Kniha má duši a podle toho se s ní musí také zacházet, říká Josef Masničák, jeden z mála olomouckých knihařů.“Na první pohled je knihařství spíše mužskou doménou, ale když jsem byl na počátku osmdesátých let na jediném knihařském učilišti ve Vidnavě, tak v mém ročníku převládaly ženy. Já měl ke knize pěkný vztah, a tak jsem se tam učil taky,” říká.

Za rok manuálně opraví olomoucký knihař zhruba sto knížek. “Nejvíce námahy mi dávají kroniky, které je třeba dělat velmi pečlivě,” říká specialista. Nejmenší kroniky mají formát A3, šířku až 6 centimetrů a mnohdy je Josef Masničák sešívá z tvrdého papíru. “Jsem hrdý na své kroniky, do nichž se slavnostně podepisují rodiče při vítání občánků Olomouce a samozřejmě na kroniku rodného Mutkova,” usmívá se Masničák, který špalíčky také značí ražbou svého jména.

Knihař splnil i několik zvláštních přání. "Jednomu podnikateli jsme nedávno do kufříku vytvořili důmyslný systém krabiček a přihrádek na zubní implantáty, které prodává. Za prestižní záležitost pak považuji kufříky na univerzitní insignie. Výroba vnitřku těchto pouzder vystlaných sametem zabrala čtyři dny, ale stálo to za to. Vždyť potěžkat originální klenoty se nepoštěstí každý den," uzavírá nakonec Josef Masničák.
Jak se kniha vyrábí? “Správná kniha se skládá ze složek. Na první a poslední stranu se ještě připojuje předsádka, což je čistý dvoulist. Složky se přišívají postupně jedna k druhé nitěmi k tkanici nebo motouzu a vzniká samotná vazba,” popisuje Masničák.

“Řídkým teplým klihem se pak zalepí hřbet a nějakou dobu se nechá proschnout. Následně kniha dostává charakter oříznutím, potom se vlhkou houbou přetře klížená strana, čímž lepidlo povolí a knihař kladivem zkulatí vazbu, přilepí k ní gázu a obarví horní ořízku.” V závěru řemeslník vyrobí knize “kabát”, tedy desky. Pokud se jedná o kvalitní kožené, ty se tvoří současně s vazbou a potahují se dodatečně kůží.
V současnosti se uplatňují plátěné desky. Skládají se ze dvou jednotlivých lepenek a hřbetníku potažených plátnem. Takto zhotovené desky se opatří ražbou. Následně se svázaný blok do desek vloží a publikace je hotová. “V současnosti nakladatelství a tiskáren existuje trend rozříznutých dvoulistů, pak mi nezbývá při opravě takové brožury nic jiného než stránky probít šídlem a sešít je přes hřbet. Největší ostuda pak je, že učebnice o technologii knižní ruční vazby je vydaná jako lepená.”

Knihař se neobejde bez speciálních strojů. “Já jsem je získal z pozůstalosti jiných kolegů a také ze zaniklých dílen. Abych mohl efektivně pracovat, potřebuji nutně pákové nůžky na papír a lepenku, lisy, řezačku hřbetů i zlaticí lis a razicí filety na ražení plastických ornamentů nebo titulů. Materiál je lehce dostupný a jsem s ním spokojený,” přibližuje své pomůcky Masničák.