Andělé nepláčou
„Čas? Už je čas?“
„Ano.“
Ve věčnosti, v jediném okamžiku je vše nádherné, barevné, tancující. Čistá tryskající radost a štěstí.
Ale opět nastal čas…
Byl to pouze malinký povzdech, tichý, skoro neslyšitelný.
A přesto ve vesmíru znatelný, hluboký povzdech vesmíru.
Dva andělé si hráli, létali jeden kolem druhého, smáli se …
„Je jiná a přesto je jedna z nás.“
„Za celou dobu věčnosti tu nebyl podobný anděl. Je plný citu a miluje, skutečně miluje jiného anděla více než sebe sama. A to se ještě nikdy neudálo. A navíc… je to jediný anděl, který umí plakat. Pláč není andělům vlastní.“
Přiletěla k nim. Usmála se na ně. Pak otočila hlavu směrem k druhému andělovi, se kterým si před chvílí hrála. Její oči, hlas, duše, celá její podstata ho milovala.
„Je to tak krásné, nepomíjivé a přesto vím, že to nebude trvat věčně…“
Pohlédla zpátky na ostatní anděly.
„Těžko se mi s ním bude loučit.“.
Povzdych, ten samý vzdych, které vesmír už jednou zažil. Nebo se to ještě nestalo?
Promluvil jeden z andělů: „Sama jsi se rozhodla má milá“.
„Já vím, v okamžiku, kdy lidé stvořili čas, začal jejich skutečně jediný problém, neboť existuje před a po. Na věčnosti se děje vše zároveň. Hodiny na orloji času začaly odbíjet. Proti tomu jsou i andělé bezmocní. Musíme respektovat vesmírné cykly. Teď však ještě není ta správná chvíle, ještě ne…“
Otočila se a odlétla směrem do hlubin vesmíru.
„Proč ona?Vždyť je tak jemná a něžná, tak odlišná od nás ostatních. Bude to mít na Zemi velmi těžké. Budeme stále s ní a nikdy jí neopustíme, ale musí se na nás opět upamatovat.“
„Ona dokáže otevřít každé srdce, má dar uzdravení. Může zacelit hluboké lidské rány. Svou láskou, svou pravou podstatou.“
Na Zemi nastala doba, kdy měli andělé zasáhnout do dějů příštích. Protože jen andělé se mohou postavit drakům. Tak to bylo od počátku věků i v dobách, kdy ještě na planetě Zemi nebyl žádný život. Mnohdy je ovšem obtížné rozpoznat časy minulé a budoucí. To, co se již stalo a to co teprve bude… a nebo už bylo?
První anděl je vždy ženou…
A jakmile uvidíte anděla plakat, pochopíte, že je to ona. Protože andělé nepláčou…
Ten jediný anděl, který miluje jiné více než sám sebe…
Srdce jí bušilo velmi silně a rychle. Zornice měla rozšířené. Nemohla rozrušením ani promluvit. V mysli jí probíhalo milión otázek a obrazců. Ruka se jí třásla, ale přesto na sobě nedávala nic znát. Pohlédla přes stůl na muže, který seděl naproti ní. „Je to on, jak je to jen možné“, pomyslela si. „Proč za mnou chodil“.
Během mnoha setkání však pochopila, že on si na nic nevzpomíná a neví. Vyrovnala se s tím i přes počáteční bolest nakonec velmi snadno, protože i její pozemský čas se schyloval ke konci.
„Je to velmi zvláštní. Nemyslitelné, že by i mysl andělů byla zatemněna a oni zapomněli jeden na druhého. Ona se rozhodla, že nezapomene. Nezapomene, na něho nikdy zapomenout nemůže. Naposledy se ohlédla a zmizela…“
Rozloučili se. Pohlédli naposledy jeden na druhého, ona zvedla ruku a zamávala mu. Pak každý odešel na jinou stranu. Po tvářích jí stékaly slzy, plakala, byl to pláč, který vychází z toho nejhlubšího nitra. Neotočila se, šla dál a plakala. Jsou věci, které se mohou projevit jen na věčnosti. Ne ve světě lidí. A láska mezi anděly… nemyslitelná věc zde v časoprostoru. A přece se občas ve víru události stanou věci, které by se nikdy udát nemohly.
Když přišel domů, sedl si k počítači a chtěl pracovat. Jeho mysl však byla u ní. Je tak něžná, milá. Jak rád by ji sevřel v náručí a líbal. Za svůj život nepoznal žádnou ženu, která by měla v sobě tolik něhy a lásky a cítil se s ní tak neskutečně přenádherně.
Za sedm měsíců…
Probudil se a s láskou pohlédl na svoji ženu. „Jsi anděl, víš to?“ Zadívala se mu hluboko do očí, usmála se a řekla: „Andělé přeci nepláčou“. A začala se zvonivě smát…
|