|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Železo se má kout, dokud je žhavé. O tom ví své olomoucký umělecký kovář Richard Velíšek. “Teplotu odhaduji podle barvy žhavého kovu. Nejlépe kujný je světle žlutý. To má devět set až tisíc stupňů Celsia. Naopak červené železo je špatně kujné,” vysvětluje.
Může se pochlubit tím, že jeho umělecká díla zdobí hrad Sovinec nebo pražský Vyšehrad. Ovšem tvoří i praktické věci. V Olomouci je to například oplocení a hlavní brána zdejších hřbitovů. “Nejtěžší práce je právě s objemnými věcmi. Například teď pracujeme na oplocení budoucího Arcid iecézního muzea a jedno plotové pole z litiny a železa váží asi 220 kilogramů,” prozrazuje Richard Velíšek.
“Před časem jsme vykovali téměř čtyřmetrový šestinohý stůl. Samotná ořechová deska stolu měla téměř metrák,” říká kovář a hned je jasné, proč v tomhle řemesle nejvíc trpí ruce a záda. Opravdu nejkomplikovanější kusy trvají pětičlenné partě nanejvýš dva měsíce.
Vyznavači kovadliny objíždějí i mnohá setkání, prestižní je třeba Hefaiston na hradě Helfštýně. “Tam jsem vystavoval mimo jiné kovové dětské šatičky v životní velikosti původně určené pro jednu oděvní firmu. Byla to věrná kopie se všemi záhyby, límečky, mašličkami a knoflíky. Protože byly čtvery, tak jejich návrhy a výroba zabraly dva týdny práce,” říká kovář.
Tahle práce by nebyla možná bez speciálních pomůcek. “Potřebuji tvarové sedlíky a zápustky, do nichž za tepla zapouštím materiál a ten dostává požadovaný tvar. Dále taky špici zvanou vlček na tvarování, pro sekání na kovadlině je zase nezbytná utínka nebo sekáč. Dnes už je taky běžná elektri cky poháněná výheň a taky buchar,” říká mistr, který si většinu nářadí vyrábí sám.
Richard Velíšek je také restaurátorem kovaných skvostů. “Samozřejmě musím mít alespoň základy dějin umění. Pokud chci zachovat ducha místa nebo věci, měl bych vědět, co se k čemu stylově hodí, a nemíchat jablka s hruškami,” usmívá se řemeslník.
|
|
|