy fakt, že vůdcovské sklony mu nikdy nechyběly.
"Takže Mili, Beno a i ty náš novej srandisto, budete delegací k šéfdozorci."
Hergot, jak strašně moc mě štvalo, když mi i po několika letech stále říkali "hele ty novej". Je sice fakt, že po mě už sem nikdo nepřišel, ale přece bych si snad zasloužil víc! Jenže teď jsem to stejně musel nechat plavat. Nebyla ani vhodná příležitost, ani čas se o svoje oslovení s Tatíkem hádat.
"Milli pro svoje zkušenosti s psychologií a vy dva proto, že vás má kdovíproč nejraději a dost na vás trpí, zvlášť támhle na mladého. Asi mu připomíná syna,"
pokračoval a významně na mě ukázal rukou. "Do prdele, ať už nechá bejt toho mladýho," napadlo mě znovu, ale jinak jsem byl zticha.
"Sakra chlapi, ne že něco poserete. Rozumíš Milli, od toho tam budeš. Musíš odhadnout, co všechno se mu dá naservírovat a co už ne. Nemůžete počítat s tím, že člověk jako on pojede na starý kolena ve zločinu. Musí bejt pořád jasný, že oni všichni, ať se stane cokoliv, z toho vyjdou z čistou kůží. Potom taky ty požadavky. Prostě když cokoliv Milli odmítne (a vy mu nepomůžete, napadlo mě) tak to nebude. O to víc se bude improvizovat. Tak doufám, že uděláte všechno možný i nemožný. No a podle toho, jak dopadnete, se bude řešit zbytek. Zatím je o tom předčasný mluvit."
x x x
Šéfdozorce nás přijal hned první úterý v týdnu, kdy jsme byli Tatíkem delegováni. Vešli jsme do jeho strohé kanceláře. On seděl za unifikovaným, odporně šedým kovovým stolem v nepěkném, ale jistě pohodlném křesle a nám pokynul na obyčejné dřevěné židle, takové, jakých na celách a společenských místnostech byly stovky, takže na ně naše zadky byly dostatečně přivyklé.
"Tak co vás trápí chlapci," začal velmi zvolna a opatrně a jako bych v jeho hlase cítil strach z toho, abychom mu nenesli nějakou petici či se za každou cenu nedožadovali návratu starých časů.
"Trápí nás to samé co vás a co poslední měsíce všechny v tomhle oddělení, ale nemusíte mít strach. Nemáme žádná ultimata, ani petice, prostě si s vámi potřebujeme promluvit," vyklouzlo mi snad až příliš rychle. Bál jsem se, že to bylo příliš přímočaré na úvod, a tak jsem se rychle podíval po Milim, co on na to, ale ten se pořád usmíval, takže to asi nebylo na úvod zase tak špatné.
"Je tu opravdu něco, co nás poslední dobou trápí. Vás možná o trochu víc, to ale neznamená, že pokud by byla jakákoliv možnost to vyřešit, takže bychom ji nevyužili, nebo alespoň nepomohli?" vyjelo jakoby mimoděk z úst Milana Březiny. Dal si záležet, aby to znělo spíš jako přeřeknutí nebo jako jakési v zadumanosti nepatřičné obnažení myšlenek, ale my všichni rázem měli jistotu, že ať se stane cokoliv, bude velká snaha to ututlat, a to bylo fajn zjištění.
"Mluvíte o příležitosti, ale co lze tomu z vašich pozic přinést?" zadíval se smutně na nás, na všechny tři.
"My jsme ve stejném nebezpečí jako vy," sděloval překvapivě
"a ne-li ve větším. Vy prostě víte, že si to do konce odsedíte. Tady nebo jinde, no dobrá, asi to tu fungovalo líp, jenže když z toho ten mladík udělá to, o co se snaží, budete tu žít stejně jako kdekoliv jinde. Z naší pozice je to o moc horší. Proč by měl člověk, kterej celej život makal jako blázen a na o moc horších štacích než je tahle, přijít o spokojený a zasloužený důchod, o lepší zdravotní pojištění a další a další výhody? Zas tak dobře, aby si o to někdo z nás mohl dovolit přijít, si nikdo z nás nežil. Většinu z těch chlápků na druhý straně mříží udržela jenom ta vidina slušného důchodu a všech výhod, který z toho pro ně jako pro bývalé státní zaměstnance vyplývají. A jestli se v tom bude ten mladík rejpat pořádně, tak možná sebere tohle všechno i lidem, kteří si rok nebo dva už zaslouženě užívají. Nebo sebere důchod ženský, která má prostě tu smůlu, že je vdovou po slušným dozorci. Nic z toho nechci a v rámci toho jsem ochoten i podstoupit jisté riziko. Samozřejmě, že nesmí být vyšší, než život s takovým podřízeným."
A ukázal kamsi za svoje záda. Snad nám tím chtěl naznačit, že mu takový člověk nevisí ani u zadku. Opravdu bylo fajn, že nám hned na rovinu ukázal karty. Bylo pro nás mnohem snažší pokusit se odkrýt i ty naše. Respektive sdělit naše požadavky. O konkrétním provedení likvidace bylo nutné z pochopitelných důvodů pomlčet.
"O tom ani nechci nic vědět. Co nevím, to nikdy neprozradím. Pomalu stárnu, senilním a chci si uchovat pokud možno jenom ty příjemné vzpomínky. Proč se zbytečně seznamovat s něčím, co by se za pár let mohlo stát mojí noční můrou?
Možná to byl rozumný názor. Nám to asi zatím nedocházelo, ale přijde jistě řada momentů, se kterými se budeme muset vyrovnat a možná se nám to do smrti nepodaří. Byli jsme sice všichni lidé, kteří chybili, ale na druhou stranu nikdo z nás nebyl takové neinteligentní sadistické prase, pro které žádná hrůza světa není dost strašná.
"Můžu zařídit rekonstrukci místní kuchyně. To bych opravdu mohl. Navíc se měla rekonstruovat už před dvěma lety, takže se nikomu nebude zdát divné, proč k tomu došlo zrovna teď. Tím pádem taky zařídím, aby se alespoň některé věci, tedy pár sporáků, kotlů i nějaký nádobí nastěhovalo do místního skladu a můžu taky zařídit, že od toho skladu budete mít klíče. Nejlíp bude, když někoho z vás určím aby pomáhal se stěhováním kuchyně a aby byl řemeslníkům, kteří tu zakázku dostanou, k ruce. Měl by to být někdo, kdo se trochu vyzná v elektrice, protože rozvody sice ve skladu jsou, ale připojit si to bude muset na černo někdo z vás. Navíc, všechny hospodářský místnosti jedou na jedny hodiny, proto se nedá vykázat zvýšená spotřeba v některé z těchto místností. Přestože kuchyně nepůjde, padne spotřeba na její konto. Horší je, že rekonstrukce bude trvat několik měsíců, kdy budeme odkázání jíst blafy z hlavního traktu. Tam se vaří úplně jinak."
Mluvil jako by již byl na něco podobného připraven.
"S ostatními to proberu sám a taky potom, až bude všechno připravené, mohu zařídit, aby tu s vámi byl nějaký čas sám. No nepůjde to asi na dlouho, ale myslím, že můžu pro nás ostatní naplánovat nějaký školení a nechat ho tu jako dozor. Jasně, že to bude vypadat divně, ale když k tomu připočtu, že Adam ví, že s ním každý slouží jenom proto, že musí, ani mu to divné nepřijde. Já mám na takové řešení v rámci předpisů právo, zvlášť když tu za poslední desetiletí nabyl ani pokus o napadení dozorce ani pokus o útěk, tím méně o vzpouru. Možná to bude vypadat trošku divně, ale zdůvodním si to. Zkusím najít takový školení, který už on absolvoval a většina z nás ne. To by mi dost pomohlo."
x x x
Byl tu úplně sám, a my to dobře věděli. Taky všechno o sporáku připraveném ve skladu, který stejně jako elektrický kotel plný klokotající vody zapojoval předevčírem na černo Dominik Krásný, ten Hacker, i když se z toho snažil vyzout a namluvit nám, že napětí a proud, se kterými doposud v oblasti výpočetní techniky pracoval, se dalo měřit líznutím jazyka, neboť se zpravidla jednalo desetiny voltů.
Adam si byl dnes, jako ostatně vždy, jistý svou převahou a taky podle toho dostatečně arogantně i hlasitě vystupoval.
"Kdybys jenom tušil chlapče, jak tu všechny už s tím svým velkopanským chováním sereš," pomyslel jsem si, jakmile na mě začal řvát, když se mu zdálo, že s těžkou károu plnou várnic s jídly z hlavní kuchyně dostatečně svěže neuháním chodbou.
"Kdybys jenom tušil, co tě za chviličku čeká!" napadlo mě a doufal jsem, že vše, co je třeba, zahraju dost přesvědčivě. Snad mám dost zkušeností z našich s Oldou sehraných recesí. Snad mi v krvi zůstalo dost kumštu na to, abych to zahrál.
Jak kmitám chodbou i s těžkou, přeloženou károu, tak se najednou skácím a začnu strašně naříkat. Vyju jako pes z Baskervillu o půlnoci a nejsem k utišení, ani když na mě míří jeho služební zbraň.
"Do prdele, já vám říkal, abyste mě tak nehonil, mám něco s nohou. Asi jsem špatně stoupnul! Sakra to je ale bolest! Do prdele, jestli se na tu nohu nikdy nepostavím! To je ale bolest, do prdele!" křičím snad tak akorát zoufale a hystericky jak se čeká od člověka, kterému by měl každou chvílí začít otékat kotník po zlomenině nebo alespoň po výronu.
"Vstávat, a pokračujem. Nemám čas se tu s tebou natahovat! No tak, ukaž, že nejsi zas až takový hovno, jak vypadáš! Vstávat a pokračujeme!" křičí mi do ucha a výhružně mě pobízí tou svojí pistolí.
"Chceš snad, abych tě tady na místě odstřelil?! Tak to chceš, to si přeješ?!"
Snad i v hloubi duše cítím, že nás všechny natolik nenávidí, že by toho byl i schopen. Chápu, že mu na nikom z nás nezáleží ani tolik, jako na vzteklým a toulavým psovi, kterej se ho právě chystá napadnout. Jenomže snad i jemu je jasný, že za ty komplikace mu zmáčknout spoušť nestojí.
"Myslíte si, šéfe, že mě baví ležet na těch studených dlaždicích? Páchne to dezinfekcí jak několik nemocnic. Prostě potřebuju doktora, protože se na tu nohu nepostavím. Jestli mám dovézt někam tu káru, tak leda byste mě u toho nesl v náručí!"
Bylo vidět, jak trochu znejistěl. Asi mu letělo hlavou, jak je možný na perfektně rovný a vyleštěný chodbě stoupnout tak blbě, že se noha ocitne okamžitě v "kelu", ne-li někde dál.
"No tak, alou vstávat! Copak nevíte, že jsem tu sám! Nemůžu vás tu nechat ležet a jít pro ostatní, to je proti předpisům."
Přešel do předpisového vykání.
"Taky nemůžu pustit z cel ostatní, aby vám pomohli. Není dost dozorců na to, abych to udělal. Je tu zrovna dneska dost zvláštní situace."
Mluvil poměrně klidně a ani se mi už nepokoušel vyhrožovat. Nevím, jak je to možné, ale podle hlasu bych řekl, že hodně znejistěl. Nic bych za to nedal, že ten parchant tušil, že se na něj něco chystá.
"Leda byste mě tu na místě odstřelil a pak si došel do cely pro dalšího, kdo ty várnice doveze. Jinak to nevidím nebo tu prostě zůstanu ležet, dokud se ostatní nevrátí a vy asi budete za blba, až váš šéf zjistí, že si s něčím tak jednoduchým neporadíte."
To zabralo. Tedy ne, že by to něco nějak zásadně změnilo, ale dotkl jsem se jeho ješitnosti, on se rozzuřil a vystřelil. Nečekaně, prudce, nechci ani pomyslet na to, že mu přeskočilo a že se jenom netrefil. Spíš se mě snažil vystrašit. Asi si myslel, že se zvednu, čapnu tu káru a poběžím dál hlava nehlava. Já se ale jenom trochu přikrčil, když přede mnou vylétl proud jisker z podlahy, to jak ji škrábla kulka. Potom to zasvištělo, několikrát a kraťoučce a po několikerých nárazech to na závěr znovu silněji kovově plesklo. Pak už byl slyšet tekoucí pramínek, jak kdyby někde zůstal pootevřený vodovodní kohoutek, ale za několik okamžiků již bylo vidět, jak z jedné várnice čůrkem vytéká polévka. Od toho pramínku se valila ještě pára a na podlaze se kapalina srážela v mastnotu ušpiněnou zeleninou. Tu chvilku, než polévka začala vytékat z várnice ven, tu snad minutku potřebnou k tomu, aby se kapalinou nejprve naplnila mezera mezi dvěma plášti, tu dobu bylo úplně ticho, kdy já se uvnitř třásl jako ratlík a on zřejmě taky, protože mu asi došlo, jakou blbost udělal.
"Chlapi budou asi dost nasraní, že jsou bez polívky," snažím se ale říct, jakmile se trochu zkoncentruji. Hlavou mi ale jenom letí.
"Všechno si to zaslouží. Jestli jsem pochyboval, promiň bože, protože on si to opravdu všechno zaslouží."
Jemu ale asi ruply nervy, protože se ke mně vrhnul na zem a nekoordinovaně a hystericky se ptal.
"Do Prčic! Stalo se ti něco?
A jak uviděl moje zavrtění hlavou, ujišťoval se hned:
"Že to na mě neřekneš, nikde a nikomu, viď že ne, zůstane to jenom mezi námi."
Přikývnu a je mi jasné, že už o tom opravdu bude zbytečné s kýmkoliv z jeho kolegů mluvit.
"Dobrá, tak tu zůstaň na místě, já dojdu pro ostatní. Vezmu někoho na úklid, někoho na odvezení toho oběda a taky alespoň dva, co tě odnesou na ošetřovnu!"
Když přijde zpátky se čtyřmi mými kolegy, tak se musím pokusit naposledy odvést pozornost. Zaječím, jako když mě na nože berou. On se ke mně otočí, skloní se, a v tom o něj zezadu kdosi přerazí násadu od smetáku, díky čemuž se na mě jeho tělo okamžitě zhroutí. Nevím, kdo to byl, protože přes něj není vidět. Můžu sotva dýchat. Odštípnutý konec násady mi letí těsně kolem hlavy a já se tak ocitám během několika minut znovu v nebezpečí, a to netuším, že všemu není konec. S těžkým žuchnutím přistane na jeho hlavě várnice plná horkých brambor. Ještěže jeho hlava zůstala po pádu mimo moje tělo, protože jí ta rána várnicí proměnila v krvavou, kašovitou hmotu. Rychle se snažím z pod bezvládného těla vysoukat ven.
"Kterej debil?" uklouzlo mi při tom.
"Copak to bylo nutný?! Takovej extrém, do prdele!"
"Promiň, ale bál jsem se, že by mohl být jenom omráčený. Bylo třeba mít jistotu..."
Skoro okamžitě se mi omlouval hromotluk, bývalý vojenský pilot. Snad pro strýčka příhodu, kdyby asi chtěli zřídit mezivězeňské aerotaxi, se udržoval v kondici, aby byl první pilot na řadě.
"Hm, no tak teď tu jistotu už máš!" bručím, zatímco mi on pomáhá vstát.
Po několika dalších desítkách minut je skladiště doslova naplněné párou. Je prostě znát, že uvnitř chybí pořádná digestoř. Párou se ostatně za chvilku plní i chodby, to díky malému okénku, které nechybí v žádných ze zdejších dveří. Pára tudy vytéká jako řídká a mléčně bílá tekutina a unáší sebou pachy masa, koření, ne nepodobné vesnické zabijačce. Místo činu je zatím dokonale vydrhnuté a vydezinfikované, aby se žádná stopa krve nedala identifikovat. Byla to strašná práce, mýt takový prostor koncentrovaným savem a nechat si přitom leptat sliznice dýchacích cest, ale zvolil jsem to dobrovolně, protože to pro mě bylo stále přijatelnější, než být k ruce kuchařům při porcování a přípravě jídel.
"Někdo by jim měl raději říct, kolik páry se tu valí!" napadlo mě a téměř okamžitě jsem vybouchal smluvený signál na dveře stále chrlící další a další přívaly. Vzduch tu už byl mokrý a těžký jako v prádelně.
Za několik vteřin se ty dveře rozevřou a mezi nimi stojí Tatík s lehce zakrvaveným nožem v levé ruce.
"Kde jste proboha vzali nože?" vyjelo mi překvapeně, jako bych zapomněl, proč tu vlastně buším.
"A to jsi čekal, že ho budeme porcovat střepem z lahve? Jasně, že jsme šlohli nože. Nepocházíme od Amazonky, abychom dokázali něco naporcovat pěstním klínem, ale na to jsi se asi zeptat nechtěl, co?
"Jasně že ne!" skoro se omlouvám a ukazuju rukou kolem sebe.
"Je tu všude plno páry a taky vůně jídel a koření. Kdyby sem zabloudil někdo z hlavního traktu, tak je průser!"
"To je fakt," přitakal Tatík.
"Na to nikdo z nás nepomyslel, ale pochybuju, že s tím teď něco uděláme. Zkus s někým alespoň nějak nenápadně hlídat u hlavní mříže. My zkusíme otevřít vevnitř okna."
"Do prdele to mi neříkej, že jste tam uvnitř zašpérovaný jako krysy v kanále. Takovej starej pardál a dělá takový píčoviny!" rozkřičel jsem se na něj jako na malého kluka. Asi mi začaly selhávat nervy. Asi to na mě Tatík viděl, a tak si to nechal klidně líbit. Byl jsem asi horší, než hysterická ženská, které někdo nasypal do kapuce párek myší.
"Jasně že jo. Bál jsem se, že ten sloup páry z oken by mohl být zvenku čitelnější než sloup kouře, ale těžko říct, co vlastně je horší a co lepší. Každopádně teď otevřeme," řekl a ty okované dveře za ním zapadly a bylo slyšet, jak okamžitě otáčí klíčem v zámku. Já se mezitím úplně rozsypal.
"To nemůžeme zvládnout. To prostě nemůže vyjít, na nějaký kravině nás dostanou a všechny nás popraví. Jenom kvůli nám bude znovu obnovený trest smrti!" říkal jsem si, ale přesto se mi povedlo odchytnout Bena a vydat se sním na hlídku k Hlavní mříži. Naštěstí se nedělo nic a tak bylo možné trochu se dát dohromady.
Uvnitř improvizované kuchyně pracují tři kuchaři a dalších pár lidí, kteří měli dost pevné žaludky na to, aby jim byli k ruce. Maso, které leželo vzorně očištěné od blan a šlach na dřevěných deskách mělo sytě červenou barvu a nikdo by v něm asi nehledal pozůstatek člověka. Ten prozatím mohly připomínat pouze kosti, které se právě snažil hromotluk "vojenský pilot" natlouci na menší a pokud možno alespoň na první pohled nerozeznatelné části, velkým a těžkým kladivem, zřejmě odcizeným ze sady nářadí k údržbě kotle. Docela se mu to dařilo a tak naši dva dietáři jen těžce hledali souvislejší a nepopraskaný kus, do kotle na pořádný vývar. Tatík si právě snažil vzpomenout na učňovská léta a nabíjel prsty prejt do pečlivě vypraných střev.
"Náš Adam se choval hůř než půltunová svině, ale přitom nevydal ani za metrákový prase. Podívej se na to!" řekl Radim Robertovi a ukázal mu na hromádku masa.
"Je teda fakt, že jsem z toho vyřezal jenom opravdu to nejkvalitnější, zbytek se semlel do jitrnic, tlačenek a sekaný, ale i tak, nemám strach, že by z přemíry smažených minutek vzal někoho žlučník."
"Nech bejt," oponoval najednou Robert.
Když si vezmu kompletní menu, a taky kolik váhově vychází na chlapa, a potom že nikdo z nás se nedokáže ládovat masem aniž by si alespoň nepřikousl trochu chleba, tak je toho na pořádný bolení břicha i pro pořádnýho chlapa. Ještě že se neobědvalo a že ostatní stihnou pořádně vyhládnout."
Vzápětí ale byla jeho slova přerušena hlasitým zavytím profesionálního mísiče, kterému byly osazeny, snad poprvé za jeho několik desetiletí trvající kariéru, sekací nože a do nádoby, kde obyčejně vznikalo knedlíkové těsto, nasypány roztlučené kosti. Byl to tak nelidský rachot a mísič šel tak ztuha, že to vypadalo, že jeho motor každou chvíli shoří. Ještě že se jednalo o robusní výrobek s litěným stativem, sice vážící několik stovek kilogramů, který si ale i s podobným obsahem dokázal poradit a proměnil kosti uvnitř takřka na mouku. Dva pomocníci vyndali díž ven, odsypali obsah do připraveného hrnce a ještě jednou proces zopakovali s kostmi vyňatými z horkého vývaru. Mísič znovu zavyl. Ale jenom krátce, protože ta povařená dávka byla zřejmě o něco měkčí.
"Nemůžeme to přidat všechno do sekaný," podotkl znovu Radim, když viděl množství moučky v hrnci.
"Prostě jsem přesvědčený, že chuti moc neprospěje, když bude toho svinstva víc než masa. A já jsem toho názoru, že když se mám stát kanibalem, tak ať to za to alespoň stojí. Nechci se nervovat výčitkami na tento den do smrti a zároveň si přivolat zvracecí reflex kdykoliv si na něj vzpomenu. Budeme muset vymyslet ještě nějakej jinej způsob, jak to použít, zpoživatelnit."
Mezitím zbytek všech lidí pracoval na svých celách na tom, aby se všechno adamovo prádlo, i uniforma podařila rozcupovat do chomáčů podobným různobarevné vatě. Dost se to dařilo, protože u každého už byla pořádná hromada takové nadýchané hmoty. Já šel znovu zabušit na dveře kuchyně, aby nám podali ven kladivo, kterým jsem chtěl rozklepat jak masivní, zřejmě stříbrný řetízek, tak celokovový prsten, jediné dvě věci, jimiž se Adam krášlil. Jeho kožená peněženka už byla nakrájená na slabé proužky, stejně tak i kreditní karty a vše, co bylo uvnitř kromě peněz. Ty jsme si rovným dílem rozdělili a ten hamoun u sebe stejně žádnou velkou hotovost neměl.
Beno mezitím, než jsem se vrátil, zřejmě svůj díl "rozboru vláken" dokončil, protože obcházel ostatní a cpal jejich i svou hromadu do velkého odpadkového igelitového pytle. Rychle jsem se proto pokusil dokončit i to své, abych ostatní nezdržoval. Potom byl pytel naložen na káru a odvezen do kotelny. Tady vznikla menší roztržka, když se na dva tábory rozdělení vězni nemohli rozhodnout, zda bude lepší do té uniformy zatopit a potom vše přikrýt koksem, či pořádně roztopit, vše spálit a ještě pro jistotu zasypat pořádnou dávkou koksu. Abych se přiznal, tak já byl pro druhé řešení a byl jsem taky rád, že nakonec zvítězilo.
"Volové, většina z nás je tu proto, že nedokázala pořádně dotáhnout detaily, že byli líní plán dotáhnout. Proč to všechno opakovat. Čím větší teplota tam bude, tím větší předpoklad, že to shoří. A potom, ušetříme pár minut a stejně tu bude muset někdo počkat, než roztaví všechen ten kov a vypálí zuby, aby se daly někde zakopat.
Během chvilky bylo horko v kotelně neúnosné a asi i na celách, protože bylo nutné nechat články topení otevřené, aby se hned uvnitř nezačala vařit voda. Naštěstí bylo za necelou hodinu po všem. Samozřejmě, že koks uvnitř musel ještě nějakou dobu dohořívat, ale my jsme tam nemuseli sedět a tak bylo možné odebrat se zpět nahoru a konečně pozavírat všechny radiátory. Kovová placička nepůsobila ani dojmem vzácných kovů, protože z hliněného tyglíku byl obsah vylit na surový beton, do prachu a popílku špinavé podlahy kotelny. Bylo to dobře, protože to někdo bude muset nosit v kapse, až do prvních vycházek na vězeňský dvůr či hřiště kde to bude buď možné zahodit či zahrabat...
x x x
Vše bylo uklizené, dokonce i žhavý popel z kotle jsme nandali do kolečka, důkladně prolili vodou ze silné hadice a jen co se vzduch uvnitř místnosti stal znovu trochu dýchatelný, tak se promísil se zbytky ostatního popela a nacpal zpět do kotle. Uvnitř skladu chladly kotle a jídla byla naservírována. Byl taky nejvyšší čas, protože za necelou hodinu a půl se měli vracet ostatní dozorci. Když k tomu připočtu, že se ještě muselo umýt všechno nádobí, a že jistě pěkně po té hostině přejedením zlenivíme, nebyl náš mezičas nijak dobrý. Dominik se vydal uvést rozvaděče skladu do původního stavu.
Z misky přede mnou se kouřilo. Polévka byla horká a velmi příjemně voněla. Majoránkou, česnekem a z temně hnědé struktury perfektně rozvařené krve vystupovaly drobné bílé tečky krup. Miloval jsem vždycky tu lidovou polévku zvanou "Prdelačka", která se tak bezvadně vařila po všech českých vesnicích a ta porce vypadala víc než dobře. Žádné sraženiny, žádná mastná oka, prostě úplně perfektní a maximálně homogenní hmota. Přesto se mi nějak nechtělo zvednout lžíci, nabrat na ní tu lahůdku, ochutnat, nechat si ji chvilku rozplývat na jazyku, hřát se její krémovitostí a nechat si na chuťových pohárcích roztávat všechny drobné niance skvělé kombinace surovin. Za jakýchkoli jiných okolností bych se nesmírně těšil na to první sousto, ale dnes, i když jsem si to nepřál, i když jsem se snažil zapomenout, pořád jsem uvnitř misky viděl kousek Adama. Bylo opravdu strašně těžké se přinutit k tomu prvnímu soustu. Nebyl jsem sám. Jak jsem si všiml, jedli pouze kuchaři, protože ty si svou morálku asi už vyřešili vedle u kotlů. Radim polohlasně sděloval Robertovi za občasného zamlaskání.
"To tajemství takového propojení a absolutní krémovitosti zabijačkové polévky je v přesném pořadí ingrediencí. Nic nesmíš zaměnit, všechno tam musí přijít tak jak má, jinak je z toho taková ta obyčejná, kořeněná krevní sraženina. Prostě jakmile se začne voda vařit, musíš do ní, za stálého míchání, ovšem okamžitě, zavařit krev. Teprve až se ti pořádně propojí s vodou, splyne a naředí se, tak můžeš přihodit kroupy, maso, vývar no a nakonec koření. Česnek se dává až když to odstavíš pryč z plotny. No ale kdybys ho dal dřív, tak to bys vlastně ani nebyl kuchař."
Nevím, proč mu to tak důmyslně vysvětluje, když si myslím, že asi žádný z nich nebude mít víc příležitosti si tu polévku znovu uvařit. Tedy pokud zase nepošlou nějakého "pitomce dozorce".
Konečně jsem se osmělil a dal si to do úst.
"Je to z pašíka! Je to z pašíka!" opakuji si stále v duchu. Jenže jen co sním prvních několik lžic, zjišťuji, že nic lahodnějšího v mém žaludku ještě nebylo. Možná, že to jídlo je jediné, co kdy bylo na Adamovi dobré. Až hltavě do sebe hážu další a další lžíce, jazyk mám popálený, protože to je opravdu horké a těším se na další chod. Neuvažuji už nad ničím, nedokážu myslet na nic jiného, než na dlouho, či snad nikdy nezažitou symfonii chutí. Je zvláštní, jak moc dá člověku práce zůstat mravně pevným a v souladu se všeobecně zažitou etikou chování, pokud se jedná o nějaké skvělé světské prožitky. Jak snadno se člověk zbavuje všech pout a jak snadno dokáže hodit logiku i rozum přes palubu.
x x x
Moc doufám, že nikdo z nás nezapomněl na nějaký blbý detail. Připadám si jako římský císař po jedné ze svých četných hostin. Jenom víno mi chybělo. Nebo, bože, alespoň jedna láhev piva. Co bych dal za jednu lahev orosené "dvanácky". Bohužel. Musel jsem vzít zavděk vodou z vodovodu přiředěnou, zpola chemickým pomerančovým džusem, který se nám rozhodli daňoví poplatníci jako jakýsi malý luxus platit, a tak ho bylo poměrně dost. Není divu. Někdo to chemické svinstvo musel likvidovat a pořád lepší, když tak činili muklové, než aby to byli oni sami či jejich děti. Všichni jsme odpočívali na kavalci předpisově uzamčeni na svých celách. Sami jsme se pozamykali a tak nás vrátivší se dozorci nalezli. Zamčené a v absolutní pohodě. Žádný strach, žádná nervozita. Teď už ne! Důkladně jsme se dokázali přesvědčit, že i kdyby náhodou na všechno přišli, tak ať se potom stane cokoliv, vše bude lepší než soužití s Adamem. Prostě lenivá pohoda plných břich a žaludků.
"Kde je Adam?" přišla logicky otázka, jakmile si do služby nastoupivší dozorci prošli rajon a nikde ho nenašli.
"Říkali mi v hlavním traktu, že tě tam s ním viděli, když jsi vyzvedával oběd!"
"Jó, to souhlasí," odpovídám na půl úst skrz mříže, když předtím vyplivnu rozcupované párátko. Doufám, že hlas zní tak klidně, jak se o to snažím. Doufám, že nikdo v něm nerozezná žádnou vnitřní nervozitu.
"A jak jsme šli zpátky, tak jsem si zvrknul nohu. Rozzuřil se na mě, když jsem mu řekl, že ten oběd prostě nedovezu. Vystřelil po mě, ale trefil jenom várnici s polévkou. Můžete se na ní podívat, je mezi ostatními ve skladu. Potom v návalu vzteku ještě druhou, plnou horkých brambor rozmlátil. Mě hodil zpátky do cely, vytáhl si tady Tatíka a Bena, aby to svinstvo po něm uklidili. Zamknul je oba zpátky a asi mu došlo, co udělal za blbost a někam zmizel, protože ho od tý doby nikdo z nás neviděl."
Odvyprávěl jsem pečlivě připravenou pohádku, no i když v celém příběhu bylo i dost pravdy. Na důkaz ještě větší věrohodnosti Tatík i Beno souhlasně přikyvují, jako že věci opravdu nemohly být jinak.
"To jste tu zamčený celých pět hodin jako králíci v králíkárně?" ptají se skoro vyděšeně.
"No nic moc nás zase tak netrápilo, tedy kromě hladu, protože z oběda nezůstalo prakticky nic," lžu mu do očí a ani se nečervenám.
"Záchody v celách jsou a karty, společenský hry, nebo knížky tu máme taky. Naštěstí nikdo nebručí na samotce, takže to nebyla zase taková oběť. Jenom snad si myslím, že není moc fér rozmydlit nám oběd a zmizet. On si může dojít do nějaký restaurace, ale co my?"
Zdálo se, že celé vyprávění vykouzlilo úsměv na tvářích těch dvou.
"Konečně na něj máme něco, kvůli čemu ho čeká alespoň disciplinárka, když už ne vyhazov. Možná mu tatínek zařídí, aby ho nevyhodili, ale určitě je malej pán na to, aby mu za tohle nezarazili postup. Konečně něco, co ho zastaví a snad i změní!" letělo jistě jejich mozky, aniž by se z toho zrodila jediná myšlenka připouštějící, že věc je vlastně už vyřešená. Že není třeba volat po jakékoliv další satisfakci.
"To je ale přece mimořádná událost, když si dovolí utéct ze služby, aniž by někoho informoval, aniž by to někomu předal...!" splynulo z úst obou současně, jako by nás to mělo zajímat a odešli oba pryč, asi do kanceláře.
Zřejmě se k tomu opravdu postavili jako k mimořádné události, protože během několika desítek minut se tu objevil Milan Březina. Zavolal si mě a přímo se mě ptal, jestli má volat policii.
"Vám přeci zmizel podřízenej. Vy víte, co máte v takových případech dělat. Jistě budete mít pro takovou událost instrukce..." odpovídám drze, protože se bojím jakkoli věcně projevit, i když on jistě věděl, že se Adam dnes ztratí.
"Jistěže mám instrukce. Proto se ptám, jestli mám v souladu s nimi zavolat policii. Protože v hlavním traktu ho viděli naposledy s tebou, když jste fasovali oběd. Potom už o něm nikdo nic neví. Na ubytovnu nedorazil a odsud asi evidentně odešel. Takže pokud chci jednat v souladu s instrukcemi, musím zavolat pro policii, protože Adam Ostrý se stal pohřešovaným v průběhu služby. Nerad bych ale volal policii, dokud nebudu mít jistotu, dokud mě někdo z vás neujistí, že je tu vše v pořádku, uklizeno a že žádná vyšetřovací komise na nic neobvyklého nenarazí."
"Jistěže tu nikdo nemůže na nic narazit. Adam nás pozamykal přece do cel a potom zmizel. Mimochodem, tady jsou od našich cel, kotelny i skladu klíče, to jenom kdyby se to tu mělo nějak důkladněji prohlížet..."
Odmlčím se a podávám Milanovi několik klíčů, každý na samostatném kroužku. Je vidět, že ho moje slova poněkud uklidnila. S úlevou strčil klíčky do svého stolu a s nepatrným úsměvem na tváři mi povídá.
"Dobrá, to jsem potřeboval slyšet. Takže já udělám, co musím a potom nám tu všem pomoz bůh. Nedokážu si představit, co všechno a jak důkladně můžou asi prohledávat!"
No nevím. Ne že bych se cítil být klidným. Ale zdálo se mi, že bych měl asi nějak, alespoň trošku uklidnit i jeho.
"Klid šéfe! I kdyby to tu obrátili po milimetrech čtverečních a všechno prohlíželi pod mikroskopem, i kdyby nás několik dní vyslýchali, nemůžou zjistit nic jiného, než že nás pozamykal a někam se vytratil. Přece klíče byly u vás a my byli zamčení. Vždyť ti dva, co přišli do služby, to taky sami na vlastní oči viděli."
Že jsem tak mluvil ale neznamenalo, že bych byl o neprůstřelnosti našich alibi až tak přesvědčený. Beno si taky myslel, že naplánoval dokonalou bankovní loupež a jak to dopadlo. Stačila maličkost a...
Jenomže všechny tyhle obavy, jak se nakonec ukázalo, byly liché. Vyšetřovací komise zase tak důkladně v ničem nešťourala. Taky se na místo činu přijel podívat Adamův otec. Nemám rád ty kravatový panáky, ale on vypadal docela sympaticky. Smutně si nás prohlížel a jak nám později Milan řekl, sám připustil, že se jeho syn choval občas divně. Možná že Adam byl nakonec daleko větší lhář, než bychom si dokázali představit. Jeho chyba. Možná, kdybychom věděli, jaký je to tlučhuba, tak by ještě žil. Ale komu se to chtělo riskovat.
Člověk, který nastoupil na jeho místo, byl náderný prototyp všech předchozích dozorců. 52 let, tichý, slušný a vděčný za naši inteligenci a poměrně rozumné chování, což plnými hrstmi oplácel i velmi zásadními přestupky proti předpisům pečlivě vypracovanými pracovníky ministerstva vnitra, psychology i psychiatry, aby nám náš pobyt trošku zpříjemnil. Zdálo se, že ty dotyčné, kteří nám sem před několika měsíci toho kloučka Ostrého poslaly, již snad nadobro, přešla chuť experimentovat. Adam sám byl prohlášen za pohřešovaného, aby mohl být po několika dalších letech úředně prohlášen za "zemřelého za zvláštních, nedefinovatelných okolností a na neznámém místě". Tak snad vše nasvědčovalo tomu, že až se po několika letech konečně smířím s tím, že jsem někdy ochutnal lidské maso, že jsem kanibal, takže tady v klidu a rovnováze zestárnu, abych tu nakonec, absolutně smířen a rozhřešen zemřel. Dříve či později, komu na tom vlastně záleží.
|
|
|
