Opíjej se miláčku,
ještě chvíli,
protože pak už přijde skutečnost.
Vlij si do buněk tu otravu,
ať praskají,
chcípají,
stejně je jich moc.
S každým úsměvem
se ztrácím do ticha.
S každým pohledem
loučím se lásko.
Opíjej mě miláčku,
ještě chvíli,
protože pak zůstane už jen minulost,
ve vzpomínkách, co s každým tvým úsměvem
vrazí mi nůž do srdce.
Skleničky cinkají,
pojď!
Ťuknem´ si!
Naposled a pak
bude všechno nejkrásnější.
Někdy bych raději viděla svůj mozek
rozstříknutý po zdi,
protože v hlavě
už neumím žít. |