Konec „happy endů“
Sedím u okna, bradu na rukách a pomalu zalévá mě studený pot. Oknu je též úzko, slabé pramínky slzí z něho stékají a rozlévají se mi po pokoji.
Netuším, kde vzal se v nás ten žal.
To tiché skomírání našich nadějí.
Klečím tu a v pohledu odráží se mi už jen světlo protější lampy a jemná silueta havrana.
"Mám strach," šeptám tiše okennímu rámu " bojím se toho chladu." řeknu orosenému sklu a rukou z něho setřu tu tíhu. Nejsem si jista, proč je tady ona mrazivá hrůza, netuším čím jsem se provinila. Vždyť naoko spokojeně snažila jsem se denně žít. "Věříš mi?" optám se lesklých očí posla noci. "Tak proč?" on snese se z lampy, z jediného světelného bodu, vpadne do tmy. Ta ho s mlasknutím pohltí. "Dnes je přítomnost? Jste si tím jisty? A včera, že je již za námi? Ne!!! Věřila jsem v budoucnost, vlastně, stále v ni věřím. Pro mne ona je vládkyní přítomna, ona zcela ovládá mě v dobách minulých a halasně krčí se mi na duši!". Slyším jen šelest, jako drobnou odezvu na mou noční zpověď. Ševelení větru ve větvích chudých stromů.
Propadám se do temnot, do časů, kde již nikdo nebude ani mé usmolené okno do světa.
Když tu náhle, jako blesk, ano blesk z čistého nebe ozve se rána. A divoké oči plné děsu, kulaté korále v sazené do černotou prolezlé hlavy, oči patřící poutníku po našich životech, po našich počátcích i koncích.
Ano, zblízka se dívám na šílený výraz havrana, pošlapává mi za oknem poslední zbytky světla.
"Mám strach," jezdím prsty po skle, jako bych prosila o slitování " nech už toho, jdi pryč, odleť tvore, naháníš mi svým luzným zjevem chlad do krve!!!" zaříkám se mu, hlavně ať již nehypnotizují mě ty černé uhlíky, propalující mi dírky do duše , tak úpěnlivě potřebné části mého bytí.
Tu najednou, okno mé prosby vyslyšelo a vyjednalo mi útěk, však jeho jednostrannost, jeho nemotorná skleněná bezcitnost mi otevřela svá křídla.
Pak už jsem jen ztratila pevnost pod rukama, kluzký povrch se rozevřel a ozvalo se "mlask"...spolkla mě Tma . . .
|