Mezi stromy bylo vidět světlo
a kolem
čenočerná tma. Věděla jsem,
že tam asi nemám co pohledávat.
A tak mě to tam táhlo,
jako by v té tmě to světlo mělo moc.
S očima slepýma tápajíc
v kruzích
popletla jsem sebe a směr
a provazce deště šustily listím
a bodaly do těla,
za každou jehličku
krvavá krůpěj.
A v modravě třepotavém jasu
ztrácím den za dnem,
v oparu mlžného rána ztrácí se
sen,
oc nechávám si naposledy zdát
a pak už nikdy...
Tolik bych chtěla přísahat
a nesmím.
Tolik bych mohla, ale nechci.
Vzdávám se,
ruce už dávno někdo za mě zved´,
přibil na kůl,
zapomněl
a pak, aby žil,
obětoval
mě.
Pro tvoje bytí zemřu
lásko má
nedoceněná, zametená
pod stůl.
|