Sama v bytě. Jen otevřené okno zlákává mou pozornost. Jako otevřená náruč, jako brána do nadějí. Na skle odráží se svit lamp, strážkyň noci. Oranžové světlo pomalinku vtančilo mi do pokoje. Jen já, světlo a samota.
Pomalá a přeci nervy rozechvívající hudba linoucí se z malých reproduktorů stojících vedle mě. Pomalu a do rytmu se rozkývaly, vystrčily malé nožky a daly se do tance s paprsky světla.
Bylo to plné dojemné roztomilosti, náhlé radosti a ledového smutku. Jak obrovské protiklad mohou ležet v našich duších.
Sesunula jsem se k zemi, malátná a snad ukolébána tím náhlým přívalem tónů.
Roztáhla jsem ruce a nechala po své tváři klouzat chodidla paprsků, lechtat se větrem ve vlasech. Bylo to tak snové. Jako bych čekala, celý svůj život, vyčkávala právě na tuto chvíli. Moment naprostého klidu, vyrovnanost jako by byla mou nejlepší přítelkyní. Držela jsem se s ní za ruku a cítila jak mě od konečků prstů zalévá netečností.
Z posledních sil jsem natočila hlavu, vlasy mi sklouzly po obličeji, mezi pramínky jsem ještě mohla vidět ten mrazivý pohled. Pohled, který se mi smál a zároveň mě litoval…
---
Ruka jí povolila sevření a na zem se skutálela prázdná nádobka, v které ještě ráno v poklidu a soudržnosti seděla pěkná řádka prášků na spaní.
---
…pohled Smrti, její ledové oči…to bylo to poslední…
..pak vyplula jsem oknem ven, já nová přítelkyně větru a jarních květů
|