Dnes mu operovali šedý zákal.
Jeho oči.
Oči syna tvrdého sedláka
co umřel v pětačtyřiceti, když mu uřízli nohu.
Syn matky, která
na polích zůstala sedmiletou holčičkou.
(Stáda bílých koní
teď volně běhají obzorem
v mlhách polí jejích dětí
a dětí dětí ...)
Děti.
Tyhle děti si hrály na sedláky,
a dbaly na své meze
tak, že zapomínaly na city.
Oči - duhovky
v důlkách vybělených prázdnotou.
Táta hrál hru dál.
Až se pole na svazích Himalájí
dotklo jeho šedých očí.
(A bílí koně běží
obzorem
až dolů
ke kořenům, odkud roste obilí.)
Ještě tisíckrát to napsat,
hledat tvary bolesti
v tom, co už nebolí.
Můj táta - černá ovce
jeho nové městské rodiny.
Dívala jsem se na něj
- pod šedivými vlasy dětská tvář,
na fotce nad propastí
na visutém provazovém mostě
- jak prostě se může najít
ONO beze slov.
Co se tisíckrát polklo doprázdna,
co ulpělo v babiččiných záhonech,
v třešni v rohu zahrady,
v peckách, co vystřílené z koruny
putují černozemí vědomí.
|