Jerry se bál temných děr, které cestou životem potkával. Vlhké, zatuchlé prohlubně, sklepy, chodby temných domů a podobné prostory čpící plísní a propletené pavoučími sítěmi. Pokud se náhodou v takovém prostoru ocitl, okamžitě měl nutkání vyprázdnit se a nabyl přesvědčení, že byl napaden smrtelnou infekcí. Ne menší než Antrax. A přesto všechno se cítil těmito místy přitahován. Byl to strach smíšený s pokušením. Většinou strach zvítězil. Ten den bylo vše jinak.

     Při každodenní procházce parkem na konci města míjel statné stromy, které se v tuto pokročilou listopadovou dobu chystaly ke spánku. Procházel svou obvyklou trasu, což byla nejkratší možná spojnice od vchodu do parku k jeho východu. Asi v polovině cesty pocítil náhlou potřebu vymočit se. Nikoho v okolí neviděl. Přesto v důsledku výchovy a lpění na dobrých mravech poněkud sešel z cesty a zamířil do přilehlého křoví.

     S úlevou se vymočil. Před sebou uviděl obrys  polorozbořeného stavení. Přišel k budově blíže a přes rozbitá okna se snažil nahlédnout dovnitř. Spatřil jen temnotu. Budova byla čtvercového tvaru. Asi do výšky jednoho metru tvořil stěny kámen a nad ním vyzdívka z červených cihel. Na jedné straně budovy objevil vchod. V plesnivém rámu byly zasazeny polorozpadlé dveře z dřevěného masivu. Mezi dveřmi a rámem zaregistroval temnou mezeru. Zatlačil na dveře. Se zaskřípáním se otevřely.  Zaváhal a zůstal stát. Rozbušilo se mu srdce a chtěl odejít pryč. Pocítil silné nutkání vstoupit.

     Nadechl se a vstoupil do domu. V temnotě udělal tři kroky a zastavil se. Temnota se začala proměňovat v šero. Vnímal obrysy místnosti. Z kapsy vytáhl malou svítilnu. Rozsvítil jí, osvětlil nejbližší stěnu, na které byly vyobrazeny motivy graffiti."Už stačilo", pronesl šeptem a otočil se k východu. Udělal krok dopředu a cítil, jak se podlaha zachvěla. Zůstal nehybně stát. Podlaha se za zvuku praskajícího dřeva začala propadat.

     Otevřel oči a chvíli trvalo, než si uvědomil kde je a jak se sem dostal. Postavil se a zpod polámaných desek na podlaze spatřil vycházet tlumené světlo. Odházel desky a zvedl ztracenou svítilnu. Vypadala nepoškozeně. "Sakra, musím se odsud dostat", zašeptal a snažil se uklidnit vlastním hlasem. Posvítil kolem sebe a zjistil, že je v jakémsi uzavřeném sklepení bez schodiště, žebříku, nebo podobného prostředku, který by použil k úniku."Sakra, sakra, sakra, sakra", opakoval a začal přemýšlet jak se odsud dostat. Napadlo jej na hromadu naskládat polámané desky. Otvor ve stropu byl ve výši asi čtyř metrů. Skládání polámaných fošen a desek bylo k ničemu. Musím volat o pomoc. Asi dvacet minut se snažil  hlasitým křikem upozornit na svou situaci. Bylo to beznadějné. I kdyby po cestě někdo šel, jeho hlas byl příliš ztlumen vnějšími stěnami stavení. Myslel jen na to, jak se ze sklepa dostat. Obcházel stěny a hledal žebřík.

     U jedné ze stěn objevil otvor ve tvaru pravidelného půlkruhu. V nejvyšším bodě měl asi metr. Snažil se do něj posvítit. Prostor se svažoval někam dolů. Do nosu jej udeřila vůně vlhka a plísně. Zachvěl se odporem. Sedl si na navýšenou hromadu trosek pod zborcenou podlahou a horečnatě přemýšlel. Nakonec se odhodlal a po kolenou vlezl otvorem do temného prostoru. "Musí přece někam vést", přesvědčoval šeptem sám sebe. Asi po dvaceti metrech se mohl postavit. Zpočátku úzký prostor se změnil v chodbu. Šel kupředu a opatrně našlapoval, neboť na podlaze chodby bylo napadáno kamení ze stěn a stropu.

      V tunelu byl asi pět minut, ale připadalo mu to jako celá věčnost. Svítilna vyzařovala o poznání méně světla. Občas si povšiml, že ve stěnách po levé i pravé straně jsou otvory v šíří chodby. Bludiště, pomyslel si. Náhle pocítil únavu, ale nechtěl se zastavit. Musím jít dál.

    Nohy mu ztěžkly. Měl pocit, že se mu rozerve srdce. Zastavil  u většího kamene, na který usedl a snažil se odpočívat. V dálce ve směru ze kterého přišel, uslyšel podivný zvuk. Bylo to jakési klepnutí a tažení  předmětu po podlaze. Co to jenom může být ?

     Ten zvuk se neustále přibližoval. Napjal všechny smysly. Došlo mu, že slyší krok a přísun druhé nohy. Ale co když To jde po něm ? Vstal a začal utíkat. Mezi krokem a přísunem, který za sebou vnímal se zkracoval interval. Také To zrychlilo. Teď už neběžel, ale rval se o život. To za ním mu ho chtělo vzít. Tím si byl jistý. Kapesní svítilnu držel před sebou a čím dál více napínal zrak, aby vůbec něco spatřil. Chvíli běžel do kopce. Už si myslel, že musí vyběhnout z tunelu, ale ten se začal znovu svažovat. Upínal se jen k jediné myšlence. Musí Tomu uniknout.

     Napadlo jej zahnout do jednoho z otvorů, které lemovaly chodbu. To také učinil. Chodba ve které se ocitl byla stejně široká i vysoká jako ta původní. Zabočil ještě asi třikrát. Uvědomil si, že je po kotníky ve vodě. Zastavil a zaposlouchal se do temného prostoru za sebou. Klid. K smrti unavený klesl na kolena a zhluboka dýchal. Přerývaně zvracel a kašlal.

     Po chvíli v dálce zaslechl zašplouchání vody. A další. Zase ty divné kroky.

Vstal a šílený strachem začal znovu utíkat. "Proč mě chceš zabít ?", zakřičel. Svítilna mu upadla do vody. Bál se zastavit. V naprosté temnotě se pravou rukou přidržoval stěny chodby a pohyboval se vpřed. Ve chvíli kdy ucítil volný prostor, tak do něj vstoupil. Zvuk kroku a přísunu druhé nohy se chvílemi vzdaloval a chvílemi zase přibližoval. Měl pocit, že To už je těsně za ním. Zrychlil a začal se od Toho opět vzdalovat. Běžel ve vodě, poté jeho boty rozdíraly drobné kamínky. 

     Obličejem narazil do tvrdé stěny. Upadl na záda a vnímal teplou krev, která mu stékala po čele. V tom pološíleném stavu necítil bolest. Vstal a šermoval kolem sebe rukama. Ruce vždy narazily do tvrdé stěny. Jediný směr kterým se mohl vydat, bylo vstříc stále se přibližujícím krokům. Uvědomil si, že vidí na konec svých prstů. Pohlédl nahoru a spatřil oblohu s hvězdami. Jeho jediná šance. Strop tunelu byl ve výšce asi tři metry. Stěny tunelu byly vystavěny z hladkých kamenů s minimem výstupků. Snažil se šplhat k otvoru ve stropu, ale vždy spadl nazpět do studené vody.

     Kroky za ním byly už tak blízko, že cítil jak To dýchá. Sípavě v hluboké tónině. Teď už naprosto šílený strachem zaryl v posledním pokusu prsty do kamenné stěny a pomalu se drápal ke stropu.

Převalil se přes okraj otvoru a zůstal ležet. V hrůze, že To by ho mohlo následovat ven, začal znovu utíkat. Byl v jakémsi tmavém lese. Se svítáním doběhl k silnici, kde ztratil vědomí.

     Druhý den byl nalezen správcem nedalekého zámku. Měl na kost sedřené prsty rukou, hluboké tržné rány na hlavě a v obličeji. Od vykrvácení ho zachránilo studené podzimní počasí. Na dotazy správce neodpovídal a  jen nepřítomně zíral před sebe. Správce Jerryho odvedl do svého automobilu. Ve voze jej zabalil do deky a odvezl k lékaři.

     Až do své předčasné smrti na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny  se nikomu z lékařů nepodařilo s pacientem Jerrym B. číslo 302788 navázat kontakt.