Má milá

Sedím tu se sklenkou whisky a přemýšlím. Pozoruji zahradu - tmavé obrysy švestek a jabloní proti temnému nebi. Po obloze plují těžká černá mračna a ve vzduchu je cítit napětí a voda.

To je špatné. To nemá ráda. Nesnáší, když jí kapky deště dopadají do bílých otevřených očí. Budu muset dát na studnu nějaké víko.

Včera se tu stavil policajt ve svém bílém autě. Ptal se po ní - prý ji hledají - kdyby tak věděl, že ji chci mít neustále u sebe. Schovala se u dna, když do studny nahlížel. Je zvláštní, jak si tam zvykla, a to tam nechtěla. Prý, že se se mnou rozvede! Dvě rány sekerou do hlavy a bylo to...mrtvá. Hodil jsem ji tam, myslel jsem, že tím je vše vyřešeno, ale nebylo. Druhý den ráno jsem objevil na vnitřní stěně studny rýhy po nehtech - jako by chtěla vylézt...to se jí ale nepovede!

Vím, že je mrtvá, ale její oči mě neustále pozorují - občas zamrká, a já si nejsem jist, zda-li je to jen výplod mé fantazie. Odpustil jsem jí, že mě ničí, zaživa i posmrti, ale co mě nejvíc štve je to, že si ve studni po tmavých bezměsíčných nocích zpívá. Budu muset dát na studnu nějaké víko...