Nejsem Bůh, a přesto vám mohu darovat štěstí, lásku i peníze, nejsem ďábel, ale i přesto mám tu možnost vám ho vzít. Nejsem osud, a přesto ovlivňuji vaše kroky, nejsem ani smrt, protože ta je mou součástí, stejně jako život, co se s ní pojí. Nepřemýšlejte tedy nad tím, čím jsem, jen věřte, že jsem, a že vás vidím.

   Povím vám příběh, příběh, který jsem sledoval dlouhou dobu.

   Dříve velký dům porostlý břečťanem s přiléhajícími loukami plnými vinic vynášející majiteli domu slušné peníze, byl dnes opuštěný a čekal na  nového nájemníka.

   Na zahradě si dříve hrávala dvě malá děvčátka, která vesele pobíhala mezi hroznovým vínem a pokoušela se napodobit tatínka a stejně znalecky víno ochutnávat, aby poznala, jaká bude úroda.

   V poledne se vždycky otevřely modré okenice domu a maminka zavolala děvčátka na oběd, jehož vůně je lákala až do teploučké a útulné kuchyně, které vévodil krb starající se o rodinu a její klidný život. Po obědě si děvčátka zase hrála, a když se začalo smrákat, šla na příjezdovou cestu vyhlížet tatínka, který nikdy nezapomněl přinést jim alespoň nějakou sladkost, nebo dokonce hračku, kterých byly oba pokoje děvčátek plné.

   Tatínek měl obchod ve městě, kde prodával víno z vlastní vinice, které považoval za nejlepší na světě.

   Od těch dnů dělil tento dům jen čas a přece se zdálo, že to musí být mnohem víc, protože změnou domu nebyla jen málo popraskaná omítka, více rozrostlý břečťan, nebo vrásky na  tvářích maminky a tatínka, za těch deset let se toho stalo moc…

   Starší z obou děvčátek vyrostla do krásné dívky, které už nestačil ten malý svět, co jí nabízela náruč jejích rodičů. Toužila po dobrodružství, po městě, které dýchá životem, po nočních světlech a hlasité muzice, a proto se jednou bez dovolení rodičů vydala do města, toho kouzelného a nádherného.

   Byl večer 25.února hvízdavý vítr jí zpíval na cestu, čechral její krásné vlasy a ona se cítila, jako hrdinka, která utíká od své macechy do ráje. Šla chvíli sama po silnici, doufala, že si stopne taxík, nebo ji někdo sveze a  potom se začal plnit její sen-dva nádherní kluci jí zastavili a nabídli jí, že ji svezou, celou cestu jí lichotili a ona si připadala, že ochutnává ten nejkrásnější den svého života. Ti kluci byli jiní, než znala z okolí, nebyli stydlivý a klidně mluvili o věcech, o kterých ona sama ještě nemluvila, snad jen v představách, v těch krásných a dokonalých představách.

   Ten samý den přišel tatínek domů bohatší o mnoho starostí, ale nesmírně šťastný, že je doma. Šel žádat o půjčku, zima jim zničila všechny keře a on musel myslet na jaro a na to, z čeho budou žít. Dlouho s manželkou řešil, co budou dělat, a nakonec se rozhodli pro něco, čemu se už dlouhá léta tatínek bránil-uvolnit pozemky okolo na stavební parcely a přijmout tu strašnou práci v továrně na vína. Plni zklamání z života si šli lehnout, ale zatoužili ještě před tím vidět svoje dvě malé holčičky, ony už teda zrovna malé nebyly, ale v jejich očích tak zůstanou navždy.

   Chvíli se těšili pohledem na mladší holčičku, jejíž pokoj byl polepen nejrůznějšími plakáty, ze kterých sice maminka nebyla zrovna nadšená, ale co by pro modré oči své nejmladší neudělala.

   A potom chtěli jít za starší, se kterou měli poslední dobou hodně hádek, jak už to v jejím věku bývalo zvykem. Ve všem s ní sice nesouhlasili, ale snažili se ji pochopit, přestože ona už dávno přestala chápat jejich přehnanou starostlivost.

   Maminka otevřela pokoj a místo své holčičky našla obálku s dopisem:,,Chci poznat, jak chutná život, chci víc, než tenhle barák a kolem jenom nudu.“

   Maminka plakala a tatínek ji utěšoval. Rychle zavolali na policii a nahlásili ztrátu milované holčičky. Dlouho do noci oba vyhlíželi z okna a starostlivě přihlíželi sněhové vánici, když k ránu zazvonil telefon:,,Maminko, promiň já se moc omlouvám, chci ti dát pusu, přijeďte pro mě.“

   ,,A kde jsi kočičko? Co se děje?“

   ,,Ti kluci, vzali mě na párty a chtěli mě opít, ale já nechtěla a potom…začal na mě sahat a já utekla, maminečko, přijeď a odpusť, jsem ve městě u věžních hodin.“

   ,,Hned tam budeme miláčku.“slíbila maminka a byla šťastná, že ji její dceruška potřebuje.

   ,,Mami, co se děje, kde je zase sestra?“přišla se do pokoje podívat mladší ze sourozenců, kterou telefon vzbudil.

   ,,Tvoje sestřička utekla z domu a teď volala a jedeme si pro ni.“

   ,,A je v pořádku? Co se jí stalo?“začala se strachovat a svou nejlepší kamarádku.

   ,,Je v pořádku, pojeď s námi, bude šťastná, až tě uvidí.“

   Starší dívka stála ve vánici v telefonní budce a čekala, čekala hodinu, dvě a oni stále nejeli, zkoušela volat domů jestli není možné, že kvůli vánici nemohli přijet, ale nikdo jí to nebral a ani mobil nikdo nezvedal. Začínala se bát a největší strach ucítila ve chvíli, když už po několikáté vytočila číslo maminčina mobilu a místo maminčina hlasu se ozval cizí muž:,,Kdo jste?“

   ,,Kdo jste vy?“

   ,,Jsem záchranář.“

   ,,Proč záchranář?“

   ,,Pokud máte něco společného s rodinou, která právě havarovala a celá na místě zemřela, řekněte mi svoje jméno, abyste je mohla identifikovat.“

   Dívka položila telefon a v pláči se zhroutila do sněhu. Dlouho, dlouho tam jenom tak ležela a plakala.

   Už si ani nevzpomínala, jak se potom všem dostala pryč, vybavovala si jen, jak se blížila k jejich domovu a doufala, že to byl jen omyl, nebo snad hloupý žert, ale nebyl, jen kousek od jejich domu bylo jejich na padrť rozbité auto a v dálce spatřila pohřební vůz. Přejížděla roztřesenou rukou po kapotě auta a nevěřila tomu, co udělala.

   Nepamatovala si přesně, co se od té chvíle stalo, jestli byla na jejich pohřbu nebo co dělala. Vzpomínala si jen, jak šla po známé příjezdové cestě, potom  dál vchodovými dveřmi a jak procházela pokoji a nevěřila, že tu nikde už nikdy nenarazí na tátu, mámu, nebo sestřičku, že už jí nikdy táta neporadí, sestřička nepozlobí a maminka nepoví pohádku.

   Vystoupala nahoru do koupelny, napustila vanu, v šatech do ní vlezla a roztřesenou rukou přiložila ke svému zápěstí žiletku. Jako perly na zemi vypadaly prášky, kterými se chtěla otrávit a jako sametové stužky vypadaly pramínky krve, které okolo nich tekly. Nikdo by jí v tom už nedokázal zabránit, nedokázala by žít s tou vinou, ani bez nich. A tak ve vaně ležela bledá dívka s vůlí zlomenou a životní hrou prohranou a její poslední slova byla:,,Kéž bych mohla vrátit čas.“

   Už víte, kdo jsem? Ano, jsem čas a povím vám tajemství, já se mohu vrátit, ale vy nikdy nic nezměníte, znovu děláte tytéž chyby-nikdy se z nich nepoučíte. Tento příběh už jsem totiž viděl několikrát, pokaždé jsem doufal v jiný scénář, ale on se neměnil, lidé jsou jednoduše předurčeni chybovat, a proto nevěřte, že čas je nelítostný, čas se smiloval, ale vy se neměníte.